SONY Clié PEG-NX70V - Čtvrt kila stříbra hluboko v manažerově kapse
26.3.2003, Tomáš Bobek, recenze
NX70V patří hned po jeho mladším bratrovi NZ90 mezi to nejlepší, na čem jede Palm OS a co se dá v dnešních dnech vláčet po kapsách. Tedy pokud máte o dost větší než středně velkou kapsu, ale zase na druhé straně do ní nemějte až moc hluboko, jelikož tuhle hračku si z průměrného platu těžko pořídíte. Tak nebo tak, právě máte před sebou další z řady podrobných a tvrdých recenzí fešáků od Sonyho.
Kapitoly článku:
- SONY Clié PEG-NX70V - Čtvrt kila stříbra hluboko v manažerově kapse
- První dojem, rozmístění prvků, pohled ze všech stran
- Displej, Vstup Textu a Multimédia
- Kolébka, Výdrž a Vybavení
- Technické specifikace a Verdikt
- Fotogalerie
První dojem, rozmístění prvků, pohled ze všech stran
Když jsem vzal NX70V poprvé do ruky, byl jsem vcelku příjemně překvapen. Zblbnut čekal jsem obra, činku, macka, parní žehličku, kus cihly a ona mi místo toho vklouzla do dlaně poněkud přerostlejší kalkulačka. Elegantně stříbřitý povrch je tentokrát vyveden v matu, dokonalá stříbrná tlačítka, nevtíravá plastová lišta lemující displej – no jako na módní přehlídce. Je celkem těžké se znovu a znovu rozplývat nad povrchovou úpravou, prostě je to přesně ten vysoký standard, který byste čekali. Snad jen dodám, že povrch i toho nejlepšího IPAQu vypadá vedle tohoto Clie vcelku dost fádně.
Rozměry i hmotností je sice tento Clie citelně větší než cokoli, co jsem doposud s Palm OS držel v ruce, ale stále je to na hranici únosnosti. Konkrétně si můžete představit půdorys 13,6 x 72,3 mm, výšku 23,5 mm a váhu 220g. Tak pravda, toho skoro čtvrt kila je už váha na povážení, ale ruka to nepoznala. Kapsa jo – vážně jsem dlouho nenašel žádnou, do které by se mi tenhle kliják v pohodě schoval. Zkrácení o centimetr-dva a pět deka redukční diety by rozhodně nebyly na škodu. Clie stále někde kousek vyčuhoval z kapsy a navíc po chvíli se ozývalo se takové to podezřelé praskání švů…
Popis přístroje začnu jeho spodní částí, “podvozkem”, na který je připevněn displej. Při pohledu shora vidíme zleva doprava rotační čočku fotoaparátu (akční úhel 260 stupňů), LEDku “audio-video record”/tichý alarm a poměrně velké tlačítko “power”, které zároveň signalizuje dobíjení akumulátoru (zelená = “power on”/červená = dobíjím). Nad čočkou foťáku jsou tři ďubky od mikrofonu.
Níž se rozkládají hardwarová tlačítka pro PIM aplikace, seskupená poněkud netradičně do dvou řad. Horní řadu tvoří tlačítka “Appointments”, “Up/Down” a “Memo”, spodní pak dvojice “Address” a “To Do”. Přiznávám se že mi tohle dvouřadé uspořádání moc nevyhovuje a je matoucí. Nejenom u her (například hýbat raketkou vlevo/vpravo je teď spíš něco jako nahoru/dolů), ale třeba i u SuperMemo, kdy jsem prostě byl naučený na to, že tlačítka najdu vedle sebe. Záleží asi hodně na zvyku, bohužel já si moc nezvykl, tyhle tlačítka používám tisíckrát denně.
Ptáte se jak pokročil vývoj v oblasti znehodnocení tlačítek Up/Down, kdy u Sony objevili snad už všechny způsoby, jak je vyrobit blbě? K poučení došlo, teď to jde alespoň mačkat. Vzhledem k dvouřadovosti tlačítek jsou však Up/Down půlená a proto přeci jen občas hůře mačkatelná. Nicméně ale přiznávám, že už na ně nenadávám s takovou chutí jako třeba u modelu T615.
Pod hardwarovými tlačítky se skrývá klávesnice. Přesněji klávesnička. Vlastně taková parodie na klávesnici. Čtyřicet dva nevysokých, kulatých, jako puchýřků od opařenin (ble, já vím, ale vypadá to tak) o průměru zhruba půl centimetru, uspořádaných do pěti řad. Podobný popis i kritika budou následovat. Pod klávesničkou jsou pak po stranách dva malé bíle patkové výstupky, patky, které brání plnému dosednutí víka-displeje na klávesnici, potažmo hardwarová tlačítka.
