Chystáme LANparty - co nezapomenout
20.7.2009, Jiří Černý, článek
Prázdniny jsou veskrze ideální období pro zorganizování pořádné LANparty. Pokud chcete udělat radost svým kamarádům (nebo si zkrátka jen tak zahrát s někym po lokální síti), přinášíme vám úvod do terminologie a základní problematiky.
Uspořádání LANparty je záležitostí jednoduchou jen zdánlivě. I pokud rozhodně nepočítáte s tím, že byste se kdy v životě pustili do akce typu INVEX Cup (a tedy budete organizovat herní seanci maximálně u sebe doma a pro několik málo pozvaných lidí), existuje celá řada věcí, které vás mohou potenciálně zaskočit. Osobně jsem nakonec i na onom zmiňovaném INVEXu (jinak pochopitelně profesionálně připraveném) kdysi zažil problém s nedostatečným množstvím „šťávy“, kvůli čemuž se nakonec údajně muselo i telefonovat do elektrárny. Některé věci zkrátka dost dobře neovliníte, nicméně řadu jiných už naopak ovlivnit lze - jenom vědět jak na to.
S přihlédnutím k faktu, že zdaleka ne všichni jsme milionáři, abychom si mohi dovolit vlastnit nějakých dvacet-třicet PC, bude spíše běžnější scénář, kdy si každý účastník přiveze svůj vlastní HW s sebou. Na toto je nezbytné se dobře připravit a v první řadě promyslet, jakým způsobem vlastně mají být jednotlivé počítače sesíťované.
Někdy v časech, kdy jsem poprvé v životě hrál DOOM II po síti, byly ještě běžné koaxiály. Pochopitelně, že síťové karty s BNC jsou dnes pomalu spíše sběratelskou raritou - a to vůbec nemluvím o věcech jako špatná stabilita i rychlost odezvy, které s tímto řešením souvisely. Právě díky nim se ostatně deathmatchové zápolení často měnila v hotová utrpení, kdy jste po dobu konání LANparty místo zběsilého fragování spíše zjišťovali, která stanice zase vypadla a proč.
Jinou (a vlastně podobně archaickou) možností je tzv. hub, česky rozbočovač. Jelikož řadě běžných domácích uživatelů se tento pojem často plete se záležitostmi jako router, nebo switch, rozbereme si raději vše postupně. Hub má za úkol pracovat s frames a je jakýmsi „mozkem“ počítačové sítě. Úplne stejným způsobem se sice dá definovat i switch, podstatný rozdíl ale už nalezneme ve způsobu jejich fungování.
Řekněme, že právě jen pro počítač „A“ je určený odpovídající frame „Aa“. Co se však stane, pokud hub neví, na jaký port ho poslat? Vyřeší to trochu šalamounsky – tzv. broadcastingem, tedy distribucí na porty všechny. Díky tomu se ale frames dostávají i na takové počítače, které jeho zpracování rozhodně nemají na starost. Celá situace se pochopitelně zhoršuje úměrně připojováním dalších a dalších počítačů, bombardujících si prostřednictvím hubu navzájem své porty. Switch už oproti tomu disponuje vlastní pamětí, do které ukládá MAC adresy. To znamená, že dokáže frames rozesílat cíleně a vždy jen tam, kam skutečně patří. Jako bonus pracuje FullDuplex.
Router má pak na starost pakety, konkrétnějí jejich směrování do jiných sítí (proto také v češtině může být nazýván „směrovačem“). Důvěrně ho znají všichni, kteří se kdy pokoušeli o zprovoznění nějaké bezdrátové domácí minisítě typu počítač + dva notebooky atd. Nemá totiž propojovat jednotlivé počítače, ale rovnou dvě různé sítě navzájem. Na trhu je doslova záplava routerů, přičemž mnohé jsou kombinované s ADSL modemy, Wi-Fi acess pointy a výjimkou není ani router křížený se switchem (čtyřportovým, osmiportovým atd.) a firewallem.
