3D obraz: budoucnost nebo slepá větev?

Aktivní 3D projekce

V současnosti opanuje naprostou většinu trhu elektronika s aktivním 3D zobrazováním. Jde o první generaci moderních 3D televizorů, které jsou tak velmi často označovány. Základním kamenem je vysílání dvojice obrazů na frekvenci alespoň 120 Hz ( 60 Hz pro každé oko). Na druhé straně pokoje jsou však nutné synchronizované brýle, které vám „aktivně“ zakrývají pravé a levé oko.

Jak už to tak u prvních generací bývá, přichází s řadou nedostatků, a ani aktivní 3D není výjimkou. Zřejmě největším problémem je ono blikání způsobené střídavým zatmavováním očí. Zejména citlivější jedinci mají po chvilce sledování problémy s „motáním“ hlavy a následným podrážděným žaludkem. Samotné brýle jsou často nepříjemně těžké, musí být napájeny a pozorovatel nemůže sedět, jak si zamane. Důležité je být blízko středu obrazovky a nelze ležet na polštáři pohovky.

Pasivní 3D projekce

V oblasti domácí spotřební elektroniky jde o relativně novou technologii, která využívá podobného principu jako již zmiňovaný Anaglyf. Ze společného signálu je totiž brýlemi odfiltrován obsah určený zvlášť levému a pravému oku. Tentokrát se nevyužívá rozdílných barevných filtrů, nýbrž polarizace vertikálního a horizontálního signálu.
Výhody oproti předešlé technologii jsou znatelné prakticky hned a potěší hlavně odstranění blikání. S tím souvisí i výrazně lehčí brýle bez nutnosti napájení a nutnosti sedět přímo před monitorem. S prvními výrobky pro běžné spotřebitele dorazilo LG a zahájilo celkem vtipnou kampaň, ostatně posuďte sami.Pokud si chcete vyzkoušet pasivní 3D po delší dobu, doporučuji navštívit např. IMAX v Praze na Flóře, který tento systém má. Po skončení filmu a odchodu v horní části kinosálu si všimněte dvojice projektorů umístěných blízko dveří. V ostatních menších kinosálech se často setkáte spíše s aktivním 3D.

Autostereoskopie, aneb 3D bez brýlí

Prozatím jmenované technologie potřebovaly ke správné funkčnosti brýle, což není pohodlné. Nejvíc jsou tímto omezeni majitelé dioptrických brýlí, kteří často nemohou vměstnat ty své pod stereoskopické. Poslední roky jsou také ve znamení být „cool“ a nikdo tak nebude po ulici chodit s obřími okuláry.
Výrobcům tak unikal velký byznys v podobě expandujícího trhu s chytrými telefony a tablety. Řešením tohoto problému by mohla být takzvaná paralaxní bariéra, která se již objevuje na prvních produktech. Zdroj signálu i v tomto případě obsahuje obraz pro obě oči, avšak těsně nad ním leží vrstva. Ta propustí světlo (obraz) pod určitým úhlem tak, aby jej druhé oko nevidělo.
Na trhu jsou v současné době dvě varianty toho řešení. Ta první využívá kamery na těle přístroje, která sleduje pozorovatele a podle jeho pozice upravuje naklonění filtračních částí. Druhou variantou jsou takzvané lentikulární čočky, jež znovu lámou světlo (obraz) pod určitým úhlem. Díky zaoblenému povrchu však mají daleko širší rozsah než první zmiňované řešení.
Jistě si říkáte, že autostereoskopie je to pravé řešení, avšak ani zde se prozatím neobejdeme bez několika omezení. Jedním z nich je např. snížení jasu obrazovky kvůli přítomnosti oné paralaxní bariéry a co čert nechtěl, je tato technologie osazována do mobilních přístrojů, kde je svítivost displeje často velmi nedostatečná. Dočasným řešením mohou být silněji podsvícené displeje, avšak to znamená vyšší spotřebu a menší výdrž na baterie.

Nesmím opomenout také omezené pozorovací úhly, které často dosahují hranice kolem 120°. Pro jednotlivce relativně dostatečná hodnota, ale pro skupinu pozorovatelů je to již problematické. Zde si musíme počkat na modernější systémy čoček, avšak je otázkou, zda bude vůbec možné dosáhnout úhlů 178/178°.

Nejpoužívanější technologie bychom měli za sebou a nyní prozkoumáme současný trh, ať víte, co případně nakoupit.