Souboj levných dvoujader - skvělý výkon za pár korun

Testy výkonu po přetaktování

Nyní se v krátkosti podíváme na výsledky po přetaktování. Výsledné míra a úspěšnost přetaktování je poměrně individuální záležitost a odlišné procesory mohou dopadnout různě - ani zde jsem netaktoval "na krev", ale pouze s přiměřeně zvýšeným napájecím napětím do výše, respetive lehce nad specifikace (1,368 V v případě procesorů Intel a 1,375 V u AMD). Po přetaktování se nicméně liší takt pamětí a FSB, což ve výsledku samozřejmě výkon může výrazně ovlivnit. Pokud to bylo možné, byl násobič a takt FSB volen do 400 MHz s ohledem na výsledný takt pamětí okolo 800 MHz (vždy s časováním 4-4-4-12 2T).

Poznámka: Jak již zaznělo v úvodu, do testu jsem na poslední chvilku zařadil i nejnovější procesor Intel Core 2 Duo vyrobený 45 nm procesem, to jest jádro Wolfdale. Protože jsem měl k dispozici model E8500 s taktem 3,16 GHz, a vzhledem k zaměření testu, byl takt snížen na úrověň nejpomalejšího dvoujádra s modelovým označením Intel Core 2 Duo E8200 (takt 2,66 GHz s 1333 MHz FSB a 6 MB L2 cache). Z pochopitelných důvodů zde proto není uvedeno jeho přetaktování, ale pro informaci čtenářů - toto konkrétní jádro nemělo problém dosáhnout na takt přes 4,0 GHz s napájecím napětím1,3 V. U většiny jader by nebyl problém dosáhnout i na podstatně vyšší frekvence, ale bylo by již třeba výrazného zvýšení napájecího napětí. Výsledky samotné se ale prakticky výrazně liší podle konkrétního kusu procesoru a použitých komponent. Pro představu o možnostech testovaných jader je to ale myslím dostačující, ačkoliv náruživější overclockeři jistě dají svému procesoru "co proto"...
Velice pěkné výsledky s ohledem na "maximální" přetaktování platí téměř bez vyjímek u všech procesorů Intel i AMD (až na nejpomalejší BE-2300, který má ovšem základní takt pouhých 1900 MHz), nicméně po nejvyšších taktech půjde stejně zřejmě jenom minorita nejnáročnějších overclockerů a ladičů výkonu. Jedinou vadou na kráse 45 nm generaci procesorů Core 2 Duo je vyšší cena procesorů (což ovšem platí pro všechny procesory střední a vyšší třídy), respektive procesory s vyšším taktem (a rychlejší FSB nebo větší cache). V případě maximálního přetaktování u procesorů s nižším násobičem se vyplatí uvážlivý výběr základní desky - nepatrně vyšší investice v podobě solidní základní desky často usnadní možné přetaktování nebo díky lépe vyřešenému chlazení zaručí tichý chod. V případě běžného použití je ale jakákoliv další investice obvykle zbytečná, zejména pokud trváte na co nejnižší ceně - a slušná základní deska se dá dnes pořídit již pod 2 tisíce Kč. V případě co nejvyšší úspory a například počítače pro kancelářskou práci a internet lze nicméně s úspěchem pochybovat i o "potřebě" dvoujádrového procesoru. Ceny dvoujader jsou dnes již ale na takové úrovni, že bych doporučil se jednojádrům spíše vyhnout. Pokud si zvyknete na lepší odezvu systému i při náročnější práci a celkový komfort, k jednojádru se již vrací stěží.

Vliv taktu FSB a velikosti L2 cache na výkon

Obecně je u procesorů možné přetaktování proveditelné několika způsoby, ale obvykle taktujeme s ohledem na co nejvyšší zvýšení výkonu vzhledem k možnému taktu procesoru. Zde je proto vhodné zvolit co nejvyšší takt FSB sběrnice (s ohledem na možnosti konkrétního čipu, dostupné násobiče a možnou frekvenci pamětí vzhledem k použitým děličkám a jejich časování). Protože je u Intelu na trhu několik modelových řad a procesory se liší nejen velikostí L2 cache, ale i taktem sběrnice FSB, podíváme se na vliv taktu FSB a cache - a jaký vliv na výkon tyto "proměnné" mají.

V krátkosti se podíváme i na procesory AMD, ale zde je situace o poznání jednodušší, protože takt sběrnice, respektive možnosti HyperTransport sběrnice jsou dostatečně naddimenzované již na základních taktech. Na trhu jsou ale v současnosti procesory s jádry Windsor vyrobené 90 nm SOI technologií a procesory s jádry Brisbane na 65 nm, a tak si srovnáme alespoň je.

Nejdříve se podíváme vliv taktu FSB na výkon u procesorů Intel. Protože použitý čipset Intel P35 Express nedovoluje zvolit takt FSB nezávisle na RAM, snažil jsem se standardním taktům FSB co nejvíce přiblížit a zároveň dodržet takt procesoru i pamětí na totožných a standardních hodnotách (takt CPU 2,4 GHz, paměti standardních 800 MHz). Ačkoliv se rozdíly budou vzhledem k velikosti cache a konkrétní aplikaci lišit, pro srovnání jsem vybral opět "zlatý střed" s 2 MB L2 cache (procesor Intel Core 2 Duo E4600). Takty FSB jsou 800, 1066 a 1368 MHz (pro dodržení taktu procesoru a RAM). Takty FSB jsou proto nepatrně "nadstandardní", ale testy výkonu dávají jasnou představu, co Vám případné zvýšení frekvence sběrnice přinese.
Poslední odstavec patří AMD a Intelu vzhledem k velikosti cache a výkonu při totožném taktu. Základní takt u Intelu byl zvolen decentně na 2,66 GHz, což je snadno dosažitelná frekvence pro všechny procesory na trhu, a navíc, jedná se o standardní frekvenci procesorů střední třídy (u modelu E8200 není výhodou jen 6 MB cache, ale i drobné úpravy jádra a 45 nm). U AMD jsem zvolil standardní takt 2,4 GHz jako ideální poměr (výkon/spotřeba, a vzhledem k interním děličkám pro dosažení 800 MHz na pamětech). Rozdíly se pohybují v řádu jednotek procent, ale v některých případech na stejném taktu i pouhá cache dělá u Intelu mezi 1 a 4 MB L2 rozdíl i 17% (a v případě nejnovějšího jádra Wolfdale jsou rozdíly i přes 30%).
To je z testů výkonu vše. Velikost cache i takt FSB tedy mají na výsledný výkon přiměřený vliv, zejména v kombinaci například menší cache (a podobně, ač v podstatně menší míře, je tomu i u jádra Brisbane vs. Windsor). Zajímavé bude jistě sledovat, jak se bude situace dále vyvíjet - například s uvedením dvoujader založených na architektuře K10, označované jako "Kuma" nebo třeba uvedení jádra Wolfdale s 3 MB L2 cache. V trochu vzdálenější budoucnosti nás čekaá K10.5 na 45 nm od AMD nebo Intel Nehalem, ale to je zatím, zejména pro nižší segmenty trhu, ještě daleko. Pojďme se tedy nyní blíže podívat na spotřebu testovaných platforem.