Cooler Master, Noctua a Thermalright pro LGA 1366

Celkem se tedy představí tři následující modely chladičů: Cooler Master V10, Noctua NH-D14 a Thermalright IFX-14. Všechny mají potenciál na to, aby chladily velmi efektivně, protože se jedná o velké chladiče pro dva 120mm, ale i 140mm ventilátory. Cooler Master se přitom nebojí nabídnout netradiční design, jenž však nezřídka bývá nakonec méně účinný, než když se výrobce rozhodne pro klasické, ale poctivé zpracování. Je tedy na chladiči V10, aby tento můj osobní předpoklad vyvrátil.

Srovnání chladičů bude vpravdě nesnadné především právě proto, že je jako jiné modely nelze jednoduše osadit nějakým ventilátorem a provést testy. Testovaný Cooler Master je již osazen dvěma 120mm ventilátory s otáčkami až 2400 RPM, na které je však není radno provozovat kvůli značnému hluku (nejvyšší hlučnost výrobce raději ani neuvádí) a navíc obsahuje Hybrid TEC, k němuž se ještě dostaneme. Noctua má také své vlastní ventilátory, ovšem jeden je 120mm a jeden 140mm a Thermalright jako již tradičně ponechává výběr ventilátorů na uživateli.

My se podívejme nejdříve na model V10.

V10 přichází velmi dobře a bezpečně zabalen v černé krabici vyložené tuhým pěnovým materiálem. Chladiči by se tak nemělo při přepravě nic stát. Dle specifikací rozhodně nejde o žádného drobečka, však deset tlustých heatpipe a hmotnost 1200 gramů hovoří samo za sebe. Tolik heatpipe se samozřejmě nemůže vejít na jednu plochu, a tak se dočkáme jakéhosi tepelného výměníku, ovšem k tomu teprve dojdeme. Cooler Master také slibuje kompatibilitu i se starším socketem Intel LGA775 a co se týče AMD, tam je to jasné.

Designově Cooler Master V10 koresponduje s řadou počítačových skříní HAF 922, takže uvidíme převážně černou barvu, stříbrné prvky a červené podsvícení ventilátorů.

Celkově vypadá tento chladič velmi neobvykle, za čímž stojí jeho schopnost chladit paměťové moduly, nad něž se nasune jeho prodloužená část se samostatným ventilátorem, která doplňuje klasickou věžovitou část.

Slíbil jsem se také zmínit o nabízené funkci (technologie je to sotva) s označením Hybrid TEC. Ti znalejší už dokáží určit, co přesně to bude znamenat, protože TEC je zkratka pro thermoelectric cooler, což je jedno z mnoha označení pro Peltierův článek. A že jde o hybridní, tak to jednoduše znamená, že Peltier je zde doplňkem pro klasický způsob chlazení pomocí heatpipe. Jak to tedy přesně funguje v tomto případě? Pro TEC jsou zde vyhrazeny čtyři heatpipe vedoucí ze základny, které se napojují na jednu stranu článku. Z druhé pak vedou další čtyři heatpipe, pro něž je vyhrazeno celé žebroví u nápisu V10 na kapotování. Z toho tedy vyplývá, že toto žebroví je bez zapojeného článku v podstatě nevyužívané.

Pokud nevíte, jak Peltierův článek pracuje, pak vězte, že využívá Peltiéruv efekt (překvapivě), díky němuž dokáže svou jednu stranu ochlazovat na úkor druhé. To však nedělá zadarmo, ale díky dodávané energii, kterou si tento chladič bere z jednoho konektoru Peripheral Power, respektive z jeho +12V větve. Maximální spotřeba činí 70 wattů, což rozhodně není zanedbatelná hodnota a těchto 70 wattů navíc musí být chladič také schopen dostat pryč. Výhodou Peltierových článků tedy je, že se dokáží ochladit pod úroveň okolní teploty, jenomže nevýhody jsou dle mého názoru závažnější - podstatně vyšší spotřeba a nutnost uchladit a odvést mimo skříň další desítky wattů ztrátového tepla. To vše za příslib lepšího chlazení, což však není jisté.

Peltierův článek se má dle stránek Cooler Master zapnout pomocí modulu připevněného na základně chladiče při "extrémních teplotách", ovšem dle letáčku je jeho pracovní teplota v rozmezí 25 - 70 °C. Jde ovšem o to, zda jde o naměřenou teplotu týkající se procesoru, nebo okolního prostředí, což ostatně zjistíme při testech z teplot a bezpečně to půjde poznat ze spotřeby počítače.

