Počítačová síť. Pojem, který někomu nahání hrůzu a druhému přináší úlevu. Názory na ní se různí, avšak odpůrců je stále méně. Proč? Na to by mohly odpovědět následující řádky.
Zhruba před půlstoletím se ve Spojených státech objevil první počítač. Tento počítač byl zcela jiný než ten, který známe dnes. Musel jej totiž ve specializovaném sále obsluhovat tým odborníků, a jejich největší starostí nebyly aplikace, ale udržet jej v chodu.
Tento počítač se stal základem pro tzv. centralizovaný výpočetní model, tedy model, kdy veškeré činnosti prováděl jediný stroj. Původně šlo vkládat informace do počítače pouze prostřednictvím speciálního uživatelského rozhraní, později však, se změnou koncepce centrálního počítače, přibyla i možnost přistupovat k datům i pomocí speciálních vzdálených terminálů, tedy zařízení, která mohla do počítače zadávat data a požadované informace zobrazovat. A právě tyto terminály vytvořily první zárodky toho, čemu dnes říkáme počítačová sítˇ. Společnosti jako je např. Fore Systems, IBM, Digital Equipment nebo Intel zformovaly sítě do podoby, jak je známe dnes….
První skutečná síť
Terminálové sítě byly tedy důsledně centralistické a prakticky veškeré zdroje byly soustředěny do jediného místa - centrálního počítače. První počítačová síť zabezpečovala propojení řady uživatelů s centrálním počítačem, a to i na delší vzdálenost (například přes telekomunikační linku). Do povědomí veřejnosti se dostala především architektura SNA (Systems Network Architecture) od firmy IBM. Tvůrci první verze této architektury však nepovažovali za vhodné vzájemně propojit i jednotlivé uživatele. Tenkrát bylo možné vybudovat spojení mezi řídícími počítači pouze na malou vzdálenost a transformační kapacita byla velmi nízká.
Požadavky na sítě
Možnosti, které nabízelo sdílení výpočetní kapacity sítě centrálních počítačů podnítilo zájem uživatelů o co největší propojení počítačů. Vznikly odborné skupiny, které se hodlaly problematice propojení počítačů věnovat systematicky. Tyto skupiny si stanovily tři základní cíle. Za prvé vybudovat technické prostředky pro propojení počítačů (tedy komunikační prostředky), dále sjednotit způsob, jakým se budou počítače vzájemně propojovat (tedy zajistit, aby se počítače mezi sebou domluvily) a konečně rozprostřít výpočetní výkon na co nejvíce počítačů (omezit tak přetížení u některých počítačů).
Zpočátku byla propojení počítačů realizována prostřednictvím klasických telekomunikačních linek. To s sebou přinášelo řadu omezení, daných především analogovou podstatou těchto linek. Propojení tak mělo velmi omezenou přenosovou rychlost (maximálně desítky kilobitů za vteřinu) a omezený geografický dosah (linky byly zpravidla tvořeny napevno propojenými telefonními okruhy, tak, jak to známe u dnešních “pevných“ linek). Protože však bylo nutné rezervovat kapacitu takové linky po celou dobu (nikoliv jen po dobu přenosu), objevily se tlaky vytvořit nový model přenosu dat - tzv. přepojování datových bloků (paketů). Tento model předpokládá, že kapacita linek bude využívána i k jiným účelům (například jiným přenosům) a že nebude vyhrazena jen pro spojení mezi dvěma konkrétními počítači. A právě technologie přepojování paketů přinesla do počítačových sítí zcela nový impuls.
Sjednocení způsobu vzájemného propojení bylo dalším nezbytným krokem. Propojit dva počítače totiž není problém. Problém nastává, pokud nejsou stanovena pevná pravidla a k oběma počítačům se chce připojit někdo třetí, na předchozích počítačích nezávislý. Proto bylo nutné vytvořit jednotnou a ucelenou soustavu pravidel, podle kterých by komunikace mezi počítači fungovala. Tak vznikly komunikační protokoly. Mezi prvními se na trhu objevily již zmiňovaný SNA a DNA (Digital Network Architecture) od firmy Digital Equipment. Tyto protokoly sice stanovily pravidla pro komunikaci, ale nebyla všeobecně uznána jako standard. Na trhu se však objevila sada komunikačních protokolů TCP/IP (Transmission Control Protocol/Internet Protocol), která postupně zcela ovládla řešení komunikace mezi počítači a která je dnes nejpoužívanější v oblasti počítačových sítí.
Požadavky na rozdělení provozu mezi více serverů poprvé přehodnocují tzv. centralizovaný výpočetní model jako model zastaralý a přiklánějí se k modelu distribuovanému - aplikace využívají výpočetní kapacitu více počítačů umístěných logicky i geograficky v různých lokalitách.
