Historie společností v IT - Intel

V roce 1990 byly na pořadu dne modely Intel 80486, které bodovaly svým výkonem a uchytily se také jako herní platforma (na tyto pionýrské doby počítačových her s oblibou vzpomínáme snad všichni z nás, kdo měli to štěstí je aktivně zažít). V tom samém roce ovšem Intel ustavil vývojový tým pro nástupce procesoru 486 pod kódovým označením P5 (interně nazvaný Operation Bicycle), pod tímto označením se neskrývá nic jiného než procesor Pentium. Nový přírůstek do rodiny procesorů spatřil světlo světa v roce 1993 a v roce 1995 ho následovalo výkonné Pentium Pro, které bylo určeno spíše pro profesionální sféru.
První Pentium pracovalo na poměrně nízkém taktu 60/66 MHz, ale na rozdíl od procesoru 486 obsahovalo dvě pipeline, což umožňovalo novému procesoru zpracovat více než jednu instrukci za takt. Další novinkou byla 64bitová datová sběrnice, která umožňovala čtení nebo zapsání dvojnásobného množství dat při každém přístupu do paměti. Bohužel pro Pentium se v roce 1994 objevila zpráva, že procesory obsahují hardwarovou chybu, která při určitých numerických výpočtech končila chybným výsledkem. Autorem tohoto objevu je Dr. Thomas Nicely, který kontaktovat Intel, ale když se mu nedostalo žádné adekvátní odpovědi, tak tuto skutečnost publikoval na internetu, což se v zápětí rozšířilo jako epidemie chřipky. Intel stála tato zkušenost bezmála 500 miliónů dolarů za výměnu všech vadných čipů.
Intel Inside - Kampaň „Intel inside“ jsme měli tu čest poznat snad všichni a jistě si vzpomene bez dlouhého uvažovaní i na pětitónovou znělku, která logo Intel Inside provázela. Jejím autorem je někdejší marketingový manažer Intelu Denis Carter. Samotná reklamní kampaň posilující značku Intelu byla nesmírně úspěšná a objevila se více než 130 zemích světa. Na základě loga Intel Inside, které bylo vylepeno na každém počítači osazeném procesory Intel, bylo následně upraveno i logo samotné společnosti. To bylo od počátků v roce 1968 do roku 2005 nezměněno.

V pozdějších verzích bylo klasické Pentium vylepšeno o speciální multimediální instrukční sadu MMX, která značně urychlovala práci v aplikacích, které to dokázaly využít. Frekvenční strop starého dobrého Pentia bylo 233 MHz a ve své době to byl nejdražší a nejvýkonnější procesor pro domácí užití. Pentium Pro na frekvenci 200 MHz bylo ještě dražší a jeho nasazení v domácnostech bylo spíše ojedinělé. Pokud si odskočíme nyní trošku do budoucnosti, tak právě Pentium Pro architektura, do značné míry odlišná od Pentia, dala základ pro Pentium II/III a mobilní Pentia M. 200MHz model Pentia Pro byl rovněž také prvním procesorem jehož L2 cache byla přítomna přímo na procesoru a její velikost byla na tehdejší dobu až 1 MB (L1 cache byla opět 8 kB/8 kB).
Intel si byl vědom, že přes nesporně kladné vlastnosti integrované L2 cache na samotný procesor, je toto řešení nepoužitelné pro procesory běžných cenových relací. Pro nástupce Pentia tedy musel vymyslet něco jiného, ale zároveň využít perfektního výpočetního jádra předchozího Pentia Pro. Zbrusu nové Pentium II (rok 1997) bylo do značné míry experimentem, neboť jeho konstrukce vyžadovala změnit klasickou procesorou patici za revoluční slot, ale jak je známo výsledek revoluce je občas nejistý.