Pro naše potřeby tedy nejspíš využijeme switch a odpovídající kabeláž (na kterou se za chvilku podíváme podrobněji). Hlavním kritériem výběru switche pravděpodobně bude to, kolik maximálně počítačů k němu lze připojit. Pokud by si náhodou někdo přivezl počítač, který nedisponuje síťovou kartou integrovanou na základní desce, není od věci mít jich pár ve skříni v záloze (jde o záležitost za pár set korun). Troufám si však tvrdit, že taková situace v současnosti již nenastane.
Ačkoliv zdánlivě jde o dost banální záležitost, nemálo lidem už způsobila problémy. Zejména pak těm, kteří neinvestovali dostatečné množství času do přeměření (nejlépe opakovaného) a v důsledku toho si připravili kabely o nedostatečné délce. Zde totiž platí více „dvakrát měř, jednou řež“, než „málo je někdy více než hodně“.. Nejpopulárnější kabelem pro síťování je bezesporu Unshelded Twisted Pair (UPC) kabel s impedancí 100 ohmů. V evropských podmínkách je bežnější stíněná verze typu Foiled Twisted Pair, nebo Shielded Twisted Pair.
Zapojování UTP kabelů se řídí normami TIA/EIA-T568B a TIA/EIA-T568A (z nichž jedna je prý už zastaralá), přičemž Ethernet používá páry 1-2 a 3-6 (4-5 = telekomunikace, 5-6 = rezerva). Párování doporučuji dodržovat. Přímé propojení kříženým kabelem s RJ-45 konektory bývalo vhodné možná tak v případě, kdy nám šlo o sesíťování cca dvou počítačů. My ale používáme switch, proto se spíše poohlédneme po kabelech nekřížených (pro jejich vzájemné spojení) - i když je pravdou, že díky automatické detekci (auto MDII - MDIX) to nakonec bude drtivé většině moderních switchů beztak úplně jedno.
A co rychlost? Jelikož dávno neplatí, že pořizovací cena gigabitového Ethernetu vystupuje do závratných výšek, vřele doporučuji do něj zainvestovat. Pro srovnání uvedu pár údajů z historie. Ještě před několika málo lety byl považován za zcela dostačující 100 Mb switch a i na základních deskách byly integrované síťové karty vesměs 10/100 Mb. Dnes jsou standardem karty 10/100/1000 Mb/sec a onu finančně náročnější novinkou představuje už spíše 10 gigabit Ethernet, cca osm let nazpět nabízený až za několik desítek tisíc USD. Do budoucna se pak mimochodem počítá rovnou s terabitovým Ethernetem!
Je dost možné, že někteří z účastníků naší LAN párty zatouží i po přístupu na web. V tom případě můžeme udělat router rovnou z jednoho vybraného počítače, který je současně k Internetu připojen. Varianty se nabízí opět dvě, tedy kabel vs. switch, přičemž tentokrát už záleží i na tom, jak přesně je vlastně vaše připojení řešené (námatkou zda je zapojeno rovnou do síťové karty, případně jak je to s přidělováním IP adres, viz níže). Toto je však spíše okrajová možnost a já sám bych z PC router dělal asi jen v tom případě, že by současně byl vybaven OS Linux (kdy je nastavování paradoxně snažší i když souhlasit v tom se mnou jistě všichni nebudete). Na druhé straně to zase vychází asi tak nejlépe finančně, tedy si nakonec vyberte sami.
Lepší je podle mě sáhnout po klasickému hardwarovém routeru (viz výše) a to nejen kvůli úspoře elektrické energie (počítač-router je samozřejmě zapotřebí nechat běžet).
