AMD vs. Intel: historický souboj zelených proti modrým

 

Společnost AMD (a její počátky) máme spojenou především se jménem Jerryho Sanderse, kterého zlanařili inženýři firmy Fairchild Semiconductor. Sanders souhlasil s tím, že se stane prezidentem společnosti a pak i jako CEO rozhodl, že každý zaměstnanec bude mít možnost zbohatnout na případném úspěchu firmy, a to možností nakládat s akciemi firmy, což byl krok, který v 70. letech rozhodně nebyl obvyklý. 

 

Jerry Sanders

 

Sanders se obvykle nechával fotografovat z levé strany, neboť v 18 letech byl zbit na ulici a utržil frakturu lebky, zlomený nos a tři dny strávil v komatu. Od té doby s oblibou říkal, že může umřít, ale nesmí selhat. I proto se snažil co nejdříve postavit na vlastní nohy a ve firmách Motorola a Fairchild Semiconductor dlouho nevydržel. Do firmy AMD vstoupil 1. května 1969 jako pouze 33letý prezident s pověstí okázalého a vzdorovitého jedince a jeho blízký spolupracovník Fran Barton (ne ten procesor, ale někdejší CFO) jej označil za Dona Quijota a Indiana Jonese dohromady. 

 

Právě přirovnání k Donu Quijotovi si Sanders vysloužil i díky tomu, že se nebál jít proti větrným mlýnům, které v tomto případě představuje Intel a boji proti jeho lopatkám tak zasvětil svou kariéru. Pro AMD rozhodně nešlo o malý úkol, když samotná firma začínala jen jako malý dodavatel alternativních procesorů pro společnosti využívající platformy Intelu.

 

Tehdy ještě AMD mohlo využívat procesorové designy Intelu a pod licencí zajištěnou firmou IBM či jinými vyrábět vlastní verze procesorů 8086, 8088 či 80286. Samotné AMD tak v tomto ohledu podstatě nic nevymýšlelo a mohlo se pouze snažit, aby vyrábělo procesory designované Intelem kvalitně, což se mu často dařilo, díky čemuž jeho procesory mohly běžet na vyšším taktu než originály. 

procesor Intel 286 vyrobený firmou AMD 

 

Jenomže už v roce 1985, kdy přišla na řadu architektura 80386, začal Intel firmě AMD odepírat přístup ke svým procesorovým návrhům, čímž ji v podstatě uznal jako vážného konkurenta. AMD se ale přizpůsobilo a začalo procesory Intelu zkoumat pomocí reverzního inženýrství (rozebrat a prozkoumat), což se povedlo i v případě generace 80486. Jenomže to si vyžádalo čas, takže procesory 386 od AMD se na trhu objevily až v roce 1991 a AMD bylo mnohými považováno za mrtvou firmu, která něco takového nemůže dělat věčně. V dnešní době by to firmě AMD jistě srazilo vaz, však jde o zpoždění 6 let, respektive 4 roky v případě procesorů 486, ale tehdy ještě neprobíhal vývoj hardwaru tak hekticky a ostře sledovaně jako dnes a existovalo dost zákazníků, kteří se kvůli vysokým cenám snadno spokojili se staršími procesory.

V každém případě bylo jasné, že AMD nemůže jít touto cestou moc dále a to prostě i kvůli tomu, že procesory byly stále složitější a z nějakých 134 tisíc tranzistorů v 286 se s příchodem 486 a Pentií staly miliony. AMD tak tvořilo klony procesorů Intel, což mu k prestiži nepřidalo, ale po modelech Am386, Am486 a konečně i Am5x86, pokusu dohnat Pentia na systémech pro 486, přišly první procesory vyvinuté zcela firmou AMD, čili architektura K5. 

 

Cesty AMD a Intelu se poprvé rozdělily, i když obě firmy samozřejmě pokračovaly s vývojem kompatibilních procesorů, na nichž mohou běžet stejné operační systémy a stejné aplikace. Začaly se ale rozvíjet odlišné instrukční sady, což je třeba MMX, multimediální rozšíření u procesorů Pentium, které procesory AMD K5 postrádaly. Na druhou stranu, AMD si zase v rámci generace K6-2 vyvinulo instrukční sadu 3DNow!

