Model simuluje miliony let trvající expanzi lidstva po naší galaxii

Lidstvo má velice daleko k tomu, aby bylo schopno kolonizovat svou vlastní Sluneční soustavu, natož aby doletělo k cizí hvězdě a pak k dalším a dalším. Jde tak pouze o fantaskní představu toho, jakým směrem bychom se mohli vydat na cestě ke středu galaxie i jinými směry. Za vším stojí Jet Propulsion Laboratory (JPL) americké NASA, která vědce z celého světa vyzvala k tomu, aby navrhli nejefektivnější způsob kolonizování galaxie a závěry přednesli na 10. ročníku Global Trajectory Optimisation Competition (GTOC X). 

 

 

V závislosti na způsobu cestování by to mohlo trvat pěknou řádku milionů let, což je ostatně dobře patrné z toho, jak hvězdy galaxie ve videu obíhají kolem jejího jádra. Jak dobře víme, jeden galaktický rok, čili oběh Sluneční soustavy a Země kolem středu galaxie, trvá až 250 milionů let. Video přitom zachytává asi polovinu tohoto galaktického roku.

 

 

Takové šíření lidstva galaxií má řadu podmínek, které byly v rámci této soutěže veskrze hypotetické. Počítá se především s tím, že existuje na sto tisíc hvězdných systémů s obyvatelnými planetami, které jsou rozprostřeny v celé galaxii. JPL pak vyhodnocovala vytvořené simulace na základě toho, kolik hvězd bylo osídleno a s jakou vynaloženou energií. 

 

Všechny týmy tak soutěžily dle stejného scénáře. Ten začíná nultým rokem zasazeným 10.000 let do budoucnosti. Od té doby se odečítá 10 milionů let času pro odstartování kolonizace galaxie, čili na to aby od Země odstartovaly až tři mateřské lodi a dvě rychlé lodi (3x rychlejší než mateřská). Z PDF se zadáním úkolu dozvíme, že každá mateřská loď může nést deset modulů pro osídlení planet, které jsou uvolňovány cestou, čímž se blízký systém automaticky osídlí. Rychlé lodi pak mohou osídlit jen jeden systém. Po alespoň 2 milionech let po osídlení se mohou z každého systému vydat na cestu tři lodě, které dokáží osídlit vždy jeden další. To celé může probíhat maximálně po dobu 90 milionů let po roku nula, což zhruba odpovídá necelé polovině galaktického roku. 

 

Zajímavé je, že se zde vůbec nepočítá s warpovým či prostě nadsvětelným pohonem, ale spíše s velkými loděmi, které mohou k cíli putovat tisíce let, takže to celé ani tak není úplné sci-fi. 

 

Většina řešení využívala vyslání rychlých lodí k okraji galaxie (čas jejich putování omezen nebyl), odkud začala kolonizace směrem zpět, zatímco mateřské lodě našly a co nejdříve osídlily nejbližší systémy. 

 

Vítězné řešení předložila čínská National University of Defence Technology společně s Xi’an Satellite Control Center, druhé nejlepší měla Tsinghua University rovněž z Číny a třetí skončil Advanced Concepts Team (ACT) z ESA. Právě tento tým také na YouTube umístil příslušnou simulaci ve videu vloženém výše. 

 

Zbývá jen otázka, že pokud je vesmír miliardy let starý a i podsvětelnými rychlostmi realizovaná kolonizace velké části galaxie zabere 90 milionů let, proč něco takového nedokázal už jiný druh. Tedy možná dokázal a Zemi se vyhnul, nebo ji nenašel a my nedokážeme jeho přítomnost v jiných systémech zjistit. Zkrátka a dobře jde opět o Fermiho paradox.

 

Zdroj: Futurism