Jak to, že na té obrazovce něco vidím?
13.4.2000, Emil Pavelka, zpráva
Víte jakou obrazovku používáte ?
No to záleží na tom, jakou obrazovku máte. Začneme tedy tím nejčastěji se vyskytujícím případem. Máte takový ten typ monitoru, který je do hloubky větší než do šířky? No jo, mám jej taky, a zrovna do něj koukám. Tak potom to, co vám zprostředkovává obrazové informace od počítače je elektronka. Elektronka je skleněná baňka, z níž byl vyčerpán vzduch a jejímž obsahem je katoda, anoda a řídící elektroda. Monitory používající jako zobrazovacího zařízení elektronku se podle toho také označují jako CRT (Cathode-ray tube). No, ale radši si namalujeme přímo takovou zjednodušenou obrazovku - lépe to vystihuje princip.
Katoda slouží jako elektronové dělo. Z něj jsou vystřelovány elektrony směrem k anodě, tedy stínítku obrazovky. Elektrony mají elektrický náboj úměrný jasu, který mají vyvolat zasažením elektroluminiscenčního materiálu na pohledová straně obrazovky. Na své cestě jsou elektrony směrovány na správné místo určení pomocí vertikálních a horizontálních vychylovacích cívek. Ty způsobují, že se tok elektronů pohybuje po luminiscenční vrstvě po jednotlivých řádcích zleva doprava a shora dolů. Nepřesně zamířené elektrony jsou potom zachyceny na masce, umístěné těsně před jejich místem určení. No a teď už jen stačí dodat, že chceme-li vidět barevně, potřebujeme tři elektronová děla. Pro červenou, zelenou a modrou barvonosnou složku. Takže vychylovací cívku směrují celý svazek elektronů. Počet vykreslených obrazovek za sekundu je vyjádřen snímkovou frekvencí, která by měla být alespoň 70 Hz neprokládaně (u prokládaného zobrazování jsou v jednom běhu vykreslovány vždy postupně všechny sudé a v následujícím běhu potom všechny liché řádky-tak je tomu u televize).
Vhodná luminiscenční látka je kompromisem mezi dosažitelným jasem, světelnou setrvačností a trvanlivostí(vzhledem k tomu, že je stále bombardovaná elektrony) a bývá založena na bázi fosforu. Když si odskočíme, víte, kde ještě se například setkáte s luminofory? V zářivkách.
Jak se od sebe vzájemně liší klasická a Trinitronová obrazovka?
Na první pohled nás upoutá tvar stínítka obrazovky, který je u tradičního typu výřezem koule, zatímco u obrazovek typu Trinitron je to výřez z válce. Po zapnutí si potom můžeme u Trinitronové obrazovky všimnout obvykle dvou nevýrazných vodorovných linek, dělících její plochu asi na třetiny. To je uchycení masky proti zhroucení. U tohoto systému totiž maska obsahuje shora dolů štěrbiny, zatímco u klasického typu jsou to otvory. No radši se podívejte na obrázek:
Tak a když nahlédnete na obrazovku z větší blízkosti zjistíme, že i tvar bodů je odlišný.
Jednoduše – Trinitronová obrazovka je plošší a má přesnější vykreslování bodů. Nic to ovšem nepomůže lidem jako jsem já, které ty dva pásky permanentně znervózňují(to je ovšem individuální záležitost, můj kolega je do této obrazovky naopak zamilován).
Uff to jsem se zakecal, tak radši dál.
Majitelé notebooků a ti movitější (nesnáším výraz náročnější-já sám se totiž cítím dost náročný) používají k zobrazování monitory ploché. LCD (Liquid-crystal display) a TFT (Thin film transistor).
LCD monitory požívají té vlastnosti kapalných krystalů, že při magnetické polarizaci mění svou světelnou propustnost. Jedná se tedy o podsvětlenou matici, jednotlivě polarizovatelných bodů. Buňka kapalných krystalů se označuje jako TN (Twisted nematic), STN (Super TN), která využívá pro reprezentaci bodu více kapalných krystalů – u DSTN (Double STN) dva. Barvu získáme tak, že každý bod bude tvořen třemi buňkami, před něž umístíme barevné filtry R,G a B. Kapalné krystaly však mají značnou setrvačnost, nedostatečný kontrast a jas. U TFT je výsledek mnohem lepší. Má totiž krystaly s nižší setrvačností a k uchování jasu jednotlivých bodů před následující změnou používá paměťového efektu tranzistoru. Cena tomu ovšem odpovídá.
Další zajímavý plochý displej je PALCD (Plasma addressed LCD) - plazmový displej. Ten vlastně funguje jako TFT, ale používá nikoli tranzistoru, ale ionizovaný plyn.
