Humanoidní roboti: není nad dobrého androida

Ve 30. letech se s různými roboty a automatony roztrhl pytel a vyvíjel je kde kdo. Mezi těmito tvůrci ale vystupuje do popředí jedna známá společnost založená Georgem Westinghousem. Tento veliký konkurent Edisona, pro nějž pracoval i Nikola Tesla, představil řadu různých robotů, mezi nimiž figuruje Katrina Van Televox.

Leták z roku 1930 uvádí, že tento robot s neuvěřitelnou cenou 22.000 USD je pravou domácí služkou, která umí mluvit, přijmout telefonní hovor, vyluxovat, udělat kávu a toust, ovládat osvětlení, a to na pokyn pana T. Barnarda z firmy Westinghouse Electric & Manufacturing. Samozřejmě že šlo o robota, který sám o sobě neudělal nic a byl ovládán na dálku a mluvil pomocí připravených audiopásků. Výrobce v tu dobu sliboval, že podobný robot by za několik let mohl být součástí domácnosti, takže bychom mu mohli třeba zavolat, aby začal vařit, než dojedeme domů. Představy o tempu technologického pokroku byly tedy poněkud nadnesené.

Dalším dítkem společnosti Westinghouse byl robot Rastus, který byl ovládán světlem. Pomocí baterky mu tedy byly zadávány různé povely, na něž reagoval buď pohybem (uměl se zvednout, ale ne chodit) nebo reprodukcí nahrávky. Rozlišoval přitom zelené světlo, kterým se ovládal zvukový systém a červené světlo pro ovládání pohybu. Pak můžeme zmínit ještě Willie Vocalite, který uměl podobné věci jako Katrina Van Televox a ovládal se pomocí připojeného telefonního sluchátka.

Pokud bychom nějakého robota měli považovat za pradědečka seriálového Bendera, pak by to rozhodně byl Mr. OhmKilowatt sestrojený v roce 1933 teprve 21letým Earlem Kentem. Tento robot totiž dokázal nejen chodit a mluvit, ale také kouřit cigarety a plivat oheň. A je trochu divné, že nejen tento, ale i jiní pozdější roboti byli zkonstruováni tak, aby uměli kouřit, např. první robot Charlese Lawsona nebo Elektro z roku 1937, opět prezentovaný firmou Westinghouse, která k němu vyvinula i robotického psa (Sparko). Ten uměl chodit a otáčet hlavou díky elektromotorům, řetězům pro pohon nohou a různým převodům.

V tomto duchu bychom mohli stále pokračovat, neboť roboti se od 30. do 50. let příliš nezměnili. Stále to byly většinou neforemné, často komicky vypadající plechové krabice, které spoléhaly na jednoduché obvody s elektromotory a především na člověka jako loutkáře, ať už pro jejich ovládání používal kabely, rádiové rozhraní nebo třeba světlo. O jejich inteligenci se v té době samozřejmě nedalo mluvit a to, že by využívali vlastní smysly a dokázali reagovat na vnější vjemy, o tom také ne. Přes prvotní všeobecné nadšení se autonomní roboti, kteří by se starali o lidské domácnosti, realitou nestali, to mohl zajistit až vynález z roku 1947, tranzistor.