Historie společností v IT - Intel

Konce roku 2000 spatřila světlo světa zbrusu nová architektura NetBurst, která byla projektována pro velmi vysoké pracovní frekvence. Zklamáním byly bežné aplikace, kde nová architektura nedokázala překonávat letitou architekturu P6 (Pentium Pro až Pentium III). Intel plánoval s touto architekturou dosáhnout na magických 10 GHz, ale smutnou pravdou byl nejrychlejší model taktovaný na 3,8 GHz.
Prvním jádrem Pentia IV bylo Willamette na 180 nm (L2 cache 256 kB) pro socket 423 na frekvencích 1,4 - 1,5GHz. Později jádra Willamette dosáhla až na hranici 2 GHz, ale vše pod taktovkou socketu 478. Bohužel pro Intel, Willamette nemohlo konkurovat ve svém výkonu ani Pentiím III ani stejně taktovaným Athlonům. V některých testech bylo dokonce poraženo levnými Durony. Vývojáři nebyli z Pentia IV rovněž příliš nadšení, neboť bylo potřeba dalších optimalizací pro slušný běh programů.
Proti Athlonům XP musel vyrazit daleko těžší kalibr, a tak bylo vysláno jádro Northwood se zvětšenou L2 cache na 512 kB a výrobním procesem 130 nm. Frekvenční rozsah tohoto jádra se pohyboval do 1,6GHz po ohromných 3,06GHz. Spolu s topmodelek přesahujícím 3GHz Intel opět uchvátil výkonnostní korunu, ale to už byly na cestě vysoko taktované Athlony XP a opět nižší cena.

Výkonnostní korunu Intelu v té době zachránilo jádro Galatin, které bylo ve své podstatě obyčejným Pentiem IV s přidanou L3 cache o velikosti 2 MB. Model Pentium 4 Extreme Edition s taktovací frekvencí 3,46GHz a rychlostí sběrnice 1066 MT/s byl paradoxně rychlejší, než později uvedené Pentium 4 Extreme Edition 3,73GHz založené na jádru Prescott.

Intel ale nesváděl boj pouze u desktopových procesorů. Do světa vypustil i mobilní Pentium 4, které ovšem bylo tak náročné na spotřebu energie, že se dalo stěží označit za mobilní procesor (okolo 75 W), a tak jasně kralovala pozdější Pentia M alias platforma Centrino, která představovala mimořádný úspěch pro Intel. Tyto procesory byly založeny na stejné architektuře jako staré Pentium Pro a pozdější Pentia III. Nižší frekvence a vyšší výkon na všech frontách. Intel po neschopnosti překonat frekvenci 4 GHz s architekturou Netburst pochopil, že tudy cesta nevede a své kroky směřoval ve šlépějích osvědčené architektury.

Prescott byl posledním jádrem pro single-core procesory Pentium IV. 90 nm výrobní proces přinesl především vyšší frekvence a nižší spotřebu, i když se Prescottu hanlivě přezdívalo „prskot“. Posledním modelem Pentia IV byl model 670 na taktu 3,8 GHz s novou revizi jádra s 2MB L2 cache (Irwindale alias Prescott 2M). Pokrevním příbuzných jádra Prescott bylo 65nm jádro Cedar Mill, které mělo stejnou architekturu s dlouhou 31-stage pipeline, ale podařilo se minimálně snížit spotřebu na hodnotu 65 W (TDP).

Posledním výkřikem architektury NetBurst byly Pentia D, které představovaly levná řešení v oblasti dvoujádrových procesorů. Pentia D byla kódově označena jako Tejas a profitovala z 65nm technologie. Intel měl s touto architekturou velké plány (dosažení mety 9 GHz), ale ustoupil od toho kvůli velkému potenciálu nastupující architektury Intel Core 2. Vysoko taktovaná Pentia D měla ovšem neúnosnou spotřebu okolo 150-160 W v zátěži.

Nastupující architektura Intelu je dnes všem čtenářům důvěrně známá z procesorů Intel Core 2 Duo a Intel Core 2 Extreme a jejich derivátů v podobě Pentia Dual-Core či ještě levnějšího Celeronu. Za 10-15 let se budeme jistě umívat i nad výkonem dnešních nejdražších a nejvýkonnějších procesorů stejně, jako když zavzpomínáme na historické procesory Intel 286 nebo 386.

Zdroj: Intel.com, Wikipedia, TomsHardware, Techreport, CPU-World