PAMĚTI A JEJICH ÚSKALÍ - úvaha

Už v dobách, kdy jsem vyučoval mikroprocesory jsme věděli, že je nutné míti pro spolehlivou činnost této hračky velkých kluků kvalitní paměť. V té době, někdy po zatím poslední revoluci v českých zemích, platila jednoduchá pravidla. Co bylo ze západu, bylo dobré. Co naše, dalo se použít a co z východu, bylo na jedno použití. To platilo aspoň u EPROM pamětí (pro ty kdo už si nepamatují nebo je to pro ně historie – např. EPROM 2716 – o velikosti ?kB ) z tehdejšího SSSR. Pravda, dneska se nám ten východ posunul malinko dále, nadále mám ale pocit, že některé věci, které se tam vyrobí, jsou také na jedno použití. Nechci tím v žádném případě říci, že je všechno špatné, ale je potřeba si dobře vybrat a vědět co od toho očekáváme.

Doba sice od éry EPROM pamětí pokročila až k dnešním FLASH a nejrůznějším počítačovým DRAM, SDRAM a RAMBUS, ale stále platí, že paměť se musí umět vyrobit a hlavně dobře vyzkoušet. A to je vlastně to co mě vedlo k tomu, abych napsal tento článek.

Už delší dobu bojuji s tím jakou paměť a hlavně od koho si ji koupit nejen pro sebe, ale i pro své známé či klienty naší firmy. Celá tato věc je zapříčiněna systémem obchodování na našem území a možná i mimo naše hranice. A možná ani ne obchodováním, ale bleskovým vývojem v této oblasti informační technologie. Co dnes bylo “dělo”, zítra bude “normálka”. Proto není dobré do toho vrážet moc peněz, slyším z každého koutu: “stejně si za pár měsíců koupím větší, výkonnější a možná kvalitnější”. Ano, toto říká většina klientů z oblasti – domácnost. Svým způsobem mají pravdu, jen je potřeba najít tu hranici, kdy je to ještě super cena a bude to aspoň chvilku hrát, když ne létat. Tito kluci či hraví tatínkové mají počítač většinou jen jako zábavu a tak jim ani nevadí, když čas od času přeinstalují WINDOWSy nebo vymění kousek železa ze svého miláčka za jiný. Hůře jsou na tom už Ti, co tomu vůbec nerozumí a koupí si tuto věc, protože jejich dítě to prostě ve škole potřebuje. Nejhorší je potom říci nějaké mamince kluka, že úspory na které dřela dala podvodníčkovi (nebo i renomované firmě), který za každou cenu chtěl co nejvíce vydělat. Potom tvořím zázraky, vymýšlím, je mi jí líto a nějak to zase “nabastlím” , aby to aspoň trochu chodilo a samozřejmě mě mohl pomluvit někdo další, komu se to dostane do ruky. A pokračujme dál. Malé organizace. Ty potřebují PC na práci a ne na hraní. A přesto ve většině případů je kvalita těchto přístrojů stejná jako u domácích hraček. Zde přece už musí být nějaká spolehlivost ? A na závěr velké organizace. Zde - pokud není výběrové řízení zmanipulováno - je většinou dost financí na to, aby se koupil značkový a tedy i drahý PC, u kterého výrobce zaručuje 100% kompatibilitu použitých komponentů. Jednoduše má dokonale vyzkoušeno, že to spolu pojede tak jak to je, protože pro tak velké série si ani nemůže dovolit chybu. Dneska se tomu říká ISO. Prostě všechno je SHODNÉ na rozdíl od těch skládanček, co dneska vyrábí každý, třeba i doma na koberci, protože si přečetl Marka Minasiho. Ale to jsme odbočili od našich pamětí.

V počítači může být několik komponentů nekvalitních nebo všechny značkové, ale nevhodně zkombinované. Potom nás naše hračka zlobí. Zde mi určitě každý dá za pravdu, že nejproblematičtější místem je paměť. V okamžiku, kdy počítač nenajede (na monitoru je tzv. “TMA”) a aspoň se točí ventilátory tak většina z nás nejdříve mění paměti. Každý technik mi potvrdí, že pokud se objeví ve WINDOWSích výjimky, chyby v registrech nebo tzv. “červený semafor” (červený křížek s popisem problému), je nutné zpravidla vyměnit paměti. A naopak zase každý ví, že je lepší mít v počítači větší paměť než výkonnější procesor. Jak je vidět, opravdu se vše točí kolem té zatracené paměti. A proto se Vám nyní pokusím předat pár mých zkušeností s těmito destičkami, aby Vaši miláčci nebo zákazníci byli spokojeni. Aby se Vám na obrazovce co nejméně objevoval již zmiňovaný “semafor” a zákazníky jste viděli opět až při koupi nového stroje (ovšem je-li to účelem).

Protože SIMMy jsou dnes již pomalu minulostí a RAMBUSy svou cenou ještě nedostupné, budu mluvit víceméně výhradně o SDRAMech.

