Lidstvo a Mars: bůh války, záhada i technologická výzva

Teleskopy směr Mars

V roce 1877 nastala jedna z marťanských opozic v periheliu a Giovanni Schiaparelli při té příležitosti využil svůj 22cm teleskop, aby planetu prozkoumal, a nakreslil díky tomu jeho první detailnější mapu. Giovanni uviděl neznámé útvary, které zaznamenal jako kanály a zachytil je ve své mapě. Zpráva se ihned roznesla a vlivem chyby v překladu se začalo mluvit o umělých kanálech a tedy i civilizaci, což ovlivňuje vidění Marsu v podstatě do dnešních dnů.
Čím ale byly tyto kanály ve skutečnosti? Ukázalo se, že šlo prostě jen o optickou iluzi, kterou zapříčinila nedokonalost samotného dalekohledu a pravděpodobně i pohyb prachu na planetě. Pro srovnání se můžeme podívat na Mars, jak jej zachytil Hubbleův vesmírný teleskop. Po nějakých kanálech není ani stopa, zato již dříve viděná tmavá a světlá místa i polární čepičky jsou dobře pozorovatelné.
Nicméně kanály začaly žít vlastním životem a jejich pozorování začali potvrzovat další astronomové, z nichž jeden, Percival Lowell, si na nich založil i výnosnou živnost. Na přelomu 19. a 20. století publikoval řadu knih o životě na Marsu, které měly velký dopad na veřejnost.
Lowell ve svých knihách spekuloval, že zoufalá marťanská společnost vytvořila na své vysychající planetě umělé kanály, kterými přiváděla vodu z polárních čepiček. Veřejnost byla nadšená, ale vědci pochopitelně skeptičtí, takže Lowellovo bádání spíše ignorovali. Existenci kanálů ale s konečnou platností vyvrátily až sondy Mariner americké NASA.

Nicméně myšlenka o životu na Marsu se ujala a lidé dlouho věřili, že jsou na něm obrovská moře i bohatá vegetace, i když se zvětšujícími se teleskopy kanály mizely. Není divu, když o životu na Marsu ještě v 60. letech hovořily odborné publikace.

Výlety k Marsu začínají

V 50. letech se velmoci SSSR a USA rozhodly, že namísto sledování Marsu ze Země se k němu raději vydají blíže. Začaly se tedy připravovat starty prvních sond, které vzlétly v 60. letech a byly z velké části neúspěšné. Sovětské sondy zpětně nazvané Marsnik 1 a Marsnik 2 se nedostaly ani do vesmíru, stejně jako Sputnik 22, jehož poslední stupeň explodoval. Na cestu se vydal v roce 1962 až sovětský Mars 1, s nímž ale byla přerušena komunikace a Sputnik 24 krátce poté také ani neodstartoval.
Američané vyslali k Marsu svou sondu až v roce 1964 a šlo o Mariner 3, který se pokusil o průlet kolem planety a nesl pro tento účel kamery, magnetometr, detektor radiace či kosmického prachu a další přístroje. Ovšem jeho ochranný systém při průletu atmosférou selhal a sonda se nakonec vydala špatným směrem.

První úspěšnou sondou, která se vydala prozkoumat Mars, se tak stal Mariner 4, který odstartoval ve stejném roce, 14. až 15. července 1965 proletěl kolem Marsu a pořídil jeho první fotografie z blízké vzdálenosti. Zde je jedna z nich:
Objevil tak oblast plnou kráterů, která připomínala měsíční povrch, ovšem ta dala vědcům špatnou představu o povrchu Marsu, který dle nich měl krajinu podobnou té na Měsíci. Krátery totiž zdaleka nejsou jediné zajímavé útvary, které na Marsu najdeme, což potvrdily další vyslané sondy. Mariner 4 také nezjistil, že by Mars měl své magnetické pole, které chrání život na Zemi a také odhalil teploty kolem -100 °C.

Po Marineru 4 následovaly další průlety i neúspěšné pokusy sond, až přišel další milník, který si tentokrát nárokoval Sovětský svaz. Ten na konci 60. let obnovil program Mars, který se postupně zlepšoval a jeho ambice byly skutečně vysoké - přistát na Marsu. První sondy opět neodstartovaly, Mars 2 kvůli selhání brzdicích raket dosedl poněkud zprudka, ale Mars 3, který startoval v roce 1971 jen o několik dní později, měkce dosedl na povrch 2. prosince téhož roku.
Ovšem Mars 3 se i přes úspěšné dosednutí a navázání komunikace za několik sekund odmlčel. Dnes se má za to, že modul poškodil výboj vzniklý kvůli právě probíhající bouři. Mars 3 tak odeslal pouze malou část první fotografie, na níž nešlo nic identifikovat.

Američané ve stejném roce dostali na oběžnou dráhu Marsu svůj Orbiter 9, který se jako první satelit NASA usídlil na oběžné dráze jiného tělesa, než je Země a navíc kolem Marsu obíhá dodnes. Orbiter 9 nejdříve musel počkat, až se utiší nebývale rozsáhlá bouře, z níž majestátně čněl vrchol vulkánu Olympus Mons, nejvyšší známé hory sluneční soustavy (cca 26 km nad severními pláněmi). Právě ten, stejně jako jiné vulkány, měl Orbiter 9 blíže prozkoumat a také pořídil první detailní fotografie měsíců Phobos a Deimos.

Orbiter 9 byl poslední svého druhu, který se k Marsu podíval, neboť poté již odstartoval program Viking. Rusové pokračovali s vlastním programem Mars, z nějž se však Mars 4 nedokázal dostat na orbitu planety, Mars 5 měl jen získat data pro budoucí dvě mise, které ale opět selhaly, stejně jako zbylý ruský pokus o přistání na Marsu (Mars 96 v roce 1996 neodstartoval k Marsu a spadl do oceánu) nebo na měsíci Phobos (mise Phobos 1 a Phobos 2 v roce 1988).