Jakmile máme správne zapojené a zkontrolované (!) všechny kabely i ověřeno, že switch je zapnutý (!), čeká nás finální pokoření vrcholu Mount Ethernetu – tedy eventuální donastavování a ladění v rámci operačního systému. Této bohulibé činnosti jsem se naposledy oddával pod Windows XP, takže bych se s dovolením zaměřil spíše na ně. Windows pochopitelně zvládnou celou řadu věcí automaticky, nicméně jsou i takové, kde by už teoreticky mohl vzniknout nějaký ten zádrhel. Např. i pokud router poslušně naběhne, neznamená to ještě, že nebudete muset ručně konfigurovat WAN, případně vnitřní síť.
Co všechno v tomto směru vlastně můžeme změnit? Je-li DHCP neaktivní, lze třeba definovat síťovou masku i IP adresu. Toho využijete v případě, kdy dynamické přidělování DHCP serverem z nějakého důvodu (směrování packetů atp.) není příliš vhodné. Existují i takové hry, které vyžadují znalost o přesných IP adresách všech počítačů, jinak znemožní přihlášení. Nemluvě o sdílení Internetu (které v roli „hostitele“ mimochodem nezapomínáme v dialogu „Připojení k místí síti – Vlastnosti - Upřesnit“ napřed povolit). Přes „Síťová připojení“ (v ovládácích panelech) se tedy proklikáme až k „Protokol sítě Internet (TCP/IP)“ a oboje (masku i adresu) odpovídajícím způsobem nastavíme (mj. v závislosti na tom, zda používáte/nepoužíváte router atp.).
Až doposud jsme popisovali postupy týkající se výhradně Ethernetu. Ten však pochopitelně není zdaleka jediným možným řešením, pokud si s někým chcete někde něco zahrát – pustit se lze i do Wi-Fi sítě, která je výhodnější především pro majitele notebooků. I modely kolem 8000 Kč dnes již mají běžně Wi-Fi jako součást základní výbavy a je nesrovnatelně pohodlnější cestovat právě s "knížkou", než složitě převážet kompletní PC včetně monitoru. Přitom opět existuje několik možností, jak kýženého cíle dosáhnout.
První představuje acess point, který je tak trochu analogický ke switchi (ve smyslu, že jde rovněž o řídící centrum). V nabídce mnoha e-shopů běžně naleznete např. silné acess pointy (určené nejen pro vnitřní, ale i venkovní prostředí s podporou mesh), nebo naopak acess pointy tenké, zvané též acess porty. Osobně bych doporučoval produkty výslovně určené pro tvorbu malých Wi-Fi sítí v kancelářích atp.
Druhou je ad-hoc režim, aneb propojení peer-to-peer přímo přes Wi-Fi karty. Jeho zprovoznění je pravda velmi rychlé i nenáročné, má však svoje mouchy. Lze jím pokrýt jen velmi omezený prostor, neboť počítače musí být co nejblíž u sebe (respektive ve vzájemném dosahu signálu) a problémem se stává jakákoliv výraznější překážka. Když k tomu navíc připočteme ještě rychlost, spíše bych tento způsob nedoporučoval, byť minimálně pro dva lidi pochopitelně stačit může.
Teorie práví, že přes Wi-Fi jde hrát jakoukoliv hru, kterou lze současně hrát i po LAN. Nicméně pro některé uživatele představuje i obyčejné sesíťování dvou notebooků značný problém, takže pro jistotu uvedu alespoň stručný návod, jak vlastně na to (ve Vistách). Přes Ovládácí panely/Centrum sítí a sdílení vytvoříte na jednom notebooku síť ad-hoc a nakonfigurujete (pozor, pokud řekněme nevypnete sdílení chráněné heslem, nemusíte se ve hře nakonec ani „najít“). Kolega sedící na židli vedle potom už jen vámi vytvořenou síť detekuje a připojí se k ní.