Nyní si budeme všímat samotných heatpipe a jejich rozvedení. Celkem tu máme v základně šest kusů, přičemž čtyři vnitřní jsou průběžné, na jedné straně vedou k onomu Peltierovu článku a na straně druhé vedou dvě k dlouhému vodorovnému žebroví a dvě se stáčejí vzhůru a protínají svislé žebroví, takže to má pouze dvě heatpipe. Postranní heatpipe jsou jen jednostranné, a vedou tedy pouze do vodorovného žebroví, které je tak protkáno čtyřmi heatpipe. Do počtu deseti tepelných trubic schází čtyři a ty najdeme na druhé straně Peltieru.

Co tedy z toho vyplývá? Pokud bude článek neaktivní, pak se budou zmíněná žebroví starat o chlazení tepla pouze z procesoru, avšak když se zapne, vzniknou další desítky wattů ztrátového tepla pro třetí žebroví umístěné ve směru foukání svislého ventilátoru. Díky tomu by ale připojená čtveřice heatpipe měla být lépe chlazena a ideálně by mohla napomoci k dosažení ještě nižších teplot procesoru, než je možné docílit jinými vzduchovými chladiči.

Poniklované trubice zde mají klasickou tloušťku 6 mm, hliníková žebra jsou tlustá 0,3 mm a mezi sebou mají cca 1mm rozestupy, což je celkem osvědčené provedení. Černo-stříbrná kapotáž byla vyrobena z plastu a jejím účelem není nic jiného než usměrňování toku vzduchu tvořeného 120mm ventilátory. Jejich napájení zajišťuje jeden čtyřpinový konektor, který tak dokáže pomocí PWM regulovat rychlost od 800 do 2400 otáček za minutu. To již samo o sobě napovídá, že průtok vzduchu asi bude muset být silný, aby se uchladil i samotný tepelný článek, což ale není dobrá vyhlídka vzhledem k hlučnosti. Dobré jinak je, že nám výrobce dal možnost ventilátory snadno vypojit, takže jejich výměna nebude složitá.

Styčná plocha, jak je z fotografie snadno vidět, byla kruhově vybroušena a její povrch je adekvátně hladký i zarovnaný. Okolo pak vidíme čtyři závity pro připevnění různých úchytů určených pro sockety Intel a AMD.

V malé přihrádce vyhloubené do pěnového masivu se nachází pohromadě manuály a informační letáky, pak sáček s veškerými potřebnými rámečky, šroubky a podložkami a nakonec je tu v samostatném sáčku pod černým papírem schováno trochu pasty ThermalFusion 400, kterou máme na vyzkoušení.

Nainstalovat Cooler Master V10 je celkem snadné, i když se k tomu musí využít mnoho dílů. Prvním krokem je příprava samotného chladiče, respektive jeho základny. To spočívá v montáži příslušných kovových pacek, do nichž si ale nejlépe předem namontujeme šroubky. Pak packy přiložíme k základně a zajistíme každou dvěma malými šroubky. To se ukázalo u testovaného chladiče jako kámen úrazu, protože závity se velmi snadno strhly následným připevněním chladiče na socket a přítlak na procesor byl jednoduše v čudu, a tím i celý chladič. Druhý objednaný model již měl závity v pořádku, ale celkově to nevěstí nic dobrého.

Poté vyčnívající šroubky opatříme podložkami a nasuneme na základní desku, samozřejmě poté, co jsme namázli procesor pastou a ze styčné plochy chladiče strhli ochrannou fólii. Vyplatí se také obě části předem odmastit. Chladič se nejlépe namontuje tak, že jej obrátíme vzhůru základnou a desku na něj nasuneme. Pak stačí na vyčnívající šroubky nasunout zadní rámeček a matkami vše postupně utahovat. Zde je škoda, že nám nic nenapoví, kdy už je přítlak dostatečný a kdy ještě ne, nebo kdy už utahujeme příliš. Musíme se tak řídit vlastním citem, abychom něco nepoškodili.

Pozor si také dejte na packy se šroubky protínající základní desku. Poté, co chladič na ni nasadíte, je dobře vidět, jestli to jde snadno, nebo ne. A pokud ne, nebudou šroubky mířit kolmo vzhůru a pak se vyplatí desku opět sundat a kleštěmi opatrně packy přihnout. Celkově je ale montážní mechanismus pružný a dobře dokáže rozložit tlak na plochu rozvaděče tepla procesoru.