New Horizons detekovala vodíkovou stěnu před Sluneční soustavou
16.8.2018, Jan Vítek, aktualita
Sonda New Horizons americké NASA je jediné moderní zařízení, které je k dispozici za drahami nejvzdálenějších známých planet naší soustavy. Startovala prozkoumat její devátou planetu, ale v tu dobu to bylo ještě Pluto.
Když dnes mluvíme o deváté planetě naší soustavy, máme na mysli dosud hypotetickou záhadnou planetu, která se má pohybovat daleko za vzdálenými obry. New Horizons ale startovala v roce 2006, kdy bylo Pluto ještě oficiálně devátou planetou Sluneční soustavy a když se k němu v roce 2015 skutečně dostala, byla to už jen trpasličí planeta, jakých je v naší soustavě více.
Nyní je New Horizons na cestě do hlubin Kuiperova pásu, kde má konkrétní cíl v podobě Ultima Thule (MU69), k němuž se přiblíží 1. ledna 2019 a pak bude pokračovat dál vstříc osudu sond Voyager.
NASA sondu na její cestě občas vzbudí z hibernace šetřící jejími prostředky, aby provedla nezbytné kontroly, ovšem sonda také nezapomíná sledovat své okolí, přičemž nyní našla něco velice zajímavého na samotném okraji Sluneční soustavami, daleko za planetami, asteroidy i kometami v Oortově oblaku. Nachází se tam stěna tvořená vodíkem, což však nemohlo být pro NASA úplné překvapení. Už sondy Voyager totiž detekovaly něco, co vědci interpretovali jako vodíkovou hranici na okraji soustavy, ale až New Horizons jejich názor potvrdila. Využila k tomu svůj UV spektrometr Alice, který se zaměřil na okraj soustavy a průběžně sledoval změny v ultrafialovém spektru.
Co způsobilo takové nahromadění vodíku? Vesmír bereme jako prázdný prostor, ale ten tak úplně prázdný není. Mimo jiného materiálu se v něm nachází i mračna neutrálního vodíku, která si jen tak plují mezihvězdným prostorem. Naproti tomu je tu Slunce, které se vším kolem sebe pluje tímto prostorem také, respektive obíhá kolem galaktického jádra a toto Slunce vysílá do prostoru kolem sebe neustálý proud nabitých částic, čili sluneční vítr, který tvoří kapkovitou oblast kolem celé soustavy, čili heliosféru. Ta končí tam, kde se vyrovnává tlak slunečního větru s tlakem okolních hvězd.
A právě v nárazníkové zóně se sluneční vítr setkává s neutrálním vodíkem, který se před ní hromadí a tvoří jasně identifikovatelnou stěnu. Tu bude New Horizons ještě průběžně sledovat, a to asi 2x za rok, jak bude pokračovat dál za hranice soustavy.
Zdroj: Extremetech