BIOS - 3. díl: Advanced CMOS Setup - bootujeme napoprvé

A jak vlastně celý proces bootování můžeme nastavit? Ve své podstatě je to velmi jednoduché a slouží k tomu příhodně pojmenované položky First (Second, Third) Boot Device. Zde je tedy třeba přesně určit, v jakém pořadí mají být testována ta která datová média. Pokud by se stalo, že na zařízení, které je nastaveno jako první (First), by nebyl žádný zaváděcí sektor nalezen, bude se pokračovat v hledání na druhém zařízení (Second) atd.

U jiných počítačů se ale nemusí jednat pouze o tyto konfigurační položky. Místo nich může být v tomto menu přítomen řádek označený jako Boot Sequence. Pokud jej aktivujete, v následně zobrazeném dialogovém okně vám bude dovoleno jednoduše pohybovat s prioritou jednotlivých médií, jež zde budou zastoupena jejich symbolickými názvy. Nejvyšší prioritu pak bude mít zařízení umístěné na vrcholu seznamu, zatímco nejnižší úroveň priority bude mít logicky to ze zařízení ležecí úplně dole.

Ovládání nejčastěji probíhá velice jednoduše pomocí kláves Page Up či + pro pohyb vzhůru a Page Up či - pro pohyb dolů. I zde ale platí, že vždy se může konkrétní ovládání (i zcela diametrálně) odlišovat. Patřičná nápověda bude vždy zobrazena v dolní části okna Setupu, a proto ji doporučuji v začátcích alespoň koutkem oka sledovat.

Kompletní nastavení bootování ale nemusí být jen takto jednoduché. Tedy ne, pokud si neuvědomíme, že bootování z jiných než první zařízení je třeba vždy zapnout nastavením položky Boot Other Device (MultiBoot for HD's) na hodnotu Enabled. V opačném případě nebude na další nastavení bráno žádných zřetel, a to i navzdory jejich korektnímu zadání.

Další způsob, se kterým se můžeme u osobních počítačů v souvislosti s bootováním setkat, vede přes konfigurační řádek Boot Order a je velmi podobný tomu předešlému. Ve vyobrazeném seznamu mechanik je u každého možné zvolit jemu odpovídající prioritu, a to opět za pomoci anglických slovíček jako First, Second nebo Third.

Dnes se však nejčastěji setkáte ještě s daleko odlišnějším způsobem, který výchazí z kombinací obou výše zmíněných. Konfiguračních bran k požadovanému nastavení zde existuje více (Removable Device Priority pro výměnná média, Hard Disk Boot Priority pro pevné disky). V nich je třeba nastavit odpovídající prioritu a pak v dalším z konfiguračních doložek, nejčastěji pojmenované opět jako First Boot Device, zadat, která média mají být prohledána v prvé řadě.

Nastavením hodnoty Removable tedy docílíme toho, že se nejdříve budou prohledávat (v závislosti na svých prioritách) všechna výměnná zařízení a teprve poté se přistoupí k hledání zavaděče na instalovaných pevných discích. I tento způsob má však své nevýhody. Největší z nich představuje nemožnost určení pouze jednoho konkrétního z celé množiny nějak příbuzných zařízení. Pokud tedy budeme uvažovat počítač s dvěma instalovanými disketovými mechanikami, BIOS prohledá vždy nejprve jednu z nich, posléze druhou a nakonec přistoupí k hledání na pevných discích.

Ano, je to tak. Systém můžeme opravdu zavést také s pomocí síťové karty ze vzdáleného serveru, a i to může být nastavováno v BIOSu počítače (častěji však ve speciálním programu, který je součástí síťové karty, příp. v kombinaci s ním). Do něho můžete vstoupit během bootování, pokud budete správnou klávesovou kombinací reagovat ve správný čas (tedy po patřičné systémové výzvě).

Jakým způsobem je to vlastně možné? Celé to má na svědomí čip označený jako BootROM, jenž může být instalován na síťové kartě ve vašem počítači. Ve většinu případů bývá ale tento socket prázdný, bootování ze sítě je tedy nedostupné. Je to proto, že ač má tento přístup mnoho a mnoho výhod (např. omezení nákladů na koupi pevných disků, bezpečnou a lepší správu všech stanic z jednoho místa a další), má také některé nevýhody. Pokud si k nim přidáme dnešní, stále se snižující pořizovací cenu pevných disků, která jde ruku v ruce s jejich stoupající kapacitou, bude nám vše hned jasné.

Když už jsme ale tady, byla by škoda neříci si o tomto principu zavádění systému něco více. Na každém z takových čipů (nejčastěji vyrobených jako EEPROM o velikosti 64 KB) je uložen program, s jehož pomocí je možné realizovat připojení ke vzdálenému serveru, z něhož je pomocí protokolu DHCP (Dynamic Host Control Protocol) nejprve klientskému počítači přidělena síťová IP adresa. Dále je využit protokol TFTP (Trivial File Transfer Protocol), s jehož pomocí je ze serveru přenesen soubor potřebný k zavedení a korektní start operačního systému.

Nakonec je zaveden virtuální ovladač pevného disku, který začne zachytávat požadavky na čtení a zápis na pevný disk, jenž vlastně neexistuje a postupně je přesměrovávat na server. Ten bude dále pevný disk suplovat tak, aby uživatel nezaznamenal téměř žádný rozdíl. Říkám téměř, protože rychlost pevných disků a především jejich přístupová doba může být na úplně jiné úrovni než u lokálních sítí.