Osobně v oblasti síťových klání preferuji 1 Gb Ethernet, zvláště pro větší počet účastníků. Kdo si chce v dnešní době Wi-Fi a notebooků zkrátka jen tak zahrát s kamarádem, nemusí už rozhodně pracně převážet svojí 486 na druhý konec města, tak jako tomu bylo dříve. Stále častější bývají mezi mými známými (ve větších městech) rovněž různé privátní LAN párty, organizované v nejbližší vybrané počítačové herně. Na jedné straně je to bezesporu nejrychlejší i nejsnažší cesta k úspěchu, na straně druhé se takto současní hráči ochuzují o „radost“ z několikahodinového síťování, která k tomu podle mě svým způsobem vždy prostě tak trochu patřila. Zvláště když hardwarové možnosti jsou nyní nesrovnatelně lepší a éře koaxiálů podle všeho definitivně odzvonilo.
S přihlédnutím k faktu, že zdaleka ne všichni jsme milionáři, abychom si mohi dovolit vlastnit nějakých dvacet-třicet PC, bude spíše běžnější scénář, kdy si každý účastník přiveze svůj vlastní HW s sebou. Na toto je nezbytné se dobře připravit a v první řadě promyslet, jakým způsobem vlastně mají být jednotlivé počítače sesíťované.
Někdy v časech, kdy jsem poprvé v životě hrál DOOM II po síti, byly ještě běžné koaxiály. Pochopitelně, že síťové karty s BNC jsou dnes pomalu spíše sběratelskou raritou - a to vůbec nemluvím o věcech jako špatná stabilita i rychlost odezvy, které s tímto řešením souvisely. Právě díky nim se ostatně deathmatchové zápolení často měnila v hotová utrpení, kdy jste po dobu konání LANparty místo zběsilého fragování spíše zjišťovali, která stanice zase vypadla a proč.
Jinou (a vlastně podobně archaickou) možností je tzv. hub, česky rozbočovač. Jelikož řadě běžných domácích uživatelů se tento pojem často plete se záležitostmi jako router, nebo switch, rozbereme si raději vše postupně. Hub má za úkol pracovat s frames a je jakýmsi „mozkem“ počítačové sítě. Úplne stejným způsobem se sice dá definovat i switch, podstatný rozdíl ale už nalezneme ve způsobu jejich fungování.
Řekněme, že právě jen pro počítač „A“ je určený odpovídající frame „Aa“. Co se však stane, pokud hub neví, na jaký port ho poslat? Vyřeší to trochu šalamounsky – tzv. broadcastingem, tedy distribucí na porty všechny. Díky tomu se ale frames dostávají i na takové počítače, které jeho zpracování rozhodně nemají na starost. Celá situace se pochopitelně zhoršuje úměrně připojováním dalších a dalších počítačů, bombardujících si prostřednictvím hubu navzájem své porty. Switch už oproti tomu disponuje vlastní pamětí, do které ukládá MAC adresy. To znamená, že dokáže frames rozesílat cíleně a vždy jen tam, kam skutečně patří. Jako bonus pracuje FullDuplex.
Router má pak na starost pakety, konkrétnějí jejich směrování do jiných sítí (proto také v češtině může být nazýván „směrovačem“). Důvěrně ho znají všichni, kteří se kdy pokoušeli o zprovoznění nějaké bezdrátové domácí minisítě typu počítač + dva notebooky atd. Nemá totiž propojovat jednotlivé počítače, ale rovnou dvě různé sítě navzájem. Na trhu je doslova záplava routerů, přičemž mnohé jsou kombinované s ADSL modemy, Wi-Fi acess pointy a výjimkou není ani router křížený se switchem (čtyřportovým, osmiportovým atd.) a firewallem.
Pro naše potřeby tedy nejspíš využijeme switch a odpovídající kabeláž (na kterou se za chvilku podíváme podrobněji). Hlavním kritériem výběru switche pravděpodobně bude to, kolik maximálně počítačů k němu lze připojit. Pokud by si náhodou někdo přivezl počítač, který nedisponuje síťovou kartou integrovanou na základní desce, není od věci mít jich pár ve skříni v záloze (jde o záležitost za pár set korun). Troufám si však tvrdit, že taková situace v současnosti již nenastane.