Pokračování: ATM, nové možnosti
Zhruba před půlstoletím se ve Spojených státech objevil první počítač. Tento počítač byl zcela jiný než ten, který známe dnes. Musel jej totiž ve specializovaném sále obsluhovat tým odborníků, a jejich největší starostí nebyly aplikace, ale udržet jej v chodu.
Tento počítač se stal základem pro tzv. centralizovaný výpočetní model, tedy model, kdy veškeré činnosti prováděl jediný stroj. Původně šlo vkládat informace do počítače pouze prostřednictvím speciálního uživatelského rozhraní, později však, se změnou koncepce centrálního počítače, přibyla i možnost přistupovat k datům i pomocí speciálních vzdálených terminálů, tedy zařízení, která mohla do počítače zadávat data a požadované informace zobrazovat. A právě tyto terminály vytvořily první zárodky toho, čemu dnes říkáme počítačová sítˇ. Společnosti jako je např. Fore Systems, IBM, Digital Equipment nebo Intel zformovaly sítě do podoby, jak je známe dnes….
První skutečná síť
Terminálové sítě byly tedy důsledně centralistické a prakticky veškeré zdroje byly soustředěny do jediného místa - centrálního počítače. První počítačová síť zabezpečovala propojení řady uživatelů s centrálním počítačem, a to i na delší vzdálenost (například přes telekomunikační linku). Do povědomí veřejnosti se dostala především architektura SNA (Systems Network Architecture) od firmy IBM. Tvůrci první verze této architektury však nepovažovali za vhodné vzájemně propojit i jednotlivé uživatele. Tenkrát bylo možné vybudovat spojení mezi řídícími počítači pouze na malou vzdálenost a transformační kapacita byla velmi nízká.
Požadavky na sítě
Možnosti, které nabízelo sdílení výpočetní kapacity sítě centrálních počítačů podnítilo zájem uživatelů o co největší propojení počítačů. Vznikly odborné skupiny, které se hodlaly problematice propojení počítačů věnovat systematicky. Tyto skupiny si stanovily tři základní cíle. Za prvé vybudovat technické prostředky pro propojení počítačů (tedy komunikační prostředky), dále sjednotit způsob, jakým se budou počítače vzájemně propojovat (tedy zajistit, aby se počítače mezi sebou domluvily) a konečně rozprostřít výpočetní výkon na co nejvíce počítačů (omezit tak přetížení u některých počítačů).
Zpočátku byla propojení počítačů realizována prostřednictvím klasických telekomunikačních linek. To s sebou přinášelo řadu omezení, daných především analogovou podstatou těchto linek. Propojení tak mělo velmi omezenou přenosovou rychlost (maximálně desítky kilobitů za vteřinu) a omezený geografický dosah (linky byly zpravidla tvořeny napevno propojenými telefonními okruhy, tak, jak to známe u dnešních “pevných“ linek). Protože však bylo nutné rezervovat kapacitu takové linky po celou dobu (nikoliv jen po dobu přenosu), objevily se tlaky vytvořit nový model přenosu dat - tzv. přepojování datových bloků (paketů). Tento model předpokládá, že kapacita linek bude využívána i k jiným účelům (například jiným přenosům) a že nebude vyhrazena jen pro spojení mezi dvěma konkrétními počítači. A právě technologie přepojování paketů přinesla do počítačových sítí zcela nový impuls.
Sjednocení způsobu vzájemného propojení bylo dalším nezbytným krokem. Propojit dva počítače totiž není problém. Problém nastává, pokud nejsou stanovena pevná pravidla a k oběma počítačům se chce připojit někdo třetí, na předchozích počítačích nezávislý. Proto bylo nutné vytvořit jednotnou a ucelenou soustavu pravidel, podle kterých by komunikace mezi počítači fungovala. Tak vznikly komunikační protokoly. Mezi prvními se na trhu objevily již zmiňovaný SNA a DNA (Digital Network Architecture) od firmy Digital Equipment. Tyto protokoly sice stanovily pravidla pro komunikaci, ale nebyla všeobecně uznána jako standard. Na trhu se však objevila sada komunikačních protokolů TCP/IP (Transmission Control Protocol/Internet Protocol), která postupně zcela ovládla řešení komunikace mezi počítači a která je dnes nejpoužívanější v oblasti počítačových sítí.
Požadavky na rozdělení provozu mezi více serverů poprvé přehodnocují tzv. centralizovaný výpočetní model jako model zastaralý a přiklánějí se k modelu distribuovanému - aplikace využívají výpočetní kapacitu více počítačů umístěných logicky i geograficky v různých lokalitách.
Pokračování: ATM, nové možnosti
Tisková zpráva FORE Systems
