Budeme opravdu potřebovat warp pro cestu ke hvězdám?
11.8.2016, Jan Vítek, aktualita
Dle různých teoretických koncepcí je možné se pohybovat nadsvětelnou rychlostí, ovšem warpový pohon je stále velké sci-fi. Nicméně existují i jiné způsoby, jak se sice pomaleji, ale přeci jen dostat k blízkým hvězdám.
I kdyby někdo objevil, že je možné sestavit warpový pohon, nebo využít jiný způsob pro cestování vyšší rychlostí než je rychlost světla, neznamená to, že to bude možné hned nebo v dohledné době využít. Leonardo da Vinci také v 16. století nakreslil stroje, jež by s vhodnou technologií pohonu mohly létat, ale nakonec jsme si museli počkat až do začátku 20. století.
Lidstvo se ale už umí dostat do vesmíru a hlavním problémem zůstává, jak by mělo své lodě urychlit tak, aby se dokázaly v přijatelné době dostat k nejbližším hvězdným soustavám. To tedy vedle "prkotin" jako je zajištění přežití lidí v hlubokém vesmíru jen se zdroji, které si vezou s sebou, do čehož patří i ochrana před kosmickým zářením a vedle toho také potřebujeme nejdřív vědět, kam vůbec poletíme a co tam asi tak najdeme.
A právě nalezení vhodného cíle pro cestu by mohlo být splněno zdaleka nejdříve. Pokud jde čistě o vzdálenost, nejvhodnější se jeví Alfa Centauri, která je od nás pouze 4,37 světelných let daleko, takže není divu, že si ji pro první mezihvězdný let vybrali i tvůrci seriálu Star Trek. Nyní nám jde ale také o to, co u takové hvězdy najdeme. V roce 2012 byla u Alfa Centauri B (jedná se o trojhvězdu) objevena planeta Alfa Centauri Bb, jejíž přítomnost však už nebyla potvrzena, ale takový svět by stejně byl příliš blízko u své hvězdy a dle odhadů by na jeho povrchu byla teplota kolem 1200 °C. Bude nás spíše zajímat to, zda je v Alfa Centauri i nějaká další planeta a jako nejvhodnější se jeví třetí hvězda v systému, čili Proxima Centauri. Ta je navíc o kousek blíže než ostatní (4,24 sv.l.).
JWST
Jak ale zjistíme, že v systému Alfa Centauri nějaké planety jsou? Aktuálně má hledání po exoplanetách na starosti především teleskop Kepler, ale ten po nich pátrá tranzitní metodou, kdy spoléhá na to, že planeta zrovna přejde přes hvězdu, jichž sleduje statisíce. Je tak jasné, že jeho služeb nelze využít. Už v roce 2018 ale poletí do vesmíru James Webb Space Telescope (JWST), jehož obří zrcadla by měly případné planety v Alfa Centauri nejen objevit, ale také určit chemické složení jejich atmosfér.
Mezihvězdný pohon je dalším dílem této skládačky. Na pomoc si můžeme vzít Project Orion, který zkoumal možnost využití řízených atomových explozí, které by tlakovými vlnami urychlily plavidlo, a to až na pět procent rychlosti světla (0,05 c). K Alfa Centauri by tak výlet trval nějakých 90 let, což je poněkud závažnější problém než to, že mezinárodní dohoda z roku 1967 zakázala zemím, aby ve vesmírném prostoru odpalovaly nukleární nálože, což nakonec projekt Orion definitivně odepsalo. Dříve se také psalo o tom, že takový projet by byl výborný způsob, jakým by se lidstvo mohlo mírově zbavit svého nukleárního arzenálu. Nyní to ale nevypadá, že by někdo tento projekt vzkřísil, ale ona technologie tu je.
Mezi alternativy s potenciálně vyšší výslednou rychlostí patří Project Daedalus ze 70. let využívající fyziku inerciální fúze a lépe fúze za magnetického udržení (MCF) s využitím deuteria a helia-3 jako paliva. Plavidlo s takovým pohonem by mělo vyvinout rychlost 0,12 c, což by zkrátilo cestu k Alfa Centauri na 40 let. Takovou technologii můžeme dnes brát jako "dostatečně malé sci-fi", jež by mohlo být v dohledné době využitelné.
I tak by poté bylo nutné počítat s tzv. generačními vesmírnými plavidly, kde by se plavila celá lidská komunita schopná reprodukce (alespoň 10.000 jedinců), což by pochopitelně vyžadovalo postavit loď obrovského měřítka a třeba toroidního tvaru, jako je následující umělcova představa, která je ostatně už notoricky známá.
Zde už do otázky mezihvězdného cestování vstupuje celá řada vědních disciplín, jako sociologie, psychologie, etika, atd. Ty by měly asi ještě větší problém s navrhovanými "vajíčkovými plavidly" se zmrazenými lidskými embryi (nebo jen gametami), která by se v cíli nebo blízko něj začala vyvíjet a výchovu by převzaly robotické chůvy, což už je z hlediska etiky přímo výbušný materiál. Z jejího pohledu by bylo asi vhodnější lidi hibernovat, nebo alespoň podchladit na teplotu blízkou nule, což na omezený čas funguje i dnes. Takové uspání by bylo daleko vhodnější z toho hlediska, že by byl z rovnice vyřazen led, jehož krystalky způsobují v lidské tkáni závažné škody.