Jak na kabely
Ačkoliv zdánlivě jde o dost banální záležitost, nemálo lidem už způsobila problémy. Zejména pak těm, kteří neinvestovali dostatečné množství času do přeměření (nejlépe opakovaného) a v důsledku toho si připravili kabely o nedostatečné délce. Zde totiž platí více „dvakrát měř, jednou řež“, než „málo je někdy více než hodně“.. Nejpopulárnější kabelem pro síťování je bezesporu Unshelded Twisted Pair (UPC) kabel s impedancí 100 ohmů. V evropských podmínkách je bežnější stíněná verze typu Foiled Twisted Pair, nebo Shielded Twisted Pair.
Zapojování UTP kabelů se řídí normami TIA/EIA-T568B a TIA/EIA-T568A (z nichž jedna je prý už zastaralá), přičemž Ethernet používá páry 1-2 a 3-6 (4-5 = telekomunikace, 5-6 = rezerva). Párování doporučuji dodržovat. Přímé propojení kříženým kabelem s RJ-45 konektory bývalo vhodné možná tak v případě, kdy nám šlo o sesíťování cca dvou počítačů. My ale používáme switch, proto se spíše poohlédneme po kabelech nekřížených (pro jejich vzájemné spojení) - i když je pravdou, že díky automatické detekci (auto MDII - MDIX) to nakonec bude drtivé většině moderních switchů beztak úplně jedno.
A co rychlost? Jelikož dávno neplatí, že pořizovací cena gigabitového Ethernetu vystupuje do závratných výšek, vřele doporučuji do něj zainvestovat. Pro srovnání uvedu pár údajů z historie. Ještě před několika málo lety byl považován za zcela dostačující 100 Mb switch a i na základních deskách byly integrované síťové karty vesměs 10/100 Mb. Dnes jsou standardem karty 10/100/1000 Mb/sec a onu finančně náročnější novinkou představuje už spíše 10 gigabit Ethernet, cca osm let nazpět nabízený až za několik desítek tisíc USD. Do budoucna se pak mimochodem počítá rovnou s terabitovým Ethernetem!
Přístup na Internet
Je dost možné, že někteří z účastníků naší LAN párty zatouží i po přístupu na web. V tom případě můžeme udělat router rovnou z jednoho vybraného počítače, který je současně k Internetu připojen. Varianty se nabízí opět dvě, tedy kabel vs. switch, přičemž tentokrát už záleží i na tom, jak přesně je vlastně vaše připojení řešené (námatkou zda je zapojeno rovnou do síťové karty, případně jak je to s přidělováním IP adres, viz níže). Toto je však spíše okrajová možnost a já sám bych z PC router dělal asi jen v tom případě, že by současně byl vybaven OS Linux (kdy je nastavování paradoxně snažší i když souhlasit v tom se mnou jistě všichni nebudete). Na druhé straně to zase vychází asi tak nejlépe finančně, tedy si nakonec vyberte sami.
Lepší je podle mě sáhnout po klasickému hardwarovém routeru (viz výše) a to nejen kvůli úspoře elektrické energie (počítač-router je samozřejmě zapotřebí nechat běžet).
Vlastní sesíťování, aneb záludnosti Windows
Jakmile máme správne zapojené a zkontrolované (!) všechny kabely i ověřeno, že switch je zapnutý (!), čeká nás finální pokoření vrcholu Mount Ethernetu – tedy eventuální donastavování a ladění v rámci operačního systému. Této bohulibé činnosti jsem se naposledy oddával pod Windows XP, takže bych se s dovolením zaměřil spíše na ně. Windows pochopitelně zvládnou celou řadu věcí automaticky, nicméně jsou i takové, kde by už teoreticky mohl vzniknout nějaký ten zádrhel. Např. i pokud router poslušně naběhne, neznamená to ještě, že nebudete muset ručně konfigurovat WAN, případně vnitřní síť.
