Počítače s procesorem 8008 byly spíše takové řídké samodělky. Roku 1973 potom Intel poslal do světa procesor 8080 schopný adresovat až 64 KB paměti a výkonem desetkrát překonávající procesor 8008. Za první osobní počítač bývá tedy označován Altair od MITS z roku 1975. To byla stavebnice počítače který pro optický výstup používal kontrolky. Dalšími znaky tohoto stroje byly: 256 bajtů paměti, sloty pro rozšiřování, cenová dostupnost (395$), operační systém CP/M a programovací jazyk Microsoft BASIC.
IBM to v té době zkoušela s hotovými stroji (IBM5100, IBM5110, IBM5120), ale díky vysokým cenám se nijak zvláště neprosadila. Firma tedy napnula své síly na zvrácení tohoto stavu. Dala se do vývoje nového stroje. A potom to přišlo.
IBM PC (Personal computer), nebo též IBM5150, vyrazilo do světa roku 1981 s procesorem 8088 firmy Intel vnitřně šestnáctibitovým, ale s okolím komunikujícím po osmibitové sběrnici, schopným adresovat až 1MB paměti, taktovaným na 4,77MHz . PC se objevovalo s kazetou, nebo disketou (160KB) a 16 až 64 KB RAM. Mělo pět rozšiřovacích slotů a grafický adaptér byl typu MDA. MDA byl alfanumerický monochromatický adaptér, umožňující zobrazení 25 řádek po 80znacích. Pro znak je přitom k dispozici matice 9x14bodů.
PC XT (eXtended technology) roku 1983 přidal pevný disk (10-40 MB) kapacita disket vzrostla na 360KB a i paměti bylo přidáno. Potřeba grafického a barevného zobrazení vedla k vývoji grafického adaptéru CGA (Color graphics adaptor). Ten měl dva módy: 320x200 a 640x200 a počet barev maximálně 16. Monitor byl s MDA nekompatibilní. Matice znaku 8x8 bodů je v porovnání s MDA opravdu smutná. S těmi barvami to bylo dost nahnuté a o rozlišení se radši zmiňovat nebudu. Takže alespoň já jsem v té době fandil adaptéru firmy Hecules-MHGC (Monochrome Hercules graphics adapter) s vlastnostmi MDA a navíc schopností grafického zobrazení v matici 720x350 bodů. Měl jsem k němu krásný zelený monitor a měl jsem ho rád(monitory pro MDA s Herculesem spolupracovaly).
Rok 1982 přinesl procesor 80286 (jeho adresová sběrnice je dvacetičtyřbitová, což umožňuje adresovat 16 MB paměti), který se stal roku 1984 srdcem PC AT (Advanced Technology) s disketami 1,2 MB a podporou pevných disků v BIOSu na základní desce. Krátce po té, roku 1986, IBM vypustila grafický adaptér EGA (Enhanced graphics adapter) umožňující zobrazit 25, nebo 43 řádků po 80 znacích. Grafiku potom v rozlišení 640x350bodů. Paleta barev měla 64 barev, z nichž současně zobrazitelných bylo 16. Tenhle adaptér měl už 256 KB paměti,což mělo dobrý vliv na rychlost. Jeho zdokonalením byl Super EGA, rozšiřující grafické rozlišení na 640x480bodů a následně MCGA přidávající schopnost zobrazit současně až 256 z palety 262144 barev. To už bylo slušné.
Procesor Intel 80286 byl za dlouhé čtyři roky, tedy roku 1988 následován procesorem 80386 (plně dvaatřicetibitový procesor-vnitřní i vnější datová i adresová sběrnice-možnost adresovat až 4 GB paměti) Ten už mohl být dodáván s grafickým adaptérem VGA (Video graphics array) který se objevil rok před ním. Při tomto svém uvedení nabízel obdobné vlastnosti jako MCGA. V textové režimu, však používal pro znak matici 9x16 bodů, což dává hezké výsledky. Následovalo jej VGA+ a Super VGA s 800x600 a 1024x748 body v grafickém režimu. Hloubka barev byla závislá na velikosti paměti a nastaveném rozlišení. Maximálně však 1024x748 bodů/256 barev, což vyžadovalo 1MB paměti.
Následoval roku 1990 procesor 80486 (spojení procesoru 80386, koprocesoru 80387 a 8 KB cache). A také, hlavně díky postupnému přechodu na graficky orientovaná uživatelská rozhraní OS, stále se více prosazující grafické akcelerátory. Po různých vylepšeních (DX2,DX4) a pohoršeních (SX) i486 přišel do AT první procesor s vlastním jménem. To bylo roku 1993 a jmenoval se Pentium (šedesátičtyřbitová datová sběrnice, rozdělení cache na instrukční a datovou, z nichž každá měla 8 KB, schopnost zpracovávat instrukce po dvojicích) Začínal na frekvencích 60 Mhz a 66 MHz.
