Intel Skylake: test nových Core i7 a Core i5

Pryč jsou doby, kdy přetaktování bylo pro Intel trnem v oku a firma se snažila pokusy o přetaktování spíše ztížit, zatímco spojencem overclockerů byli výrobci základních desek. Však výrobci těch nejlepších desek vhodných pro přetaktování byli všeobecně velice oblíbení a stavěli si na tom svou reputaci. To dnes ostatně platí také, ale přetaktování už není ani v Intelu sprostým slovem, právě naopak. Samotná firma ve svých materiálech uvádí, že je oddaným spojencem overclockerů a čipová sada Intel Z170 s novými procesory Core i7-6700K a 6600K je nejnovější železo, které je pro to určené.

Novinkou u této generace je, že už je možné nastavit frekvenci Base Clock (BClk), z níž se pomocí multiplikátoru odvíjí výsledný takt procesoru, po 1 MHz a ne po velkých skocích, díky čemuž můžeme výsledný takt jemně ladit a nespoléhat jen na odemčený multiplikátor. BClk navíc už nemá být spojena s ostatními frekvencemi procesoru, pouze s tou hlavní, tedy s taktem procesorových jader. Řada dalších funkcí už závisí na samotných základních deskách a třeba v našem případě byla Gigabyte Z170X-Gaming G1 vybavena funkcí, s jejíž pomocí si můžeme velice snadno takový Core i7-6700K přetaktovat na 4,6 GHz. Stačí změnit jednu položku a je to, deska si nastaví vše potřebné a my získáme slušnou porci výkonu navíc za cenu mírně zvýšené spotřeby. S tím se ale nemusíme spokojit a můžeme se pokusit frekvenci ještě zvýšit.

Pro přetaktování těchto procesorů jsem zvolil jako maximální napětí 1,42 V (základ je 1,2 V), které ještě lze se vzduchovým chladičem ustát. Nejdříve jsem se pak pustil do taktování procesoru Core i7-6700K se základním napětím (4 až 4,2 GHz), který bylo možné s přispěním základní desky snadno nastavit na frekvenci 4,6 GHz, na níž pak procesor pracoval při zatížení jednoho nebo všech jader, čili Turbo rozlišující počet zatížených jader zde nefunguje, což nám tedy může být jedno. Nakonec jsem zjistil, že se pracovní frekvence o moc dále posunout nedá a že na frekvence 4,9 a 4,8 GHz se sice dá nabootovat, ale procesor je pak nestabilní. Nakonec jsem tedy skončil na taktu 4,7 GHz, při kterém měl procesor ještě rozumnou spotřebu a především byl stabilní.

Procesor Core i5-6600K má potenciál pro přetaktování oproti svému výkonnějšímu bratříčku vyšší, neboť jeho výchozí frekvence je nižší (3,5 až 3,9 GHz), ale to je velice jednoduché uvažování. Jsou tu i další faktory a mezi nimi i prosté štěstí na testovaný kus, takže se podívejme, jak to bylo s tím naším. Byla jistá naděje, že se dostaneme alespoň na stejný takt jako v předchozím případě. Nakonec se to nepodařilo, neboť jsem skončil na 4,6 GHz, ale vzhledem k základním frekvencím jde o slušný nárůst, a to především při zatížení všech jader, kdy získáme 1100 MHz navíc. Napětí 1,42 V nebylo nutné ani použít, protože ani s ním nešlo nastavit procesory na vyšší frekvenci tak, aby byly stabilní. Na 4,7 a 4,6 přitom pracovaly na nějakých 1,35 V.

Takže jaký je výsledný výkon a potažmo spotřeba?

Přetaktování přineslo výrazně vyšší výkony a jako obvykle byly rozdíly větší při zapojení více procesorových jader. To i díky tomu, že frekvence po přetaktování byla stejná při zatížení jednoho i všech jader, zatímco procesory na výchozím nastavení pracují při zatížení jednoho jádra s vyšší frekvencí než při zatížení více jader. To je zvláště patrné u modelu Core i5-6600K, kde je rozpětí 400 MHz, zatímco i Core i7-6700K to je jen 200 MHz. A co na to spotřeba?

Když si srovnáme grafy výkonu a spotřeby, pak je vidět, že nárůst spotřeby v podstatě kopíruje nárůst výkonu. V zátěži jednoho jádra jde pouze o jednotky wattů, zatímco v celkové zátěži procesorů šla spotřeba nahoru maximálně o 23 W, což není nic, co by se nedalo akceptovat. Pokud už tedy kupujete procesor Skylake s odemčeným násobičem, byla by velká škoda jej netaktovat. Jinak to jsou vyhozené peníze a promarněný potenciál.

Jako opak k přetaktování můžeme chápat pokus provozovat testované procesory na nižším napětí a při základní frekvenci. Cílem tedy je zjistit, zda se dá při zachování výkonu a stability dosáhnout nižší spotřeby, přičemž často to možné je a ušetřit můžeme i pár desítek wattů. To ale pouze v zátěži, neboť moderní procesory v klidu automaticky snižují svou pracovní frekvenci a také napětí, čili v takovém případě rozdíl nepoznáme.

Úkol tedy byl jednoduchý, najít nejnižší napětí jádra procesoru, při kterém bude v zátěži stabilní. Důležité je říci v zátěži, neboť až tehdy si nastaví vysokou pracovní frekvenci a ukáže se, zda je při nastaveném napětí pracovat korektně. Nejdříve jsem nastavit ambiciózních 1,1 V, přičemž BIOS ukazuje jako výchozí hodnotu 1,25 V. V takovém případě počítač bez problémů nabootovat s Core i7 i Core i5, ale ihned po zatížení procesoru se systém poroučel do modré obrazovky. Lepší výsledky přineslo zvýšení napětí až na 1,140 V, potažmo 1,145 V a posuďte sami, co to udělalo se spotřebou.

Rozdíly ve spotřebě jsou skutečně velice značné a největší jsou logicky u plně zatíženého Core i7 6700K, a to celých 27 W. Opět se ukazuje, že prostým snížením napájecího napětí si můžeme snadno dopomoci k nižší spotřebě i nárokům na výkon chladiče. Velice bych ale doporučoval takovýto procesor alespoň po dobu několika hodin potrápit v nějakém zátěžovém testu, třeba Prime95, aby se ověřila jeho stabilita.