Megatest 250GB disků: 1. část

Změny od posledního megatestu

Poslední megatest pevných disků proběhl na Světu hardware na jaře 2004 (viz první a druhá část). Pro účely porovnávání se nám tehdy podařilo sehnat 14 disků různých rozhraní s různě velkým bufferem a s kapacitou 120 GB. Cena jednotlivých kusů se pohybovala kolem 2800 až 3500 Kč včetně DPH.

Dnešní megatest se věnuje cenové kategorii velmi podobné - 3500 až 4000 Kč včetně DPH. Je to sice o něco málo víc než minule, na druhou stranu ale menší kategorie 160 GB stojí již kolem dvou a půl tisíc a zároveň nenabízí příliš úložného prostoru a kapacita 200 GB neumožňuje přímé porovnání, protože řada výrobců jí nenabízí. A protože dnešní test je zaměřený také dlouhodobě, přišla mi jako nejlepší volba právě kapacita 250 GB. Že se pád cen snad nikdy nezastaví, platí u těchto nejdůležitějších komponent počítače snad více než kdekoli jinde, a proto věřím, že i tento test na několik následujících měsíců dobře poslouží při výběru pevného disku.

Od minule se změnilo nejen to, že za plus mínus stejné peníze nyní dostanete dvojnásobek kapacity, ale také se značně přeměnila struktura nabídky.

Zatímco před rokem a půl byly disky pro Serial ATA prvními vlaštovkami, letos se již podle odhadů prodá většina disků právě pro toto rozhraní a v příštím roce bude klasické Ultra ATA téměř historií. A zatímco ony první vlaštovky byly převážně klasické disky převodníkem pro Serial ATA, v dnešním testu naleznete již většinou plnohodnotné kusy schopné využít výhod vysokofrekvenční sériové komunikace.

Co se dále změnilo? Dnešní pevné disky již téměř výhradně využívají buffer (v praxi paměťový čip DRAM) o velikosti 8 MB. Případně je možné se setkat i s 16 MB variantou. V roce 2004 jsem naopak měl v testu i obrovské množství disků s 2 MB bufferem, které ale také ve většině případů nepředváděly nijak briliantní výsledky.

Velikost bufferu je stále úsměvná. Paměťový čip o kapacitě 256 Mbit (tedy 32 MByte) standardu DDR400 totiž v současnosti stojí cca. dva půl dolaru, tedy 60 Kč ! Výrobcům by tak nic nemělo bránit v nabízení například 64 MB bufferu za cenovou prémii cca. 150 Kč včetně DPH. Přestože by to jistě řada uživatelů uvítala a výkon by slušným způsobem zvedlo, zjevně je pro ně přednější co nejlevnější výrobní cena. A tak se i u těch nejdražších pevných disků musíme spokojit s málem.

Co se naopak nezměnilo? Přesto, že výroba a prodej pevných disků je velmi složitá oblast podnikání s malými či nulovými účetními (natož ekonomickými !) zisky, všichni výrobci přežili. Dnešního testu se tedy zúčastní nejen gigant Seagate, výkonový šampión minulého megatestu Hitachi, známé stálice Wester Digital a Maxtor, ale také celkový vítěz minulého klání - Samsung.

Věřím, že poslání Samsungu SpinPoint P80 do minulého megatestu bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které pracovníci společnosti LIBRA Electronics udělali. Z téměř neznámé značky se z ničeho nic stal horký kandidát na nejlepší pevný disk do domácího počítače. Jeho vynikající výkon a velmi tichý provoz mě tehdy přesvědčily o tom, že i malí výrobci mohou trumfnout světové giganty.

Serial ATA specifikace a mýty o SATA II

Pojem SATA II je jedním z těch, který je používán velmi často a zároveň naprosto chybně. Je to další ukázkou toho, že mnozí prodejci, redaktoři a čtenáři mají často zkreslené informace, které dál šíří jako lavina, přičemž tyto informace se nezakládají na pravdě. Jednou z těchto "zaručených" informací je i to, že SATA II je nástupcem původního Serial ATA (SATA) a přináší řadu vylepšení. Tak tomu ale bohužel není. Faktem totiž je, že SATA II je název organizace, která vymýšlela rozšíření původního návrhu Serial ATA rozhraní. Nejedná se o žádnou specifikaci, a proto ani disky / řadiče takto (v obchodech) označené nemusí vůbec splňovat to, co se jim běžně přisuzuje. Tvrzení podobná těm, že SATA II znamená přenosy rychlostí 300 MB/s nebo že to znamená podporu Native Command Queuing (NCQ), jsou tedy zavádějící a chybná. Proto si zde dnes celou věc uvedeme na pravou míru.

Specifikace Serial ATA 1.0 byla vytvořena již na konci srpna roku 2001 společnostmi APT Technologies, Dell, IBM, Intel, Maxtor a Seagate. Mělo se jednat o přechod z paralelního přenosu dat při relativně velké datové šířce k čistě sériové sběrnici s mnohem vyšší frekvencí.

Díky pokrokům v implementaci diferenciálního signalingu bylo možné zajistit, aby frekvence sériového rozhraní Serial ATA byla o dva řády vyšší než frekvence klasického paralelního Ultra ATA.

Poslední koncová průmyslově uznávaná rychlost paralelního rozhraní - Ultra ATA 100 (neboli UDMA režim 5) - pracuje s frekvencí pouhých 25 MHz, má datovou šířku 16bitů a přenáší data v režimu double data rate, tedy dvakrát za hodinový cyklus. Jednoduchým výpočtem 25 MHz * 16bitů / 8bit * 2 lze vypočítat, že rychlost přenosů je přesně 100 MB/s.

Naproti tomu rozhraní Serial ATA je čistě sériové, datová šířka je pouhý 1 bit. Díky tomu, že data nejsou přenášena paralelně, lze vyloučit přeslechy mezi vodiči. A to znamená, že je možné významně zvýšit frekvenci. Frekvence u původního návrhu Serial ATA činí 1500 MHz, tedy 60x víc než u Ultra ATA 100. Jednoduchým výpočtem je možné zjistit, že přenosová rychlost při 1500 MHz a 1 bit datové šířky činí 1.5Gigabitů za vteřinu. Protože k přenosu jednoho byte informací (tedy osmi bitů) je při sériovém přenosu zapotřebí dalších dvou bitů, činí tedy rychlost převedená na Megabyty 150MB/s.

Technickým rozdílem mezi Ultra ATA a Serial ATA je také napětí - paralelní rozhraní používá kdysi obvyklých 5V, zatímco Serial ATA cca. 500 - 600 mV. Díky tomu by mělo mít Serial ATA menší spotřebu.