1. Značkoví i “poloznačkoví” výrobci základních desek uvádějí ke každému typu základní tzv. “Compatibility List” (nebývá součástí manuálu). Jeho součástí je i seznam výrobců pamětí a konkrétní typy, které v základní desce bez problému pracují a byly výrobcem odzkoušeny. Tyto seznamy najdete na internetu a samozřejmě by je měl mít k dispozici i Váš obchodník – nejen z důvodu kompatibility pamětí, ale i nejrůznějších rozšiřujících desek, software atd. Pokud máte seznam, vzniká zde další problém. Vyčetli jste například, že nejvhodnější je SDRAM výrobce SEC z označením KM48S22020BT-G10 4Mx64. Když s tímto označením přijdete za obchodníkem a budete mít kliku, tak Vám asi nabídne nějakou 32MB paměť jiného výrobce a označení než požadujete. A to za předpokladu, že tomu bude trochu rozumět. Co Vám v tomto poradit. Sednout k telefonu a obvolávat všechny prodejce zda něco takového nemají. Hloupé je, že podle ceníku nic nepoznáte a většinou ani obchodník neví, který typ má momentálně skladem. Zde pomůže jen štěstí nebo znalost někoho, kdo má přehled o českém trhu, kde by se tak asi co dalo sehnat (a ideální je samozřejmě známost se skladníkem vhodného distributora ). V USA si můžete po internetu například objednat přesný typ.
   
2. Kompatibilita – to je ožehavá záležitost. Je obecně známo, že paměti mají různou organizaci vlastních chipů (4*16,8*8 atd.), které jsou použité a vhodně zapojené na destičce paměti. Ve výsledku se paměť navenek chová téměř stejně, až na drobné technické detaily, do kterých se zde nechci pouštět. Ovšem tyto jsou dosti určující pro správnou komunikaci paměti s chipsetem základní desky. Obecně platí, že chipsety INTEL jsou více náchylnější na jakost nebo způsob komunikace paměti oproti chipsetům např. VIA, které jsou poddajnější v tomto směru. Ovšem tím nechci říci, abyste si kupovali jen boardy s VIA chipsetem – ty mají zase jiné nectnosti. Každá věc má své pro a proti. Tedy zase je důležité si ujasnit požadavky na dané zařízení.
   
3. Co je to PC66, PC100 a PC133 asi nikomu vysvětlovat nemusím. Jen pro úplnost – v principu se jedná o číslo udávající kmitočet v megahertzích, na kterém je paměť maximálně schopna pracovat. Tedy PC100 může být použita i na 66MHz FSB. Zde bývá dosti velký problém. Pokud paměť není označená výrobcem nějakým štítkem, může dojít snadno k záměně. Někteří prodejci si kmitočet potom odvozují od označení jednotlivých chipů, kde je vyznačena vybavovací doba (v našem případě 10ns). Toto číslo neurčuje vždy to, co předpokládáme a může být ovšem velice matoucí. Zde je nutno si vyhledat technický list k paměti nebo informaci o vlastních chipech na desce. Zde už lze nalézt požadované hodnoty. Pokud požadované informace nikde nenaleznete, raději nic nekupujte. O aspoň průměrné paměti najdete na internetu nějaké informace. Problém zde vzniká v tom, že paměť určena na FSB 66MHz může za jistých okolností pracovat i na 100MHz. Například: jen při pokojové teplotě, jen s některými boardy, nemusí pracovat v náročnějších aplikacích nebo operačních systémech atd.. S PC133 zatím problémy nejsou. Je to způsobeno zatím malým prodejem a z toho vyplývajícího malého počtu vyrobených kusů. Neboli – malé firmy se to ještě nenaučili vyrábět.
   
4. PROBOHA NEKUPUJTE ŽÁDNÉ HRŮZY. Jak je poznat – to je někdy těžké, něco byla na Světu hardware popsáno již dříve. Nevíte-li, poraďte se s někým komu věříte. Ale i zde POZOR ! Znám spoustu lidí co mi řekli : “Vy tomu nerozumíte. Můj známý je inženýr, dělá správce ve velké firmě a říkal, že .......” Raději si to někde ještě ověřte, jste-li na pochybách. Jednoduše řečeno, paměť by neměla mít větší ani menší počet čipů na destičce než je logické. Dále - vlastní chipy by neměly být nijak z vrchní strany přebrušované či popisované nějakou snadno smazatelnou barvou. Bývají to často druhojakostní chipy, které značkový výrobce chipů prodává pod rukou a s podmínkou přeznačení OEM “výrobcem” pro další použití. Takto přeznačené čipy jsou často najednou “rychlejší” případně se (v horším případě) vydávají za něco úplně jiného, než byly původně. Mám odsledováno, že čím déle je daný výrobek v tomto oboru na trhu, tím více modifikací lze objevit. Asi v tomto okamžiku by byla dobrá rada koupit si RAMBUS – HI, ale ta cena, fuj.
   