Měli jsme relativně výkonný procesor, s možností adresovat kupu paměti, grafický akcelerátor, disky pěkně ztloustly a CD bylo na světě. PC se pomalu stávalo připraveným na nástup multimédií (specifikace datového CD byla sice oznámena již roku 1982, ale opravdový nástup byl hodně zpožděn).
No a dál už to není zase taková historie.
IBM to v té době zkoušela s hotovými stroji (IBM5100, IBM5110, IBM5120), ale díky vysokým cenám se nijak zvláště neprosadila. Firma tedy napnula své síly na zvrácení tohoto stavu. Dala se do vývoje nového stroje. A potom to přišlo.
IBM PC (Personal computer), nebo též IBM5150, vyrazilo do světa roku 1981 s procesorem 8088 firmy Intel vnitřně šestnáctibitovým, ale s okolím komunikujícím po osmibitové sběrnici, schopným adresovat až 1MB paměti, taktovaným na 4,77MHz . PC se objevovalo s kazetou, nebo disketou (160KB) a 16 až 64 KB RAM. Mělo pět rozšiřovacích slotů a grafický adaptér byl typu MDA. MDA byl alfanumerický monochromatický adaptér, umožňující zobrazení 25 řádek po 80znacích. Pro znak je přitom k dispozici matice 9x14bodů.
PC XT (eXtended technology) roku 1983 přidal pevný disk (10-40 MB) kapacita disket vzrostla na 360KB a i paměti bylo přidáno. Potřeba grafického a barevného zobrazení vedla k vývoji grafického adaptéru CGA (Color graphics adaptor). Ten měl dva módy: 320x200 a 640x200 a počet barev maximálně 16. Monitor byl s MDA nekompatibilní. Matice znaku 8x8 bodů je v porovnání s MDA opravdu smutná. S těmi barvami to bylo dost nahnuté a o rozlišení se radši zmiňovat nebudu. Takže alespoň já jsem v té době fandil adaptéru firmy Hecules-MHGC (Monochrome Hercules graphics adapter) s vlastnostmi MDA a navíc schopností grafického zobrazení v matici 720x350 bodů. Měl jsem k němu krásný zelený monitor a měl jsem ho rád(monitory pro MDA s Herculesem spolupracovaly).
Rok 1982 přinesl procesor 80286 (jeho adresová sběrnice je dvacetičtyřbitová, což umožňuje adresovat 16 MB paměti), který se stal roku 1984 srdcem PC AT (Advanced Technology) s disketami 1,2 MB a podporou pevných disků v BIOSu na základní desce. Krátce po té, roku 1986, IBM vypustila grafický adaptér EGA (Enhanced graphics adapter) umožňující zobrazit 25, nebo 43 řádků po 80 znacích. Grafiku potom v rozlišení 640x350bodů. Paleta barev měla 64 barev, z nichž současně zobrazitelných bylo 16. Tenhle adaptér měl už 256 KB paměti,což mělo dobrý vliv na rychlost. Jeho zdokonalením byl Super EGA, rozšiřující grafické rozlišení na 640x480bodů a následně MCGA přidávající schopnost zobrazit současně až 256 z palety 262144 barev. To už bylo slušné.
Procesor Intel 80286 byl za dlouhé čtyři roky, tedy roku 1988 následován procesorem 80386 (plně dvaatřicetibitový procesor-vnitřní i vnější datová i adresová sběrnice-možnost adresovat až 4 GB paměti) Ten už mohl být dodáván s grafickým adaptérem VGA (Video graphics array) který se objevil rok před ním. Při tomto svém uvedení nabízel obdobné vlastnosti jako MCGA. V textové režimu, však používal pro znak matici 9x16 bodů, což dává hezké výsledky. Následovalo jej VGA+ a Super VGA s 800x600 a 1024x748 body v grafickém režimu. Hloubka barev byla závislá na velikosti paměti a nastaveném rozlišení. Maximálně však 1024x748 bodů/256 barev, což vyžadovalo 1MB paměti.
Následoval roku 1990 procesor 80486 (spojení procesoru 80386, koprocesoru 80387 a 8 KB cache). A také, hlavně díky postupnému přechodu na graficky orientovaná uživatelská rozhraní OS, stále se více prosazující grafické akcelerátory. Po různých vylepšeních (DX2,DX4) a pohoršeních (SX) i486 přišel do AT první procesor s vlastním jménem. To bylo roku 1993 a jmenoval se Pentium (šedesátičtyřbitová datová sběrnice, rozdělení cache na instrukční a datovou, z nichž každá měla 8 KB, schopnost zpracovávat instrukce po dvojicích) Začínal na frekvencích 60 Mhz a 66 MHz.
Měli jsme relativně výkonný procesor, s možností adresovat kupu paměti, grafický akcelerátor, disky pěkně ztloustly a CD bylo na světě. PC se pomalu stávalo připraveným na nástup multimédií (specifikace datového CD byla sice oznámena již roku 1982, ale opravdový nástup byl hodně zpožděn).
No a dál už to není zase taková historie.