Pentium II mělo na plošném spoji integrováno totiž nejen výpočetní jádro, ale také velkou L2 cache, která ovšem běžela oproti Pentiu Pro na poloviční frekvenci jádra. První Pentium II pod kódovým názvem Klamath bylo vyráběno na 0,35 mikronu a dosahovalo na frekvence 233/266/300 MHz. Do vínku také ten to procesor dostal instrukční sadu MMX.
Dalším evolučním krokem pro Pentium II bylo v roce 1998 jádro Deschutes s prvotním taktem 333 MHz a výrobním procesem 0,25 mikronu. Zvláštností byla podpora 66MHz sběrnice, neboť všechny pozdější modely na vyšších frekvencích (266/300/350/400/450 MHz) disponovaly podporou 100MHz sběrnice a byly také znatelně rychlejší. S těmito procesory je také spojena řada čipsetů 440, kde naprostou legendou je varianta Intel 440BX, která byla v tehdejších časech jasnou volbou pro všechny overclockery. Tyto čipsety přinesly krom jiného hlavně podporu nového typu operační paměti SDRAM (EDO RAM nás provázelo už od dob Intel 80286).
Craig Barett - Narodil se v roce 1939 a promoval na Stanfordu roku 1964. Do společnosti Intel přišel v roce 1974 jako řadový manager a deset let na to již zastával funkci vice prezidenta společnosti. Jeho úspěch ovšem pokračoval dále v roce 1997 byl jmenován prezidentem společnosti a o rok později nahradil ve funkci CEO Andyho Grova. V čele Inteli setrval až do roku 2005, kdy jej nahradil Paul Otellini. Intel provedl érou Pentia II až IV.

Mezi důležité počiny Intelu můžeme směle zařadit i mobilní verze Pentií II pod kódovými názvy Tonga a Dixon. Mezi zvláštnosti mobilního Pentia II (pouze Dixon) patřila integrovaná on-die L2 cache, která učinila tento procesor nejrychlejším Pentiem II. Jednalo se v podstatě o navrácení se k myšlence Pentia Pro s rychlou L2 cache. Značný výkonnostní náskok na klasická Pentia II určena do Slotu 1 se do značné míry zasloužil o pozdější přechod na klasickou koncepci integrované L2 cache u již tehdy vyvíjeného Pentia III.

Stejně taktovaný Dixon nedal šanci drahému Pentiu II Xeon do Slotu 2. Ná závěr ovšem nemohu nezmínit téměř mýtický procesor Intel Celeron 300A, který způsobil první pořádný boom overclockingu, neboť za zlomek ceny nabízel pro přetaktování na 450 MHz výkon nejdražšího Pentia II.
Rok 1999 znamenal uvedení nástupce Pentia II překvapivě pod názvem Pentium III (Katmai). První testy výkonu ovšem ukazovaly, že nový procesor není na stejné frekvenci nijak zásadně výkonnější ani přes přepracovaný řadič pamětí. Procesory pod kódovým názvem Katmai pracovaly na frekvencích od 450 po 600 MHz. Katmai provázely problémy se špatným chlazením a nutností revize heatsinku jádra.

Hráči si pořizovali model taktovaný na 450MHz, který potom velmi snadno donutili pracovat na vysněných 600 MHz jako u topmodelu v nabídce Intelu. Konkurenční tlak ze strany AMD a jeho Athlonů byl ovšem poprvé v historii takový, že Intel musel sebrat síly a předělat procesor Pentium III tak, aby dokázal konkurovat těmto novým procesorovým tygrům AMD. Výsledkem bylo Pentium III Coppermine (180 nm), které operovalo na širokém spektru frekvencí od 500 po 1GHz (nejvýše taktovaný model byl spíše papírovým procesorem než běžně se prodávajícím produktem). Boj o překonání hranice 1 GHz vyhrálo AMD s Athlonem. Nejvýše taktované modely ovšem využívaly nejnovější patice socket 370 a nikoli problematického Slotu 1.

Další revizí jádra Pentia III bylo Coppermine-T s vylepšenou spotřebou a multi-processingem v patici FC-PGA2, což byla mírně vylepšená patice socket 370. Poučen svou první prohrou s konkureční AMD, vydal Intel světu Pentium III Tualatin vyráběný 130nm procesem na frekvencích 1-1,4GHz. Velkou oblibu získaly také deriváty Pentia III pod obligátním názvem Celeron, které měly stejné pouze níže taktované jádro (a menší L2 cache 256 kB) a pro mnoho hráčů byly spásou a možností, jak za relativně únosné peníze vytvořit výkonný systém. Obliba tohoto relativně levného procesoru neustávala ani po uvedení Pentia IV, které jeho výkonů ve hrách nedosahovalo.