Humanoidní roboti: není nad dobrého androida

Ještě než byla k dispozici technika, která opravdu umožnila sestavení funkčních robotů, okupovalo toto téma spíše fantazii různých umělců a futuristů. Však průmyslová revoluce v 19. století k tomu poskytla potřebnou živnou půdu a byla velice reálná obava, že stroje seberou lidem práci. V řadě odvětví nešlo jen o obavy, ale o realitu, a tak není divu, že lidské představy šly ještě daleko za ni.

Dle některých by robotické stroje mohly brzy nahradit i lidi na farmách. Mechanizace sice nakonec přišla, ale ta vypadá přeci jen jinak než na následujícím obrázku. A není divu, že snad všechny podobné ilustrace počítaly s tím, že takové stroje budou poháněny párou, jakkolliv je to dnes uhozená představa.

Už zanedlouho se ale dostala pára do pozadí a nastoupila elektřina. Jedním z příkladů může být Ali, zázračný elektrický automaton. Leták sliboval, že sedící Ali bude schopen cvičit s mečem, psát, hrát na nástroje a jeho pohyby budou tak realistické, že nikdo nebude věřit, že není živý. Představen byl v Británii v roce 1886.

Jeho tvůrce, A. De Lacy po představení Aliho vždy rozebral, aby odhalil systém vodicích drátů, jimiž Aliho ovládal. Robot byl tak ve skutečnosti spíše vyspělou loutkou a je otázka, jak do toho spadá ona elektřina. To Electric Man z roku 1900 se už pohyboval sám o sobě, i když byl tedy nedílnou součástí káry, kterou svýma nohama měl dle původních plánů pohánět kupředu.

Samotný "elektrický muž" byl vysoký 7 stop a 5 palců, čili cca 225 cm a oblečen byl do vojenské uniformy. Mohl nést i fonograf s voskovými válečky, aby po cestě vyhrával nebo dělal reklamu. Ovládán byl pomocí elektřiny a jeho pohyby prý byly pozoruhodně živé, ovšem dopředný pohyb byl ve skutečnosti dílem spalovacího motoru ukrytého v "taženém" vozíku, který dával do pohybu také samotného muže, a to pomocí spojovací hřídele. Elektrickou baterií tak byly asi ovládány jen drobné pohyby. Muž uměl také chodit pozadu nebo i zatáčet, ale to zajistil prostý volant, takže muž se chtě nechtě musel novému směru přizpůsobit, než aby on sám jej udával.

Jeho tvůrce se také chlubil, že elektrický muž umí i skákat a překonávat překážky a chtěl to dokázat tak, že přejde velký kus dřeva, který mu dali do cesty. Ten prý skutečně překonal, ale pouze díky tomu, že jej operátor zvedl nahoru pomocí nohou ovládané páky a na druhé straně zase spustil dolů, což si nacvičil tak, aby to vypadalo co nejvíce živě. I v tomto případě tedy nešlo vyloženě o robota ovládaného elektřinou.

Barbarossa už na fotografii vypadá jako opravdový mechanický muž, který je znám také jako Occultus. Moc se toho o něm ale neví a dnes máme k dispozici jen fotografii a původní článek o jakémsi Adolfu Whitmanovi, který svého Barbarossu měl prezentovat v roce 1909 v Berlíně jako "Radiomensch Occultus".

Že byl Adolf Whitman spíše komediant, to můžeme říci už po přečtení úvodu zmíněného článku (a ostatně už i dle toho, že svůj výtvor nazýval Occultus). V něm se píše, že dle Whitmana by Barbarossa mohl přinutit všechny ostatní muže, aby se stali jeho otroky a on se stal vládcem vesmíru. A jak to měl pan Barbarossa zařídit? Prý uměl chodit, mluvit, pohybovat se v davu a poslouchat jakýkoliv ústní příkaz svého stvořitele. Whitman sliboval, že už brzy bude jeho kopie vyrábět po stovkách a snil o velké nepřemožitelné armádě. Možná že to tedy byl vedle komedianta i blázen.

Barbarossa se měl pohybovat díky elektromotorům a ovládán byl prý bezdrátově pomocí nějaké speciální cívky, kterou si Whitman vyrobil a která byla napojena na kotouč s jehlou, jejímž posunováním byly vykonávány různé pohyby a kombinace pohybů.

Francouzský Automaton z roku 1913 nic tak úžasného jako Barbarossa nesliboval. Šlo o víceméně prostou figuru s potřebnými mechanismy pro ovládání očí, očních víček, hlavy, pusy, paží, rukou a prstů. Operátor mohl najednou ovládat 14 různých součástí i s využitím elektromotorů a zaujmout s postavou tisíce pozic. A opět se zde uplatnil fonograf, tedy přesněji dva: jeden pro mluvení a druhý pro zpívání. Ne že by tedy šlo o takto specializované fonografy, ale spíše o to, aby mohly být válečky průběžně měněny. Tento stroj neměl ambice ovládnout svět, ale zaujmout zákazníky, takže sloužil čistě k reklamním účelům.