Zatím to ale vypadá, že všechny možnosti, které jsou dnes z technologického hlediska přijatelné, jsou čirá utopie. To už můžeme asi rovnou čekat na zázrak.
Zdroje: NASA, ESA, Discover
Lidstvo se ale už umí dostat do vesmíru a hlavním problémem zůstává, jak by mělo své lodě urychlit tak, aby se dokázaly v přijatelné době dostat k nejbližším hvězdným soustavám. To tedy vedle "prkotin" jako je zajištění přežití lidí v hlubokém vesmíru jen se zdroji, které si vezou s sebou, do čehož patří i ochrana před kosmickým zářením a vedle toho také potřebujeme nejdřív vědět, kam vůbec poletíme a co tam asi tak najdeme.
A právě nalezení vhodného cíle pro cestu by mohlo být splněno zdaleka nejdříve. Pokud jde čistě o vzdálenost, nejvhodnější se jeví Alfa Centauri, která je od nás pouze 4,37 světelných let daleko, takže není divu, že si ji pro první mezihvězdný let vybrali i tvůrci seriálu Star Trek. Nyní nám jde ale také o to, co u takové hvězdy najdeme. V roce 2012 byla u Alfa Centauri B (jedná se o trojhvězdu) objevena planeta Alfa Centauri Bb, jejíž přítomnost však už nebyla potvrzena, ale takový svět by stejně byl příliš blízko u své hvězdy a dle odhadů by na jeho povrchu byla teplota kolem 1200 °C. Bude nás spíše zajímat to, zda je v Alfa Centauri i nějaká další planeta a jako nejvhodnější se jeví třetí hvězda v systému, čili Proxima Centauri. Ta je navíc o kousek blíže než ostatní (4,24 sv.l.).
JWST
Jak ale zjistíme, že v systému Alfa Centauri nějaké planety jsou? Aktuálně má hledání po exoplanetách na starosti především teleskop Kepler, ale ten po nich pátrá tranzitní metodou, kdy spoléhá na to, že planeta zrovna přejde přes hvězdu, jichž sleduje statisíce. Je tak jasné, že jeho služeb nelze využít. Už v roce 2018 ale poletí do vesmíru James Webb Space Telescope (JWST), jehož obří zrcadla by měly případné planety v Alfa Centauri nejen objevit, ale také určit chemické složení jejich atmosfér.
Mezihvězdný pohon je dalším dílem této skládačky. Na pomoc si můžeme vzít Project Orion, který zkoumal možnost využití řízených atomových explozí, které by tlakovými vlnami urychlily plavidlo, a to až na pět procent rychlosti světla (0,05 c). K Alfa Centauri by tak výlet trval nějakých 90 let, což je poněkud závažnější problém než to, že mezinárodní dohoda z roku 1967 zakázala zemím, aby ve vesmírném prostoru odpalovaly nukleární nálože, což nakonec projekt Orion definitivně odepsalo. Dříve se také psalo o tom, že takový projet by byl výborný způsob, jakým by se lidstvo mohlo mírově zbavit svého nukleárního arzenálu. Nyní to ale nevypadá, že by někdo tento projekt vzkřísil, ale ona technologie tu je.
Mezi alternativy s potenciálně vyšší výslednou rychlostí patří Project Daedalus ze 70. let využívající fyziku inerciální fúze a lépe fúze za magnetického udržení (MCF) s využitím deuteria a helia-3 jako paliva. Plavidlo s takovým pohonem by mělo vyvinout rychlost 0,12 c, což by zkrátilo cestu k Alfa Centauri na 40 let. Takovou technologii můžeme dnes brát jako "dostatečně malé sci-fi", jež by mohlo být v dohledné době využitelné.
I tak by poté bylo nutné počítat s tzv. generačními vesmírnými plavidly, kde by se plavila celá lidská komunita schopná reprodukce (alespoň 10.000 jedinců), což by pochopitelně vyžadovalo postavit loď obrovského měřítka a třeba toroidního tvaru, jako je následující umělcova představa, která je ostatně už notoricky známá.
Zde už do otázky mezihvězdného cestování vstupuje celá řada vědních disciplín, jako sociologie, psychologie, etika, atd. Ty by měly asi ještě větší problém s navrhovanými "vajíčkovými plavidly" se zmrazenými lidskými embryi (nebo jen gametami), která by se v cíli nebo blízko něj začala vyvíjet a výchovu by převzaly robotické chůvy, což už je z hlediska etiky přímo výbušný materiál. Z jejího pohledu by bylo asi vhodnější lidi hibernovat, nebo alespoň podchladit na teplotu blízkou nule, což na omezený čas funguje i dnes. Takové uspání by bylo daleko vhodnější z toho hlediska, že by byl z rovnice vyřazen led, jehož krystalky způsobují v lidské tkáni závažné škody.
Zatím to ale vypadá, že všechny možnosti, které jsou dnes z technologického hlediska přijatelné, jsou čirá utopie. To už můžeme asi rovnou čekat na zázrak.
Zdroje: NASA, ESA, Discover