K zakoupenému USB zařízení tohoto druhu většinou vždy dostanete nějaké CD s ovladači a ovládacím softwarem, který dokáže klíčenku zformátovat tak, aby z ní bylo možné zavádět operační systém. Pokud byste jej ztratili či pokud byste jej k flashdisku třeba vůbec nedostali, je druhou možností stažení patřičné aplikace z webu výrobce. Stejně tak dobře můžete použít také nějaké aplikace třetí strany, což může mít navíc velké množství výhod.

Takovou aplikací může být třeba prográmek HP USB Disk Storage Format Tool, případně aplikace USB Disk Storage Format, kterou na rozdíl od předešlého nástroje spustíte i bez otravné instalace. S jeho pomocí mimo jiné také dokážete i zdánlivě nemožné nainstalování a následné provozování systému Windows XP či jiného přímo z flashdisku. To může být velkou výhodou, protože v případě problémů na svém systému doma budete moci jednoduše zazálohovat svá data z intuitivního prostředí, které moc dobře znáte z každodenní práce. Pokud navíc často pracujete s více různými počítači, budete mít s sebou vždy všechny potřebné nástroje.

Má to i další výhody - na USB disku můžete mít celou plejádu aplikací od poštovního klienta přes webový prohlížeč až po zvukový editor. Vybírat můžete například z internetových stránek PortableApps.com, kde těchto přenosných (Portable) aplikací naleznete nespočet. Nemusí se přitom jednat jen o programy, které instalaci již od základu nevyžadují a vy je můžete hned po stažení ze stránek výrobce spustit, ale také o upravené aplikace, které původně prvotní instalaci vyžadovaly, a proto je bez ní nebylo možné spustit.

Další možností je přenos všech nastavení OS na USB zařízení, odkud je možné je vyvolat na hostitelském počítači jako Virtuální PC pomocí aplikace MojoPac. Velkou výhodou je nízká paměťová náročnost, kdy pro instalaci "čistého" operačního systému stačí pouhých 128 MB. K tomu je však ale ještě třeba připočíst místo pro instalaci dalších aplikací, jež chcete využívat a ve výsledku bude nejlepší použít flashdisku o 2 GB kapacitě.

Tip: Vyzkoušejte, jaké je to mít stále s sebou všechny vaše záložky, kontakty a uložená hesla (možnost zneužití nyní neuvažujme) v programech Firefox či Mozilla Thunderbird. Stejně tak můžete mít s sebou třeba i vaši oblíbenou kancelář OpenOffice.org.

Pokud se tedy vrátíme o několik řádek zpět a budeme dále uvažovat, že chceme přenést na svůj přenosný disk také Windows XP nebo Windows Server 2003, bude nutné využít některou ze zmíněných aplikací a flashdisk nejprve zformátovat souborovým systémem FAT. Pak již jen stačí stáhnout skvělé Bart's Preinstalled Environment (Bart PE Builder) a s jeho pomocí vytvořit diskový obraz, který dále vypálíte podle jeho velikosti buď na prázdné CD či DVD.

Poté je ještě třeba bootování z flashdisku v BIOSu zapnout, což provedete pomocí volby USB-FDD. Odpovídající název se může různit, protože některé desky podporují zavádění systému též z jiných USB zařízení. Například může jít o CD-ROM (USB-CDROM) či externí pevný disk (USB-HDD). Jiné desky zase bootování ze sběrnice USB nepodporují vůbec. Nenechte se však zmást, když v seznamu tato volba nebude. K tomu, aby se vyobrazila, některé desky vyžadují přítomnost požadovaného zařízení, ze kterého chcete bootovat již během této konfigurace.

Pokud by systém stále a navzdory správnému nastavení nechtěl ze žádného z vyzkoušených USB stále bootovat, zkuste ještě zkontrolovat povolení funkce USB Legacy Support v části Integrated Peripherals v BIOSu. Ta se totiž stará o zajištění odpovídající kompatibility mezi zařízeními připojenými k této sběrnici a instalovaným operačním systémem.

Pozn: Nejen okny živ je expert, a proto můžete vyzkoušet také mnoho z Linuxových projektů, které lze takto na USB také rozjet. Za všechny můžeme zmínit např. "Zatraceně malý Linux" (Damn Small Linux), jehož obraz bez problémů poběží i na prvním Pentiu či vytuněné 486 s 16 megabajty operační paměti a navzdory tomu, že má jeho obraz pouhých 50 MB, nejedná se o žádné ořezávátko. O tom svědčí nejen velká spousta již předpřipravených aplikací v čele s "okenním manažerem" FluxBox s podporou KDE.

Poněkud větší velikost (189 MB) má skvělý český projekt Slax, který představuje poměrně moderní, rychlý a hlavně modulární systém, který si každý z uživatelů může při troše znalostí jednoduše přizpůsobit k obrazu svému. Pokud vám v něm bude někdy něco chybět, jednoduše stáhnete odpovídající modul a zkopírujete jej do připraveného systému. Nikde není potřeba již víc nic instalovat, a dokonce ani konfigurovat. Další velkou výhodou Slaxu je jeho neustále se rozšiřující podpora.

Instalace na flashdisk je také velmi jednoduchá a intuitivní. Stačí si z webových stránek výrobce stáhnout odpovídající TAR archiv a jeho obsah posléze rozzipovat přímo do kořenového adresáře USB zařízení. Následně je ještě třeba aktivovat jeho boot sektor. To provedete spuštěním dávkového souboru bootinst.bat ve Windows. Přímo v jakékoli distribuci Linuxu lze stejnou operaci provést pomocí skriptu bootinst.sh.