Mikrotransakce a DLC: pokrok, či záhuba herního světa?

Mikrotransakce se tak mezi PC hry vetřely především kvůli rozvoji mobilního hraní, kde žijí už dlouho a také díky rozvoji prodejních platforem pro digitální distribuci her přes Internet, a to především Steam, ale také třeba Origin nebo Ubisoft Store. Pro distributory je tak snadné vedle samotných her nabízet a pomocí DRM si ochránit dodatečný obsah a zajistit si nezanedbatelný příjem, nebo si prostě mohou vytvořit svůj platební systém.

Samozřejmě je nelze vinit z toho, že se snaží na svých hrách vydělávat, však vývoj AAA titulů je velice drahý a často si nezadá s filmovou produkcí, přičemž cena her se postupem času spíše snížila. Dnes je za AAA titul běžné zaplatit 60 dolarů a když se podíváme třeba na původní cenu The Elder Scrolls: Arena z roku 1994, ta přišla na 70 dolarů. Připočítejme k tomu inflaci a vyjde nám, že hry opravdu spíše zlevnily.

Dnes už jsou mikrotransakce a DLC standard, a tak můžeme najít řadu příkladů toho, jak by se to nemělo dělat. Už notoricky známé jsou dnes také zmíněné příklady Dungeon Keeper či Need for Speed: No Limits, kde byly dohnány do absurdna. Podívejme se ale na některé další příklady toho, kam až jsme se to dostali.

 

 

Například systém klíčů ve Team Fortress 2 je v podstatě gambling. Našli jste uzamčenou bednu? Pravděpodobně skrývá nějakou běžnou věc s hodnotou několika centů, ale abyste si to mohli ověřit, potřebujete klíč, za nějž zaplatíte alespoň dva a půl dolaru. 

 

Ze simulátoru mašinek Train Simulator si zase tvůrci udělali mašinu na prachy. V této hře si můžete dokoupit další vlaky či trasy, ale často za cenu celé hry a pokud byste snad chtěli koupit vše, zaplatíte několik tisíc dolarů, které dáte za obsah, jenž by v podstatě mohl být nabízen v rámci hry a pár dodatečných DLC. Z mikrotransakcí jsou rázem makrotransakce. Na jednu stranu je v tomto ohledu na peníze ještě daleko náročnější projekt Star Citizen, jehož lodě, a že jich už je pěkných pár desítek, stojí až 3000 dolarů. Jenomže to je jednak třeba brát jako podporu celého projektu, který je sám o sobě naprosto výjimečný a bezprecedentní (a zdlouhavý) a pak takto získáte lodě, k nimž se později samotným hraním dostanete až po úmorné snaze. Zde už také plynule přecházíme od mikrotransakcí ke crowdfundingu. 

 

 

Sportovní hry jsou vůbec velice zajímavý zdroj peněz, o čemž ví své především Electronic Arts. Máte zájem si ve FIFA, Madden, NHL či NFL vytvořit ten nejlepší tým dle svých představ? Můžete opět gamblit s placenými kartami a doufat, že se vám poštěstí svého Messiho či Ronalda získat. Takoví hráči stojí miliony herních peněz a pokud někoho prostě chcete, musíte si je vydělat, a to buď velice zdlouhavým hraním a nebo ihned, ale s pomocí reálných dolarů. Virtuální kontrakty s hráči navíc stejně jako ty reálné časem vyprší. Není divu, že EA vydělává na mikrotransakcích ročně přes miliardu dolarů a tyto výdělky se v příštích letech klesat rozhodně nechystají.

Také Microsoft se do mikrotransakcí zakoukal, a to ne pouze v případě svých velkých PC a konzolových titulů. Máme tu i "mikrotransakce pro sekretářky", čili placený Solitaire pro Windows 10. V západních verzích systému Microsoft nabízel možnost zaplatit 10 USD za rok, nebo 1,50 USD za měsíc, pokud jste se nechtěli před nebo během hraní dívat na reklamy. A pokud jste si snad Solitaire předplatili na Windows 8, toto předplatné se dle Mashable nepřeneslo po upgradu na Windows 10.

 

Need For Speed Online je jeden z příkladů hry, kde platí i koncept pay-to-win. Hráči si tak mohou silou svého konta zajistit i vítězství, ačkoliv mikrotransakce v této hře začaly jen kosmetickými věcmi jako obtisky na auto. Pak to ale EA rozjeli v systému placených karet s novými součástkami do auta nebo tzv. turbo boosts. Ty si hráč mohl pořídit a proboostovat se jako první cílovou čárou, což hru velice poznamenalo stejně jako útoky hackerů zajišťujících si výhody jiným způsobem, vedle čehož nemohl prostý hráč obstát.