20 let historie ATi v kostce

Série Rage

Přelomovým rokem pro ATi byl 1996, když v lednu společnost vypustila svůj první 3D čip. ATi 3D Rage přišel sice až po konkurenčním čipu NV1 od nVidie, ale protože ten nepodporoval klasické 3D modely, jen jakési parametrické povrchy (první klasický 3D čip byl až NV3), nebralo to ATi jako prohru. 3D Rage odpovídal specifikacím první verze DirectX a byl součástí grafické karty 3D Xpression. Ta ale nebyla zdaleka dokonalá a pro ATi skončila spíše fiaskem.


Dalším čipem, kterým si chtělo ATi poopravit reputaci, byl Rage II, který byl základem pro 3D Xpression+. Zde došlo k několika větším úpravám (např. byla přidána podpora filtrování textur), ale stále to nebylo ono. Následující Rage II+ DVD byl pak určen převážně pro multimediální použití a jeho hardwarová akcelerace DVD byla na trhu rozhodně nejlepší, hlavně díky funkci motion compensation. Všechny tyto karty byly stále určeny pro sběrnici PCI.

První kartou s rozhraním AGP se pak stalo All-In-Wonder AGP s jádrem Rage IIc (1997). Byla podporována verze 1.0 s přenosovými rychlostmi 1x/2x a zároveň v sobě karta kombinovala klasický grafický čip a navíc TV tuner. První All-In-Wonder bylo určeno pro PCI a bylo vydáno již v září roku 1996.

Od roku 1997 již ATi sběrnici AGP neopustila, což dokázala i vypuštěním grafické karty Rage Pro v prvním pololetí a později i její All-In-Wonder varianty. Jednalo se o velký pokrok proti předchozím kartám série Rage, protože výkon byl velmi slušný a nebýt ovladačů nevalné úrovně, jistě by to ATi dotáhlo o něco dále. Proti tomuto grafickému čipu ve své době stálo pár silných soupeřů, z nichž je třeba zmínit alespoň 3dfx Voodoo nebo nVidia Riva 128.

---

Rok 1998 znamenal pro ATi představení nové série grafických karet označených, stejně jako konkurenční Riva, číslem 128. Prvními takovými kartami byly Rage 128 a Rage 128GL, které byly vyvíjeny s důrazem na OpenGL rozhraní a také obsahovaly dobře optimalizovanou podporu 32-bitových barev, což se např. u konkurenční Voodoo2 stále nedařilo (tam chybělo 32-bit úplně). Voodoo2 byla ale zase mnohem lepší ve výkonu (stejně jako nVidia Riva TNT), což bylo pro ATi špatné znamení.

I přes zdánlivé neúspěchy se ATi stalo v květnu roku 1998 největším dodavatelem grafických karet pro OEM systémy, kde se přednosti jejích karet prosadily nejvíce. Bylo to hlavně díky multimediálním schopnostem, ale také díky nízké ceně. O výkon se většina zákazníků tolik nestarala.


Duben roku 1999 znamenal další vylepšení pro ATi, které vypustilo čip Rage 128 Pro. Díky nově přidanému anizotropnímu filtrování, lepšímu zpracování geometrie a vyšším frekvencím byl Rage 128 Pro osvěžením a měl být velkým soupeřem TNT2 a Voodoo2, což se ale kvůli pofidérní kvalitě ovladačů nestalo. Navíc byla frekvence stále poněkud nízká a na konkurenci nedostačovala.

Rage Fury MAXX je karta vydaná koncem roku 1999 a potřebovala by zvláštní kapitolu. ATi totiž jednoduše vzalo dva čipy Rage 128 Pro a umístila je na jedno PCB společně se 64MB paměti. Inspiraci zjevně převzala od Voodoo2 SLI, které krátce předtím uvedlo 3dfx. Zajímavé je, že obvody na kartě byly prakticky pro oba čipy rozdělené, a proto by každý čip měl obsahovat svůj výstup. Kvůli úsporám ale sáhlo ATi jen k jednomu D-Sub konektoru. K renderování byl použit přístup AFR, tedy Alternate Frame Rendering, kdy se oba čipy střídaly. Výkon byl velmi slušný, ale kvůli vysoké ceně (hlavně pamětí) nebyl ani Rage Fury MAXX příliš úspěšný.


Kromě těchto zmíněných karet se také v portfoliu ATi objevují mobilní grafické čipy. Je to např. ATi Rage Mobility M1, který se stal velmi oblíbeným a dokázalo se prodat asi milion čipů za měsíc. Mobilní segment byl asi vždy největší devizou ATi, které z něj těží dodnes.