Tolik přední strana. Levý bok obsahuje zleva doprava tlačítko pro snímání fotek, videa a nebo audia - capture/rec, umístěné přímo v kloubu a dále následuje konektor pro stereo sluchátka a jejich dálkové ovládání, již tradičně velmi příjemný Jog Dial s tuhým a přesným chodem a pod ním tlačítka Back (něco jako escape). Užitečná vychytávka, nicméně přeci jen už umístěná více ke středu přístroje a proto se mi na ni hůře přechytávalo levým palcem, obzvláště pokud jsem měl displej zcela rozevřený. To pak došlo k posunutí těžiště a už jsem musel chytat s celým přístrojem balanc. Dost nepohodlné.
Vedle tlačítka Back ještě sídlí posuvný přepínač Hold. Jeho přešoupnutím vypnete displej a zablokujte všechna tlačítka, včetně klávesnice, Jog Dial a dokonce i Power. Vhodné pro bezpečné a úsporné přehrávání MP3. A konečně za tlačítkem Hold se skrývají tajemná dvířka, zajištěná křížovým šroubkem.
Tolik k levé straně přístroje. Pravá je celkem nuda. V kloubu displeje tentokrát není spoušť digifoťáku (mimochodem tohle je asi vůbec první “digifoťák”, co má spoušť na levé straně), je zde očko pro poutko či ocelové lanko. Poutko je součástí dodávky, nicméně na první pohled nevypadá příliš důvěryhodně. Tak možná na oběšení křečka.
Zadní část přístroje skrývá kromě hrdého nápisu Clie resetovaní otvor, něco čím by mohly vycházet ven zvuky a dolík, do kterého pasuje aretační výstupek v kolébce. Čelo přístroje skrývá tradiční soňácký konektor a šachtu pro stylus. Ano, stylus se zde zasouvá zespoda a musím to říct, je zasunut tak dobře, že jsem měl pár minut co dělat, abych jej vůbec našel. Velikostně odpovídá Sony standardu – malý, kovový, šroubovací, s resetovacím trnem. Není vyskakovaní na pérko (“já nic pán předseda, ten gadžo mi sám na stylusík nabehol”) a nevytahuje se extra lehce. Na druhém konci jsou nad sebou IR port a MemoryStick slot. Slot má černá dvířka a při prvním pohledu splývá s IR portem. Designově efektní. Vedle, tentokrát napravo, je stará známá rotační čočka foťáku a úplně dole je pak CompactFlash II port se záslepkou. Ta je designově neefektní.
U tohoto portu se na chvilku zdržím – čistě teoreticky by do něj měla jít zasunout kdejaká (a nejenom paměťová) CF karta, čistě prakticky tam však funguje pouze jedna jediná – WiFina Sony PEGA-WL100. Je vůbec s podivem, že u Sony připustili koexistenci jiného než MS slotu v Clie, ale je tomu tak. Zdá se, že touha mít stroj s možností bezdrátového internetu byla silnější, než schopnost včas vyrobit takovou rozšiřující kartu ve formátu MS. Logickým (bohužel) závěrem je pak to, že ona WiFi karta bude také jediná, která v tomto slotu pojede. Byla tu snaha o napsání driveru, který obslouží obecnou CF kartu v tomto slotu, nicméně výsledky zatím nejsou příliš povzbudivé.
Když jsem vzal NX70V poprvé do ruky, byl jsem vcelku příjemně překvapen. Zblbnut čekal jsem obra, činku, macka, parní žehličku, kus cihly a ona mi místo toho vklouzla do dlaně poněkud přerostlejší kalkulačka. Elegantně stříbřitý povrch je tentokrát vyveden v matu, dokonalá stříbrná tlačítka, nevtíravá plastová lišta lemující displej – no jako na módní přehlídce. Je celkem těžké se znovu a znovu rozplývat nad povrchovou úpravou, prostě je to přesně ten vysoký standard, který byste čekali. Snad jen dodám, že povrch i toho nejlepšího IPAQu vypadá vedle tohoto Clie vcelku dost fádně.
Rozměry i hmotností je sice tento Clie citelně větší než cokoli, co jsem doposud s Palm OS držel v ruce, ale stále je to na hranici únosnosti. Konkrétně si můžete představit půdorys 13,6 x 72,3 mm, výšku 23,5 mm a váhu 220g. Tak pravda, toho skoro čtvrt kila je už váha na povážení, ale ruka to nepoznala. Kapsa jo – vážně jsem dlouho nenašel žádnou, do které by se mi tenhle kliják v pohodě schoval. Zkrácení o centimetr-dva a pět deka redukční diety by rozhodně nebyly na škodu. Clie stále někde kousek vyčuhoval z kapsy a navíc po chvíli se ozývalo se takové to podezřelé praskání švů…
Popis přístroje začnu jeho spodní částí, “podvozkem”, na který je připevněn displej. Při pohledu shora vidíme zleva doprava rotační čočku fotoaparátu (akční úhel 260 stupňů), LEDku “audio-video record”/tichý alarm a poměrně velké tlačítko “power”, které zároveň signalizuje dobíjení akumulátoru (zelená = “power on”/červená = dobíjím). Nad čočkou foťáku jsou tři ďubky od mikrofonu.
