Jak to bylo a je s čipsetem iBX
6.10.2000, Jakub Lohniský, zpráva
Stále častěji chybující Intel (bez nostalgie).
Nedávno mne napadlo napsat článek o stálici na poli čipsetů, iBX-ku. Je až neuvěřitelné, jak se tento čipset dokázal po více než dva roky udržet ve špičce a nebudu přehánět, když napíšu, že byl doveden takřka k dokonalosti. Vraťme se ale do minulosti. Když se Intel rozhodl opustit starou patici Socket 7, bylo více než jasné, že bude muset vyvinout nový a kvalitní čipset. Spolu s iBX ale byly na trh uvedeny i jiné, hlavně levnější a jednodušší varianty čipsetů. Z nejznámějších a u nás nejrozšířenějších bych uvedl čipsety iZX a iLX. Prvně jmenovaný byl vždy brán jako levnější alternativa k iBX. Má sice stejný South Bridge, ale nabízí například podporu maximálně 4 slotů PCI pracujících v režimu Bus Master. To iLX je na tom ještě mnohem hůře a tento výběhový typ čipsetu nikomu nedoporučuji. Jedním z důvodů je nekompatibilita s některými grafickými kartami určenými do AGP slotu a nepodpora 100 MHz frekvence systémové sběrnice, což je pro dnešní systémy nedostačující.
Na rozdíl od dvou výše jmenovaných čipsetů nabízel iBX stabilitu rovnající se socialistickým cenám a na dobu uvedení i nadprůměrné výkonnostní parametry. O konkurenci nemohla být řeč, protože VIA v té době vyráběla spíše jen pro platformu Socket 7. Díky podpoře 100 MHz frekvence systémové sběrnice, Ultra DMA/33 a AGP 2x se staly základní desky s iBX vyhledávaným artiklem zkušenějších uživatelů. Nebude od věci, když napíši, že v té době byl Intel na vrcholu své slávy.
Poté ale přišel krach v podobě uvedení čipsetu i820 s podporou pamětí RDRAM. Nejenomže byl systém postavený na základní desce s touto čipovou sadou velice drahý, ale později se k tomu přidaly i problémy s MTH (Memory Translation Hub). To totiž Intel pochopil, že cesta nastolená RDRAM paměťmi je špatná a začal produkovat základní desky s i820, které ale zahrnovali podporu pamětí SDRAM. Právě s těmito deskami byl problém a proslýchá se, že Intel musel vyměnit asi milion kusů těchto “zmetků”.
Následovalo uvedení čipsetu i815, který měl na trůnu vystřídat po dva roky vládnoucí iBX. Podle většiny testů ale kromě podpory moderních standardů (Ultra ATA/66, AGP 4x, oficiální 133 MHz FSB) nad iBX nijak nevyčnívá, spíše naopak. Z předcházejících řádků vyplývá, že pro uživatele využívajícího iBX nemá vůbec cenu přemýšlet o i815. Ano, někdo může namítnout, že nelze použít procesory na 133 MHz FSB, jelikož se tím “přetaktovává” AGP sběrnice. Koho to ale zajímá, když s kvalitní grafickou kartou (GeForce2 GTS) můžete nastavit FSB až na 155 MHz (AGP sběrnice poté nefunguje na standardních 66 MHz, ale na neuvěřitelných 102 MHz), řadič Ultra ATA/66 lze dokoupit a AGP 4x tolik nepotřebujete. Navíc existují alternativy v podobě čipsetů VIA, konkrétně VIA Apollo Pro 133A, kterému byla vylepšena hlavně práce s paměťmi. Nebudu dále polemizovat, kdo je lepší či horší, protože výsledky hovoří za vše.
Co se ale stane s tolik oblíbeným, leč starým čipsetem iBX? Zanedlouho skončí jeho výroba (možná již skončila) a co se týče platformy Intel, převezmou vedoucí úlohu základní desky postavené na i815. Není pochyb, že vedle Celeronů je iBX nejzdařilejším počinem Intelu za posledních 5 let. Nezodpovězenou otázkou tedy jen zůstává, proč Intel uvedl na trh čipset i815, který je jen srovnatelný s iBX.
Na rozdíl od dvou výše jmenovaných čipsetů nabízel iBX stabilitu rovnající se socialistickým cenám a na dobu uvedení i nadprůměrné výkonnostní parametry. O konkurenci nemohla být řeč, protože VIA v té době vyráběla spíše jen pro platformu Socket 7. Díky podpoře 100 MHz frekvence systémové sběrnice, Ultra DMA/33 a AGP 2x se staly základní desky s iBX vyhledávaným artiklem zkušenějších uživatelů. Nebude od věci, když napíši, že v té době byl Intel na vrcholu své slávy.
Poté ale přišel krach v podobě uvedení čipsetu i820 s podporou pamětí RDRAM. Nejenomže byl systém postavený na základní desce s touto čipovou sadou velice drahý, ale později se k tomu přidaly i problémy s MTH (Memory Translation Hub). To totiž Intel pochopil, že cesta nastolená RDRAM paměťmi je špatná a začal produkovat základní desky s i820, které ale zahrnovali podporu pamětí SDRAM. Právě s těmito deskami byl problém a proslýchá se, že Intel musel vyměnit asi milion kusů těchto “zmetků”.
Následovalo uvedení čipsetu i815, který měl na trůnu vystřídat po dva roky vládnoucí iBX. Podle většiny testů ale kromě podpory moderních standardů (Ultra ATA/66, AGP 4x, oficiální 133 MHz FSB) nad iBX nijak nevyčnívá, spíše naopak. Z předcházejících řádků vyplývá, že pro uživatele využívajícího iBX nemá vůbec cenu přemýšlet o i815. Ano, někdo může namítnout, že nelze použít procesory na 133 MHz FSB, jelikož se tím “přetaktovává” AGP sběrnice. Koho to ale zajímá, když s kvalitní grafickou kartou (GeForce2 GTS) můžete nastavit FSB až na 155 MHz (AGP sběrnice poté nefunguje na standardních 66 MHz, ale na neuvěřitelných 102 MHz), řadič Ultra ATA/66 lze dokoupit a AGP 4x tolik nepotřebujete. Navíc existují alternativy v podobě čipsetů VIA, konkrétně VIA Apollo Pro 133A, kterému byla vylepšena hlavně práce s paměťmi. Nebudu dále polemizovat, kdo je lepší či horší, protože výsledky hovoří za vše.
Co se ale stane s tolik oblíbeným, leč starým čipsetem iBX? Zanedlouho skončí jeho výroba (možná již skončila) a co se týče platformy Intel, převezmou vedoucí úlohu základní desky postavené na i815. Není pochyb, že vedle Celeronů je iBX nejzdařilejším počinem Intelu za posledních 5 let. Nezodpovězenou otázkou tedy jen zůstává, proč Intel uvedl na trh čipset i815, který je jen srovnatelný s iBX.
