HDD ještě nekončí: co mají za sebou a před sebou?

Éra PC a pevný disk jako standard

První PC model 5150 z roku 1981 obsahoval pouze disketovou nebo kazetovou mechaniku, ovšem již v modelu 5160, který přišel po dvou letech, byl standardně vybaven 10MB pevným diskem. Již předtím ale řada uživatelů u počítače 5150 nahrazovala disketovou mechaniku pevným diskem a používala upravený MS-DOS, který se k disku choval jako k disketovce, která má jen poněkud vyšší kapacitu. Zde můžeme také poznamenat, že tyto i další disky využívaly technologii Winchester použité poprvé v modelu IBM 3340 z roku 1973, která má uzavřené tělo a poprvé použila hlavičky, jež nemusely být při roztáčení a vypínání ploten uklízeny mimo ně, ale mohly být zaparkovány na vyhrazeném místě přímo na plotnách. Ve výsledku mohl být takový mechanismus daleko jednodušší a výsledný disk levnější a tato technologie se stala standardem pro další desetiletí a v některých východoevropských zemích jde i o synonymum pro pevné disky.
Jaké disky se tedy tehdy využívaly? V roce 1980 byl aktuální první 5,25" pevný disk na světě, model Seagate ST-506. Tehdy tedy firmu Seagate znali ještě jako Shugart Technology. Za tehdejších 1500 USD (dnes tedy přes 4000 USD) jsme si mohli pořídit tento 5MB disk a o rok později přišel na trh ST-412 s dvojnásobnou kapacitou. Pro připojení disku bylo nutné využít ještě diskový řadič, přičemž rozhraní mezi nimi bylo odvozeno právě od disketové mechaniky, což celou věc usnadnilo.
Rozhraní disku ST-506 fyzicky připomínalo IDE, které bylo využíváno především v devadesátých letech. Využívaly se tedy ploché kabely pro přenos dat, přičemž pro propojení s řadičem byly využity dva a třetím byl disk napájen. Řadič zde ještě sloužil k tomu, aby překládat požadavky systému na čtení konkrétního sektoru do příkazů pro vystavení hlavičky. Přímo do něj šly surová data z disku, která zase překládal systému. Disky pro pozdější rozhraní jako SCSI a IDE už jsou daleko chytřejší a dokáží na sebe převzít většinu práce takového řadiče. ST-506 ale využíval jednak 34žilový kabel pro ovládání mechanických pohybů v disku a přes 20žilový kabel byla přenášena samotná data pro zápis či čtení, ovšem zdaleka se nevyužívaly všechny vodiče, neboť data byla přenášena sériově a ne paralelně.

A kdo tedy představil první 3,5" pevný disk? Byla to skotská společnost Rodime, kterou dnes bude již málokdo znát, protože přestala s výrobou již v roce 1991. Prvním takovým diskem tedy byl Rodime RO352 z roku 1983 s kapacitou 12,75 MB na nenaformátovaném disku (byl tu ještě RO351 s poloviční kapacitou). Firma Rodime si tím ale pod sebou podřezala větev, protože zanedlouho poté začali další výrobci produkovat 3,5" disky, zatímco ona samotná se stále spoléhala spíše na 5,25" modely a ve světě 3,5" disků nedokázala s ostatními udržet krok. To prý proto, že jejich plotny měly vnitřní průměr 40 mm, čímž byla plocha pro zápis dat velmi redukována a ostatní používali menší vnitřní průměr. Rodime si samotný 3,5" formát nepatentoval, ačkoliv je to tradováno, a ostatně ani nemohl, protože byl již dříve použit u disket. Udělal ale něco jiného.
Informace o patentování 3,5" formátu firmou Rodime vznikly nejspíše proto, že se z ní po roce 1991 stal typický patentový troll. Již před tím si patentovala disky s plotnami o vnějším průměru 92 až 96 mm, jenže Seagate s MiniScribe se v roce 1984 dohodl na standardu pro 3,5" disky, který využívá plotny s vnějším průměrem 96 mm a vnitřním 25 mm (použity byly třeba u disku MiniScribe 8425). Patenty firmy Rodime ale vstoupily v platnost až v letech 1986 a 87, ačkoliv je podala o dva roky předtím. Ovšem i tak jí umožnily pohnat před soud firmy jako Conner Peripherals nebo i samotné IBM, od nichž vysoudila desítky milionů dolarů, a to prostě a jednoduše kvůli používanému průměru diskových ploten. V patentovém harašení pokračovala celá devadesátá léta, než se nakonec v roce 2000 přeorientovala na hazard pod novým názvem Sportech PLC.

No a když už jsme u toho zmenšování, pak nám do sbírky chybí další známý formát, čili první 2,5" pevný disk. Přišla s ním v roce 1989 společnost PrairieTek a šlo o model 220 s formátovanou kapacitou 20 MB a tělem, které bylo o třetinu menší než tehdejší 3,5" disky používané u stále oblíbenějších mobilních počítačů. Ty ale v té době už nebyly tak vysoké a těžké jako první 3,5" disky, však měly na výšku jen 25 mm. PrairieTek 220 ale byl ještě podstatně menší a lehčí (přesné rozměry a hmotnost: 102 x 71 x 15 mm a 180 gramů). Nicméně ani tento průkopník na trhu dlouho nevydržel a stačilo se v roce 1991 opozdit s jedním produktem a firma šla do bankrotu, však v té době vyrábělo 2,5" disky již deset dalších firem. Patentové portfolio PrairieTeku následně odkoupily firmy Conner a Alps.

Nakonec můžeme ještě zmínit první 1,8" disk, jímž byl Integral Peripherals 1820 "Mustang" s kapacitou 21,4 MB na jedné plotně z roku 1992 a o rok později přišel na trh i 1,3" Hewlett Packard C3013A "Kittyhawk" se stejnou kapacitou. Nicméně nejrozšířenějšími standardy se staly 3,5" pro desktopové disky a 2,5" pro mobilní disky a tak to asi už zůstane. Však jejich nástupci jsou SSD či prostě zařízení s elektronickými paměťmi a ty si buď vypůjčily čistě z důvodu kompatibility formáty plotnových pevných disků, nebo zavádějí své vlastní jako M.2 a mSATA.

Nezmínili jsme také speciální formáty jako 9,5" disky (Hitachi DKU-86i s 1890 MB) nebo 6,5" disky (Hitachi H-6588-314 s 2920 MB), ale my se pohybujeme ve světě osobních počítačů, takže do takových vod se pouštět nebudeme.