 

 

Nicméně Intel zůstal otcem procesorů x86 a firmou udávající krok, což se odrazilo i ve snaze AMD poměřovat se s nimi a uvádět už v označení svých procesorů to, jakému procesoru Intel se mají vyrovnat. Procesory AMD 5k86 se tak prodávaly s označením K5-75 až K5-200, kde číselné označení neznamenalo frekvenci, ale tzv. PR (Performance Rating). To samé využívala v této době i společnost Cyrix a uživatelům tak bylo sdělováno, že třeba AMD K5-133 se má vyrovnat procesoru Intel na 133 MHz, ovšem fyzicky tento procesor běžel na 100 MHz. 

Pak už následovaly generace K6, K7 a konečně i první 64bitové procesory AMD, čili K8, jež byly všechny vedle procesorů Intel konkurenceschopné. Do této doby se datuje třeba test renomovaného serveru Tom's Hardware, který hlásá, že "Pentium MMX je nyní zcela překonané CPU", neboť nastupuje AMD K6 233, které bylo levnější a téměř ve všech ohledech výkonnější. V čem AMD v této době zaostávalo, byl především výkon FPU, což částečně vynahrazovaly vyšší takty. To pravé ale přinesla architektura K7, která zajistila růst pracovních frekvencí z 500 MHz až na 2,33 GHz. Šlo o zlaté období prudce se zvyšujících procesorových taktů, s čímž byl spojen i oblíbený overclocking. 

 

Jenomže AMD se v té době pod vedením Sanderse dostávalo do finančních potíží, které přinesla z hlediska jiných lidí ve vedení zbytečně uspěchaná výstavba továrny v Drážďanech. AMD nemělo dostatek kapitálu na to, aby mohlo financovat své továrny, zvláště když byly stavěny v nevhodnou dobu, a to i přes prudký růst tržeb, které se z 2,5 miliardy v roce 1998 dostaly na 4,6 miliard v roce 2000. To vyvolalo třenice ve vedení společnosti, z níž odešel inženýr Atiq Raza, prý po velké roztržce se Sandersem. Toho analytici označují za jediného člověka ve vedení firmy, který opravdu rozuměl architekturám K6 a K7. 

 

Sanders ale potřeboval nového člověka, kterého by mohl považovat za svého nástupce a vybral si Hectora Ruize z Motoroly, s nímž jej spojovala nejspíše nezdolná snaha na sobě pracovat. Ruiz totiž vyrůstal v mexickém městečku u hranic s USA, kam každý den chodil na střední školu, kterou završil jako nejlepší student ve své třídě, který tak odstartoval svůj americký sen. V roce 2002, po dvou letech po najmutí, se také stal prezidentem a CEO firmy AMD a zjistil, že ta už v podstatě není výrobcem procesorů, jako spíše výrobcem pamětí Flash, který náhodou také vyrábí procesory, což určovalo i její tržby. 

 

 

Hector Ruiz

 

Ruiz ve své knize vzpomíná na to, že AMD bylo prosyceno názorem, že bude stejně vždycky druhé až za Intelem, v čemž byl skryt paradox Sandersovy osobnosti. Ten byl na jednu stranu nezdolný člověk, který uměl řešit problémy, ale na druhou stranu nikdy nevěřil, že by mohl Intel ohrozit, a tak jeho firma ani neměla snahu vyvinout pro to dlouhodobý strategický plán. I přes úspěšné procesory se tak podíl AMD na trhu s procesory pohyboval jen kolem 15 % a neměnil se. 

 

Hector Ruiz tak AMD posadil na novou kolej, která firmu produkující spíše levnější alternativy k procesorům Intel přivedla až na hi-endový trh a především serverový trh. Objevila se pro to přímo určená architektura, čili K8 a první procesory Opteron.