5. Když paměť kupujete, dbejte na to, aby byla pečlivě balená. Není to bubák, který je všude v podobě ISO, ale skutečnost. V dnešní době se nemusíte bát zničení SDRAMu statikou. I když i takových jsem pár viděl, hlavně v zimních měsících, kdy je suché ovzduší a kope úplně všechno. Jedná se spíše o mechanické poškození. V době totální miniaturizace jsou součástky na destičce tak malinkaté a připájené cínovou vlnou, že je snadné i malou silou obvod odloupnout či poškodit. Při dnešních kmitočtech FSB až 133MHz může být pro správnou činnost problémem i mírně mechanicky poškozená ploška nebo nečistota na spojovacích pinech s paticí základní desky. Dalším velkým problémem je tloušťka propojovacích spojů na destičce SDRAMu. Viděl jsem již velké množství těchto destiček byť jen s mikroprasklinami ve vodivé cestě. Toto bývá zapříčiněno špatnou manipulací s destičkou. Protože SDRAM je oproti SIMMu poměrně větší, mají technici ve zvyku jej chytat dvěma rukama. Když už destičku drží, mírně ji prohne (snad jestli pruží ?) a teď nastane ten moment, kdy prasknou ty tenoučké spoje. Stejně tak je nutné dbát na to, aby paměť za žádných okolností nebyla prohnuta ani při vkládání do základní desky. Nezřídka se stává, že objevím i SDRAM, který i přes své zářezy v destičce byl vsunut do patice obráceně. Pozná se to snadno. Jsou prohořelé na každé straně destičky dva napájecí piny. Prostě - chovejte se k paměti něžně a nic nedělejte násilím.
   
6. Pakliže se Vám ji podařilo bez úhony dopravit na místo určení, v pořádku zapojit a PC ukazuje obraz, máte na 50% vyhráno. Zbývá jen nastavit v SETUPu výrobcem udané časové parametry paměti (nepřehánějte to s “optimalizací”) a vyzkoušet, zda lze nainstalovat WINDOWS, jestli nepadají apod. Pokud je vše bez chybičky, je možné se vrhnou i na pokusy s časovacími cykly a ubírat, a ubírat dokud vše pojede jak má. Že jste vyhráli, zjistíte po několikadenním provozu a to nejlépe za letního slunečného počasí, kdy vše bude rozpálené a pracovat při mezních provozních podmínkách.
   
7. Pokud máte smůlu, že je na obrazovce TMA a jste domácí kutil, pak mám jenom jednu radu. Sbalte to a zaneste do dobrého servisu, kterému věříte. Pokud si řeknete, že je to škoda peněz (otázka je zda by nebylo levnější si ji hned nechat nainstalovat ? Ale umí to podle Vaší představy?) a začnete do toho “šťourat”, tak Vám taky poradím. Protože asi doma nemáte druhou paměť na vyzkoušení v čem je problém (ani jinou část počítače) a zřejmě budete časem zase něco kutit, pořiďte si POST kartu (o té již bylo na těchto stránkách také psáno). Ta se zasune např. do ISA slotu a ukazuje čísla (POST kódy) až do doby, kdy PC začne bootovat. Každý kód má svůj význam a ten nejčastější je chyba C1 nebo C6. To je právě problém komunikace pamětí. Vidíte jak je to snadné. Ovšem teď jste před otázkou zda je paměť špatná nebo jen nekompatibilní se základní deskou nebo dokonce s jejím chipsetem. No a v tomto případě jste zase na začátku problému.

Řeknete si, že je to celé sranda, že Vám vždy vše pracovalo jak mělo, že to zvládne i začínající “skladač počítačů” a že kolem toho nadělám spoustu řečí. Já si myslím, že opravdu je to závažný problém, který se mnohdy projeví až po nějakém čase. Za vše možná hovoří i počty kusů reklamovaných pamětí u velkoobchodů v poměru s ostatními komponenty. I když zde je paměť častokrát funkční, ale jen nekompatibilní s ostatním použitým zařízením nebo mechanicky poškozená. Můj kolega říká: “Měl jsem za svůj život stejný počet notebooků i počítačů skládaných. Žádný s notebooků mi nepadal ve Windowsích, nehlásil výjimky a používané programy nedělaly záhadné věci. Všechny stolní PC zase všechno zmiňované prováděly.” Možná neměl štěstí, ale to procento je dost velké.


A co teď ? Dát jednou tolik peněz za pořádný značkový PC? U středních a malých firem asi ne, pokud neví co s penězi. V domácnostech to platí asi stejně. V této oblasti jde vývoj takovým tempem, že nemá smysl kupovat zase takovou kvalitu. Je lepší zbylé penízky schovat a příští rok inovovat. Ovšem je velice nutné si dávat pozor, kde to kupujete a informovat se na výrobce. Ideální je potom si na internetu vyhledat informace o výrobci paměti, kompatibilitě s vyráběnými chipsety základních desek a nejlépe použít doporučenou paměť výrobcem základní desky. Za žádnou cenu nekupovat downgrade a pokud možno ani druhojakostní paměti.

Byl bych rád, kdyby se na toto téma rozvířila diskuse. Pokuste se někdo popsat své zkušenosti s “destičkami” ve vašich počítačích, podělit se o zkušenosti a zlepšit tak obecné povědomí o kvalitních pamětech, které v důsledku třeba povede k prodeji jen kvalitních věcí.