PilOth - Pilotí Othello

Hra „Othello“ má mnoho jmen a přízvisek. Občas je k vidění na netu pod názvy jako „Reversi“, „Yong“ nebo krásné České „Převracák“.

Motiv a cíl hry je jasný, s pomocí chytrého přeskakování a přebarvování soupeřových figurek dosáhnout absolutní dominance nad hrací deskou vlastněním nejvíce figurek svojí bravy (věčný to zápas bílé s černou…). Pravidla jsou jednoduchá:

- Přeskočit můžete libovolný počet cizích figurek (jen cizích), pokud je za nimi volné místo. Tyto figurky se přebarví na Vaši stranu a nadále jsou Vaše
- Pokud platí, že na místě kam doskočíte leží mezi tímto novým kamenem a ještě nějakým Vaším další cizí figurky, i tyto jsou přebarveny. Trošku nemotorně se to vysvětluje, takže se podívejte na příklad:



Pokud by teď černý zahrál „d2-b2“, tak získá nejen „c2“, ale i „c3“, protože mezi kamenem „b2“, který právě zahrál a dalším černým na „d4“ je na diagonále bílý kámen „c3“ a tím pádem se přebarví oba. Jak primitivní, co říkáte… ?

Každpádně, Othello je stolní hra, kterou je velmi obtížné hrát v reálu. Potíž není ani tak ve složitosti pravidel, jako spíš v neustálém obracení stovek figurek. Pochybuji, že by někdo ustál více hodinových partií, kdy se 80% herního času obracejí figurky.

Grafické znázornění je, jak jste si jistě už všimli, dostatečné. Povšimněte si černých puntíků zobrazujících legální tahy a vlevo dole zobrazeného přemýšlení. Procesor právě skončil s úrovní 8 a vrhl se zkoumat 9 tahů hluboko nejslibnější (1/7) možnosti vývoje další hry.

Pokud vypnete některé přídavné herní informace týkající se analýzy hloubky hry, můžete si hrací desku zvětšit až na tuto velikost:



Hra není samozřejmě pouze bezduchým převracením figurek, ale existují i jistá pravidla, která když vezmete v úvahu, začnete hru chápat i v hlubších souvislostech, než jen jako právě zmíněné prosté obracení. Např. figurky můžete „zabetonovat“, když totiž přeskočíte jakoukoliv řadu figurek a skončíte v rohu desky, je logické, že tuto figurku už nikdy nic nepřeskočí, takže se můžete soustředit na jiné místo na desce. Takových tipů a triků je jako u každé stolní hry spousta (některé znějí značně šíleně) a můžu z vlastní zkušenosti s klidem prohlásit, že nejzábavnější bude, když si je objevíte sami.

Snad jediný problém je v tom, že program je možná až příliš silný, takže pokud nechcete mít značně pošramocené sebevědomí, radši před první hrou markantně snižte obtížnost.

Hra je vděčným objektem zkoumání herních teoretiků, což je při její (jejich?) povaze vcelku pochopitelné, mimochodem, ač si nevzpomínám na detaily, kdysi jsem zaslechl o teoriích, kdy při určitém stylu hry hráč, který začíná hrát až jako druhý, musí vždy vyhrát atd. atd. Zkrátka ráj teoretického matematika.

Na rozdíl od šachů a jiných stolních her počítačová verze Othella s přehledem rozdrtila lidského mistra světa, což svědčí mimo jiné i o tom, jaké hluboké analytické a paměťové schopnosti jsou ke hře potřeba. Předpokládat a promýšlet desítky tahů a tisíce jejich odvětví a pamatovat si, kam která z těchto možností vede, je opravdu nadlidský úkol a pokud dojde na nějaké nejasné taktické kličkování tak procesor dřív či později samozřejmě díky svému hrubému výpočetnímu výkonu bude mít navrch. Není snad ani v lidských schopnostech předpokládat vývoj hry dále než pár tahů dopředu.



Hra má poměrně dost stálých příznivců (ano, hodně jsem se divil kolik odkazů vyplivnou i naše České vyhledávače na výše uvedené názvy). Jak jsem se tak s jedním bavil na chatu, tak jsem se v podstatě dozvěděl něco ve stylu „Othello je jako život, to že ti patří skoro všechno, neznamená, že o chvíli později nemáš nic a nikoho…“ Moudrá slova, která mohu jen potvrdit, Othello je velmi zrádná hra.

Jistě jste si všimli, že hra je díky své jednoduchosti často k vidění např. na mobilech (Siemens) a divil bych se, kdybyste ji nesehnali i jako javovský program do novějších strojů.

Pokud hrajte sami, je to dobré, pokud si zahrajete s kolegou, pobavíte se opravdu královsky.