Takový dostatečně velký plochý displej, to je krása. Pro člověka, který je ochoten, nebo schopen dát do monitoru 30 000 Kč. Pro nás ostatní však zatím zůstává vidinou budoucnosti.
Nakonec snad jen tolik, že se jednalo pouze o nástin principu a ne technologický popis na vyfouknutí obrazovky v kuchyni, nebo polarizaci krystalů napuštěných mezi skleněné desky okna.
Katoda slouží jako elektronové dělo. Z něj jsou vystřelovány elektrony směrem k anodě, tedy stínítku obrazovky. Elektrony mají elektrický náboj úměrný jasu, který mají vyvolat zasažením elektroluminiscenčního materiálu na pohledová straně obrazovky. Na své cestě jsou elektrony směrovány na správné místo určení pomocí vertikálních a horizontálních vychylovacích cívek. Ty způsobují, že se tok elektronů pohybuje po luminiscenční vrstvě po jednotlivých řádcích zleva doprava a shora dolů. Nepřesně zamířené elektrony jsou potom zachyceny na masce, umístěné těsně před jejich místem určení. No a teď už jen stačí dodat, že chceme-li vidět barevně, potřebujeme tři elektronová děla. Pro červenou, zelenou a modrou barvonosnou složku. Takže vychylovací cívku směrují celý svazek elektronů. Počet vykreslených obrazovek za sekundu je vyjádřen snímkovou frekvencí, která by měla být alespoň 70 Hz neprokládaně (u prokládaného zobrazování jsou v jednom běhu vykreslovány vždy postupně všechny sudé a v následujícím běhu potom všechny liché řádky-tak je tomu u televize).
Vhodná luminiscenční látka je kompromisem mezi dosažitelným jasem, světelnou setrvačností a trvanlivostí(vzhledem k tomu, že je stále bombardovaná elektrony) a bývá založena na bázi fosforu. Když si odskočíme, víte, kde ještě se například setkáte s luminofory? V zářivkách.
Jak se od sebe vzájemně liší klasická a Trinitronová obrazovka?
Na první pohled nás upoutá tvar stínítka obrazovky, který je u tradičního typu výřezem koule, zatímco u obrazovek typu Trinitron je to výřez z válce. Po zapnutí si potom můžeme u Trinitronové obrazovky všimnout obvykle dvou nevýrazných vodorovných linek, dělících její plochu asi na třetiny. To je uchycení masky proti zhroucení. U tohoto systému totiž maska obsahuje shora dolů štěrbiny, zatímco u klasického typu jsou to otvory. No radši se podívejte na obrázek:
Tak a když nahlédnete na obrazovku z větší blízkosti zjistíme, že i tvar bodů je odlišný.
Jednoduše – Trinitronová obrazovka je plošší a má přesnější vykreslování bodů. Nic to ovšem nepomůže lidem jako jsem já, které ty dva pásky permanentně znervózňují(to je ovšem individuální záležitost, můj kolega je do této obrazovky naopak zamilován).
Uff to jsem se zakecal, tak radši dál.
Majitelé notebooků a ti movitější (nesnáším výraz náročnější-já sám se totiž cítím dost náročný) používají k zobrazování monitory ploché. LCD (Liquid-crystal display) a TFT (Thin film transistor).
LCD monitory požívají té vlastnosti kapalných krystalů, že při magnetické polarizaci mění svou světelnou propustnost. Jedná se tedy o podsvětlenou matici, jednotlivě polarizovatelných bodů. Buňka kapalných krystalů se označuje jako TN (Twisted nematic), STN (Super TN), která využívá pro reprezentaci bodu více kapalných krystalů – u DSTN (Double STN) dva. Barvu získáme tak, že každý bod bude tvořen třemi buňkami, před něž umístíme barevné filtry R,G a B. Kapalné krystaly však mají značnou setrvačnost, nedostatečný kontrast a jas. U TFT je výsledek mnohem lepší. Má totiž krystaly s nižší setrvačností a k uchování jasu jednotlivých bodů před následující změnou používá paměťového efektu tranzistoru. Cena tomu ovšem odpovídá.
Další zajímavý plochý displej je PALCD (Plasma addressed LCD) - plazmový displej. Ten vlastně funguje jako TFT, ale používá nikoli tranzistoru, ale ionizovaný plyn.
Takový dostatečně velký plochý displej, to je krása. Pro člověka, který je ochoten, nebo schopen dát do monitoru 30 000 Kč. Pro nás ostatní však zatím zůstává vidinou budoucnosti.
Nakonec snad jen tolik, že se jednalo pouze o nástin principu a ne technologický popis na vyfouknutí obrazovky v kuchyni, nebo polarizaci krystalů napuštěných mezi skleněné desky okna.
