InSight se zavrtal do Marsu a narazil na překážku

InSight už začal zasílat pravidelné informace o počasí a sledovat pomocí přístroje SEIS také geologickou aktivitu Marsu projevující se otřesy. Sonda přitom přistála naprosto bez problémů a měla štěstí i na vhodné místo dopadu s dostatkem rovných míst kolem sebe. Všechno ale nemůže být růžové a ve skutečnosti se dalo očekávat, že pokud nyní přijdou nějaké problémy, ty se budou týkat třetího hlavního přístroje, a sice Heat Flow and Physical Properties Package (HP3). Tím druhým je Rotation and Interior Structure Experiment (RISE) pro přesné sledování rotace planety. 

 

 

Slovo zavrtal v titulku přitom není úplně přesné, protože HP3 je spíše sbíječka, respektive sonda, která se má svými kladivovitými údery sama zahrabat pod povrch Marsu a NASA doufala, že to zvládne až do hloubky pět metrů, kde pak bude měřit teplotu. A je celkem jasné, že když takový umělý "krtek" narazí na tvrdou překážku, bude ji těžko překonávat. Může ji ale obejít? 

 

 

HP3 se začal zavrtávat do planety 28. února, ovšem problém se objevil velice brzy. Sonda se ani nedokázala zcela dostat ze svého pouzdra, které můžete vidět na druhé fotografii. Do Marsu se tak zakutaly cca její dvě třetiny, než narazila na překážku a zastavila se. NASA pak 2. března zkusila, jestli nebude mít více štěstí, ale sonda už se nedokázala více zavrtat, aby to stálo za řeč. 

 

 

NASA dříve doufala, že půda pod nohama InSight bude povětšinou bez kamenů tvořená spíše jemným prachem a pokud v ní budou nějaké překážky, špičatá sonda je dokáže prorazit či obejít, když budou dostatečně malé. Nicméně každý, kdo někdy vrtal do země, ví, že i malý kámen dokáže vytvořit těžko překonatelnou překážku, protože ve svém prostředí těžko někam uhne a nejlepší je jej prostě odstranit, i když záleží na povaze okolního materiálu. InSight si ale nemůže zavolat pomocníka s krumpáčem a problém je i ten, že sonda nyní nemá možnost, jak se vychýlit z dráhy a obejít překážku, když je celou svou horní třetinou ještě v úzkém pouzdře. Otázka však je, jestli by jí to bylo vůbec co platné. 

 

Sonda tak zatím stojí, NASA zkoumá své možnosti a mezitím už může měřit teploty nízko pod povrchem a nejen to. Sonda se umí sama také zahřívat, a to na cca 28 °C, aby pak měřila, jak rychle se teplo ztrácí do okolního materiálu, což je důležité kvůli kalibraci senzorů, jež si táhne na výše zobrazeném TEM-P za sebou. 

 

Zdroj: Extremetech