Co všechno v tomto směru vlastně můžeme změnit? Je-li DHCP neaktivní, lze třeba definovat síťovou masku i IP adresu. Toho využijete v případě, kdy dynamické přidělování DHCP serverem z nějakého důvodu (směrování packetů atp.) není příliš vhodné. Existují i takové hry, které vyžadují znalost o přesných IP adresách všech počítačů, jinak znemožní přihlášení. Nemluvě o sdílení Internetu (které v roli „hostitele“ mimochodem nezapomínáme v dialogu „Připojení k místí síti – Vlastnosti - Upřesnit“ napřed povolit). Přes „Síťová připojení“ (v ovládácích panelech) se tedy proklikáme až k „Protokol sítě Internet (TCP/IP)“ a oboje (masku i adresu) odpovídajícím způsobem nastavíme (mj. v závislosti na tom, zda používáte/nepoužíváte router atp.).
Multiplayer bez drátů
Až doposud jsme popisovali postupy týkající se výhradně Ethernetu. Ten však pochopitelně není zdaleka jediným možným řešením, pokud si s někým chcete někde něco zahrát – pustit se lze i do Wi-Fi sítě, která je výhodnější především pro majitele notebooků. I modely kolem 8000 Kč dnes již mají běžně Wi-Fi jako součást základní výbavy a je nesrovnatelně pohodlnější cestovat právě s "knížkou", než složitě převážet kompletní PC včetně monitoru. Přitom opět existuje několik možností, jak kýženého cíle dosáhnout.
První představuje acess point, který je tak trochu analogický ke switchi (ve smyslu, že jde rovněž o řídící centrum). V nabídce mnoha e-shopů běžně naleznete např. silné acess pointy (určené nejen pro vnitřní, ale i venkovní prostředí s podporou mesh), nebo naopak acess pointy tenké, zvané též acess porty. Osobně bych doporučoval produkty výslovně určené pro tvorbu malých Wi-Fi sítí v kancelářích atp.
Druhou je ad-hoc režim, aneb propojení peer-to-peer přímo přes Wi-Fi karty. Jeho zprovoznění je pravda velmi rychlé i nenáročné, má však svoje mouchy. Lze jím pokrýt jen velmi omezený prostor, neboť počítače musí být co nejblíž u sebe (respektive ve vzájemném dosahu signálu) a problémem se stává jakákoliv výraznější překážka. Když k tomu navíc připočteme ještě rychlost, spíše bych tento způsob nedoporučoval, byť minimálně pro dva lidi pochopitelně stačit může.
Teorie práví, že přes Wi-Fi jde hrát jakoukoliv hru, kterou lze současně hrát i po LAN. Nicméně pro některé uživatele představuje i obyčejné sesíťování dvou notebooků značný problém, takže pro jistotu uvedu alespoň stručný návod, jak vlastně na to (ve Vistách). Přes Ovládácí panely/Centrum sítí a sdílení vytvoříte na jednom notebooku síť ad-hoc a nakonfigurujete (pozor, pokud řekněme nevypnete sdílení chráněné heslem, nemusíte se ve hře nakonec ani „najít“). Kolega sedící na židli vedle potom už jen vámi vytvořenou síť detekuje a připojí se k ní.
Závěr
Osobně v oblasti síťových klání preferuji 1 Gb Ethernet, zvláště pro větší počet účastníků. Kdo si chce v dnešní době Wi-Fi a notebooků zkrátka jen tak zahrát s kamarádem, nemusí už rozhodně pracně převážet svojí 486 na druhý konec města, tak jako tomu bylo dříve. Stále častější bývají mezi mými známými (ve větších městech) rovněž různé privátní LAN párty, organizované v nejbližší vybrané počítačové herně. Na jedné straně je to bezesporu nejrychlejší i nejsnažší cesta k úspěchu, na straně druhé se takto současní hráči ochuzují o „radost“ z několikahodinového síťování, která k tomu podle mě svým způsobem vždy prostě tak trochu patřila. Zvláště když hardwarové možnosti jsou nyní nesrovnatelně lepší a éře koaxiálů podle všeho definitivně odzvonilo.
