Ryzen 1700X a 1800X v testech: AMD povstalo

Test na požádání doplňuji ještě o několik dalších grafů, které ukazují výkon procesoru Ryzen 7 1800X na výchozím taktu, ale s různým počtem zapnutých jader. To nám umožní zařídit jak utilita Ryzen Master, tak BIOS, ovšem vřele doporučuji tyto dva způsoby nemíchat. A proto, že Ryzen Master nám neumožní vypnout SMT, prováděl jsem veškerá tato nastavení v BIOSu. Ostatně pro změnu počtu aktivních jader pomocí Ryzen Master je kolikrát třeba počítač také restartovat. Ve skutečnosti je tak nejlepší při těchto pokusech Ryzen Master rovnou odinstalovat, aby nedělal neplechu.

Občas se ale nezadaří ani když se spoléháme pouze na BIOS, kde je položka Downcore Control. Ta umožní dle manuálu nastavit, kolik procesorových jader bude zapnuto, ale někdy tato funkce prostě z nějakého důvodu nefungovala. Například jsem nastavil celkově šest jader plus SMT a systém ukázal pouze čtyři dostupná jádra. Zkusil jsem tedy změnu na čtyři jádra s SMT a systém ukázal to samé. Na řadě tak byla změna nastavení zpět na auto, a to pro jistotu rovnou načtení optimálního nastavení BIOSu, aby procesor zapnul všech svých osm jader plus SMT. Jaké bylo překvapení, když systém nabootoval se šesti jádry a SMT a nabídl mi konečně to, co jsem původně chtěl, jenomže opět nereflektoval nastavení. Tady už zjevně musí někde pracovat armáda permoníků.

Nakonec jsem se tak dopracoval k alespoň nějakým výsledkům provedeným na systému, který musel být předtím vrácen do továrního nastavení. To proto, že procesor nejspíše pracoval na podivných taktech, řádně nefungovala technologie Cool and Quiet a především se nedalo s jistotou vyčíst, jakou frekvenci procesorová jádra opravdu mají. Všechny tyto potíže bohužel testování neúměrně prodlužují a zesložiťují.

Co jsem tedy zkoušel nastavit v případě procesoru Ryzen 7 1800X? Byly to čtyři konfigurace, a to plná (8C/16), pak se šesti jádry a SMT (6C/12T), následně se čtyřmi jádry a SMT (4C/8T) a nakonec ještě bez SMT (4C/4T). Toho se týká prvních pět výsledků.

V Cinebench R15 výkon pochopitelně škáluje přímo ukázakově, což se týká také 3DMarku a Cloud Gate, kde se velice dobře zužitkuje také SMT. V případě benchmarku Resident Evil 6 se už ale ukázalo že SMT může být stejně jako v předchozích testech i na škodu.

Nakonec nám BIOS umožní si snad i vybrat, zda chceme čtyři jádra aktivovat na jednom CCX, nebo je aktivovat po dvou v obou CCX. Zde je otázka, co může být výhodnější. Pokud se rozhodneme pro první případ, pak by měl být jeden celý CCX deaktivovaný včetně celé poloviny L3 cache procesoru. A pokud jde o druhý případ, bude k dispozici celá L3 cache, ale jádra budou muset spolupracovat přes rozhraní Infinity Fabric, které spojuje moduly CCX.

Zkusil jsem tak ještě dva malé testy a z nich především Cinebench R15 poskytující relativně stabilní výsledky ukázal, že čtyři jádra rozložená do dvou CCX mohou být skutečně o fous výkonnější než čtyři jádra v jednom CCX. A jak jsem si ověřil, že jde skutečně o dva různé případy? To můžeme zjistit právě třeba pomocí utility Coreinfo, která nám dá přehled o použité paměti. Zde je část jejího výpisu týkající se čtyř jader v jednom CCX:

A zde máme výpis v případě procesoru se čtyřmi jadry ve dvou CCX:

Všimněte si unifikované cache s popiskem Level 3, čili L3 cache. Ta je v prvním případě zastoupena jen jednou a jejích 8 MB je určeno všem čtyřem jádrům. V druhém případě tu máme zastoupeno dvakrát 8 MB L3 cache, a to vždy pro dvě jádra. Čili to dokazuje, že volby FOUR 2+2 a FOUR 4+0 v BIOSu mají dopad na výslednou konfiguraci a na to, kolik paměti cache bude mít pak procesor k dispozici. Proto byla první sada testů na této stránce provedena se čtyřmi jádry v jednom CCX, abychom se přiblížili chystaným čtyjádrovým procesorům Ryzen.