Coffee Lake je tu: šestijádrový taktovací král

 

O procesorech Coffee Lake se proslýchalo, že zvládnou takty kolem 4,8 GHz a na vyšších už budou potřebovat lepší chlazení, nebo rovnou i odstranění heatspreaderu, neboť mají mít stejně jako Kaby Lake mezi ním a čipem samotným jen teplovodivou pastu namísto pájky. To znamená, že teplo neproudí do těla chladiče tak efektivně, jak by mohlo. S tím vším jsem přistupoval k pokusům o přetaktování. 

K dispozici byla také Intel Extreme Tuning Utility, která dokáže být velice užitečná právě při pokusech o přetaktování. Ukazuje totiž přehledně v grafech zatížení procesoru, jeho teplotu a také aktuální pracovní takt zatížených jader. Vedle toho dokáže i ihned ohlásit, zda procesor uměle škrtí svůj výkon kvůli dosažení limitu napájení, limitní teploty (100 °C) či snad dokonce už na napájení procesoru nestačí VRM základní desky. To vše lze dobře využít při taktovacích pokusech, aniž bychom se museli spoléhat na utility třetích stran, které často, a zvláště v případě zbrusu nového hardwaru, ukazují naprosté nesmysly. To tedy v tom lepším případě a v tom horším ukazují hodnoty, které by mohly být správně, ale nejsou. 

 

Procesor bych chlazen výkonným vzduchovým chladičem Noctua NH-U14S a měl i tu výhodu, že sestava byla položena na stole, a chladič tak měl volný přístup k čerstvému vzduchu. Přesto ale na svou práci už při vyšším přetaktování procesoru přestával stačit, ale popořadě.

 

V prvé řadě je dobrá zpráva, že náš testovaný kus Core i7-8700K byl velice snadno přetaktovatelný na 5 GHz, přičemž stačilo prostě a jednoduše v BIOSu upravit násobič na 52x a víc nic. Procesor to zvládl i na základním napětí, což znamenalo, že se zbytečně nenavyšovala jeho spotřeba i potřeba chladit, takže v takovém případě ještě je možné procesor chladit vzduchem a nijak jej neupravovat. Teplota se ve stoprocentním zatížení pomocí Prime95 vyšplhala až na 85 °C, takže měla ještě 15°C rezervu do škrcení výkonu. 

 

Tím jsem samozřejmě nemohl skončit, protože tu byla ještě možnost trošku poškádlit napětí, ale co kdyby. I na taktu 5,2 GHz procesor se základním napětím dokázal nabootovat systém, ale při záteži už byl vysoce nestabilní. Zkusil jsem to tedy napravit zvýšeným napětím a dospěl pak k offsetu +0,13 V, díky němuž už byl procesor stabilní i se všemi jádry a Hyperthreadingem pod Prime95. Co to ale přineslo? 

 

5,2 GHz při zatížení jednoho jádra

  

5,2 GHz při zatížení všech jader už přineslo brzké škrcení výkonu kvůli přehřívání

 

Procesor se sice jevil stabilní, ovšem jeho teplota už dokázala při stoprocentní zátěži vyrůst až k limitním 100 °C, a tak nastalo škrcení výkonu. Jenomže to byla zátěž v Prime95, které jsme v dalších testech nedosáhli, a tedy ani tak vysokého vytížení procesoru, takže ten mohl být na svých 5,2 GHz otestován. 

 

 

 

 

 

Tři jednoduché testy ukázaly, že přetaktovaný Core i7-8700K skutečně má co nabídnout, i když osobně bych raději volil bezpečnější frekvenci 5 GHz, kde by tolik nehrozilo škrcení výkonu. Takt 200 MHz navíc už přeci jen nedělá takový rozdíl a nárůst frekvence ze základních 4,3 GHz při plném zatížení na 5 GHz je na dnešní dobu velice slušný. Ostatně naši motivaci pokud možno nezvyšovat napájecí napětí procesoru velice dobře ilustruje následující srovnání. 

 

 

 

V něm je jasně vidět, že při přetaktování můžeme snadno dosáhnout zvýšení spotřeby procesoru o více než 100 W, takže je zcela jasné, proč náš vzduchový chladič už nestíhal. 

 

 

Někdo však namísto přetaktování ocení sníženou spotřebu, které se dá dosáhnout nastavením nižšího napětí při jinak výchozích taktech procesoru. K tomu samozřejmě nemá smysl si pořizovat odemčený procesor, ale na příkladu našeho testovaného Core i7-8700K si můžeme ukázat, jak to funguje a co to přinese.

 

Opět budeme pracovat s offsetem napájecího napětí procesoru, který lze v BIOSu desky snadno měnit. Povzbuzen taktovacím úspěchem jsem zkusil nejdříve nastavit -0,2 V, na nichž procesor dokázal nabootovat a ještě aby ne, když si při nižších taktech a zátěži sám snižuje i napětí. Bylo nutné ale prokázat, zda při nastaveném offsetu napětí dokáže být stabilní i při zátěži, což se ihned ukázalo jako nemožné. 

 

Rozdíl jsem tak postupně snižoval, až jsem dospěl k -0,12 V a při nich už byl procesor konečně stabilní i při stoprocentní zátěži v Prime95. Rozdíl se ihned ukázal v Intel Extreme Tuning Utility

 

výchozí takty s napětím sníženým o 0,12 V

 

V ní bylo možné zaznamenat, že teplota procesoru (Package Temperature) se snížila na 51 °C, a to z výchozích cca 60 °C, při nichž pracuje procesor na základním napětí a taktech. Už to je tedy citelný rozdíl, ale co na to měřák? 

 

 

 

Ten ukázal, že jsme takto schopni ušetřit v zátěži kolem 30 W energie, a to je v případě procesoru s TDP 95 W poměrně dost. Taková věc se přitom odrazí také na potřebě chlazení a potenciálně i na hluku, jejž bude naše sestava tvořit. To vše dohromady také leccos vypovídá o tom, jak vyspělý už je 14nm výrobní proces Intelu a ještě aby ne, když už v podstatě přesluhuje.