Níž se rozkládají hardwarová tlačítka pro PIM aplikace, seskupená poněkud netradičně do dvou řad. Horní řadu tvoří tlačítka “Appointments”, “Up/Down” a “Memo”, spodní pak dvojice “Address” a “To Do”. Přiznávám se že mi tohle dvouřadé uspořádání moc nevyhovuje a je matoucí. Nejenom u her (například hýbat raketkou vlevo/vpravo je teď spíš něco jako nahoru/dolů), ale třeba i u SuperMemo, kdy jsem prostě byl naučený na to, že tlačítka najdu vedle sebe. Záleží asi hodně na zvyku, bohužel já si moc nezvykl, tyhle tlačítka používám tisíckrát denně.
Ptáte se jak pokročil vývoj v oblasti znehodnocení tlačítek Up/Down, kdy u Sony objevili snad už všechny způsoby, jak je vyrobit blbě? K poučení došlo, teď to jde alespoň mačkat. Vzhledem k dvouřadovosti tlačítek jsou však Up/Down půlená a proto přeci jen občas hůře mačkatelná. Nicméně ale přiznávám, že už na ně nenadávám s takovou chutí jako třeba u modelu T615.
Pod hardwarovými tlačítky se skrývá klávesnice. Přesněji klávesnička. Vlastně taková parodie na klávesnici. Čtyřicet dva nevysokých, kulatých, jako puchýřků od opařenin (ble, já vím, ale vypadá to tak) o průměru zhruba půl centimetru, uspořádaných do pěti řad. Podobný popis i kritika budou následovat. Pod klávesničkou jsou pak po stranách dva malé bíle patkové výstupky, patky, které brání plnému dosednutí víka-displeje na klávesnici, potažmo hardwarová tlačítka.
Tolik přední strana. Levý bok obsahuje zleva doprava tlačítko pro snímání fotek, videa a nebo audia - capture/rec, umístěné přímo v kloubu a dále následuje konektor pro stereo sluchátka a jejich dálkové ovládání, již tradičně velmi příjemný Jog Dial s tuhým a přesným chodem a pod ním tlačítka Back (něco jako escape). Užitečná vychytávka, nicméně přeci jen už umístěná více ke středu přístroje a proto se mi na ni hůře přechytávalo levým palcem, obzvláště pokud jsem měl displej zcela rozevřený. To pak došlo k posunutí těžiště a už jsem musel chytat s celým přístrojem balanc. Dost nepohodlné.
Vedle tlačítka Back ještě sídlí posuvný přepínač Hold. Jeho přešoupnutím vypnete displej a zablokujte všechna tlačítka, včetně klávesnice, Jog Dial a dokonce i Power. Vhodné pro bezpečné a úsporné přehrávání MP3. A konečně za tlačítkem Hold se skrývají tajemná dvířka, zajištěná křížovým šroubkem.
Tolik k levé straně přístroje. Pravá je celkem nuda. V kloubu displeje tentokrát není spoušť digifoťáku (mimochodem tohle je asi vůbec první “digifoťák”, co má spoušť na levé straně), je zde očko pro poutko či ocelové lanko. Poutko je součástí dodávky, nicméně na první pohled nevypadá příliš důvěryhodně. Tak možná na oběšení křečka.
Zadní část přístroje skrývá kromě hrdého nápisu Clie resetovaní otvor, něco čím by mohly vycházet ven zvuky a dolík, do kterého pasuje aretační výstupek v kolébce. Čelo přístroje skrývá tradiční soňácký konektor a šachtu pro stylus. Ano, stylus se zde zasouvá zespoda a musím to říct, je zasunut tak dobře, že jsem měl pár minut co dělat, abych jej vůbec našel. Velikostně odpovídá Sony standardu – malý, kovový, šroubovací, s resetovacím trnem. Není vyskakovaní na pérko (“já nic pán předseda, ten gadžo mi sám na stylusík nabehol”) a nevytahuje se extra lehce. Na druhém konci jsou nad sebou IR port a MemoryStick slot. Slot má černá dvířka a při prvním pohledu splývá s IR portem. Designově efektní. Vedle, tentokrát napravo, je stará známá rotační čočka foťáku a úplně dole je pak CompactFlash II port se záslepkou. Ta je designově neefektní.
U tohoto portu se na chvilku zdržím – čistě teoreticky by do něj měla jít zasunout kdejaká (a nejenom paměťová) CF karta, čistě prakticky tam však funguje pouze jedna jediná – WiFina Sony PEGA-WL100. Je vůbec s podivem, že u Sony připustili koexistenci jiného než MS slotu v Clie, ale je tomu tak. Zdá se, že touha mít stroj s možností bezdrátového internetu byla silnější, než schopnost včas vyrobit takovou rozšiřující kartu ve formátu MS. Logickým (bohužel) závěrem je pak to, že ona WiFi karta bude také jediná, která v tomto slotu pojede. Byla tu snaha o napsání driveru, který obslouží obecnou CF kartu v tomto slotu, nicméně výsledky zatím nejsou příliš povzbudivé.