Kapitán Alban J. Roberts byl nejspíše ovlivněn filmem Metropolis z roku 1927 a vymyslel si vlastního robota a právě v tomto případě už byl opravdu použit termín robot, který měl být právě v onom filmu poprvé použit ve spojitosti s mechanickým strojem. Je tak možné, že právě Roberts byl vůbec první, kdo spojil slovo robot s opravdu existujícím mechanickým strojem. Byl to ale již jeho druhý podobný stroj, kterým udivoval lidi v ulicích Londýna. Byl ale poměrně jednoduchý, protože neměl žádné nohy, ale kruhovou základnu s kolečky zakrytou hábitem a ze svého těla ukazoval v podstatě jen hlavu s pohybujícími se rty a obočím. Roberts za ním chodil s ovladačem přes rameno a robota řídil pomocí kabelu.

Radio Police Automaton, aneb první Robocop vznikl jako představa Huga Gernsbacka, známého vydavatele technických časopisů 30. let minulého století. V březnovém čísle (1924) časopisu Science & Invention popsal policejního robota, který by mohl být využit pro potlačování demonstrací a nepokojů. Proti občanům by mohl použít jakýsi rotující obuškový disk s olověnými kuličkami, celou nádrž slzného plynu, reflektory a také tlampače. Ovládán by byl rádiovými vlnami na dálku, ovšem realizován samozřejmě nikdy nebyl a bylo by děsivé, kdyby ano.

Možnosti tehdejší robotiky ukázal také Eric Robot, který byl zkonstruován kapitánem Williamem Richardsem, veteránem 1. světové války a také inženýrem A. H. Reffellem, který byl za války letecký mechanik. Vytvořen byl pro jeden účel, a sice nahradit vévodu z Yorku, který měl otevřít londýnskou výstavu Exhibition of the Society of Model Engineers v roce 1928. Erik tedy při zahájení výstavy vstal ze židle, uklonil se, pohlédl vpravo i vlevo a přehrál čtyřminutovou nahrávku se slavnostní řečí, přičemž v puse mu přitom sršely jiskry díky 35.000 voltů.

Vyroben byl z hliníku, který připomínal brnění a uvnitř měl 12voltový elektromotor, 11 elektromagnetů a prý až kilometry drátů, ale ty byly nejspíše použity právě pro výrobu oněch elektromagnetů. Dle některých zdrojů také Eric uměl odpovídat na otázky, resp. používal bezdrátové zařízení pro přenos řeči, kterou reprodukoval a k tomu měl použít patentovanou technologii vyvinutou samotným Marconim. Richards dokonce vymyslel jednoduché hlasové ovládání pomocí čísel, jejichž vyslovení jistým způsobem aktivovalo různé okruhy uvnitř robota, které provedly kýženou akci. Zkoumal také možnost vytvořit s pomocí selenu oči citlivé na infračervené světlo a rozpoznávací barvy.

Své lidské jméno dostal také další robot, který měl dokonce i jisté variace na lidské orgány, jak ukazuje následující obrázek. Rupert sice vypadal ještě komičtěji než Eric, ale uvnitř sebe ukrýval mechanické plíce, žaludek, srdce a jakýsi žilní systém. Jeho úkolem nebylo ale s těmito "orgány" oživnout a začít se pohybovat. Dle Popular Science byl totiž vytvořen britskými školáky (nejspíše ale s vydatnou podporou učitele) a měl sloužit právě jako názorná ukázka funkce lidských orgánů. Poháněn byl párou, na což ukazuje i kruhový kotel umístěný dole, která roztočila srdce a rozdmýchala plíce.

Dočkal se i své další verze Rupert 2 s přepracovanými vnitřnostmi. Zde se můžete také podívat na video, kde je Rupert na moment ukázán v akci. Zatím jsme ale opomíjeli jednu zemi, která je s robotikou velice pevně svázána. Jde samozřejmě o Japonsko, kde byl vůbec první robot zkonstruován až v roce 1928 v Osace. Postavil jej biolog a botanista Makoto Nishimura a pojmenoval jej Gakutensoku, což v překladu znamená "učení se ze zákonů přírody".

Gakutensoku dokázal měnit výraz svého obličeje díky vnitřním pružinám a ozubeným kolečkům, nadouval své tváře v imitaci dýchání, hýbal svou hlavou a rukama s využitím tlakového systému a v nich držel jako tužku šíp a japonskou lampu Reikantō. Na hlavě měl ptáka, který když vykřikl, Gakutensoku zavřel oči a zatvářil se zamyšleně. Při zapnuté lampě dokázal také psát pomocí svého šípu, ovšem překvapivě uměl jen čínské, ne japonské znaky. Gakutensoku byl především uměleckým dílem a jak jeho tvůrce poznamenal, byl vytvořen jako pokus osvobodit roboty od otročení pro průmysl. To je ve velkém kontrastu se směrem, kterým se následně robotika v japonsku vydala, ovšem o té moderní to už tak rezolutně říci nejde.

Své mechanické muže měli ve 20. letech minulého století i Maďaři a Holanďani a v obou případech to byly stroje nápadně připomínající lidi. Tarján Ferenc sestrojil Dr. Motora, který přehrával bezdrátově přenášenou řeč a dokázal se trochu i hýbat a P. Geerlviet měl svého Mechanische Mensch, který uměl odpovídat na otázky. Jak, to už se nedozvíme, ale nejspíše opět pomocí bezdrátového spojení s hercem. Řadu robotů z pozdějšího období ovlivnil jeden stroj, Televox (autor Roy J. Wensley), který využíval patentovaný systém pro ovládání pomocí elektrických kabelů, bezdrátového rozhraní a telefonních kabelů. Ovládal se různými tóny, původně o frekvencích 600, 900 a 1400 Hz, k čemuž sloužila kovová píšťalka.