Tucet procesorů AMD a Intel v testu
Intel Core 2 Duo E8400
Stejně jako u firmy AMD začínáme i u Intelu s dvoujádrovým procesorem, konkrétně Core 2 Duo E8400, jenž je stejně taktovaný jako AMD Athlon II X2 250, tedy na 3 GHz. Tento procesor má však oproti Athlonu II výhodu v tom, že má k dispozici celkem 6 MB L2 cache oproti 2x 1024 MB.
Jádra Wolfdale jinak pracují s 1333MHz sběrnicí a jsou určeny do staršího socketu LGA775, jejž dnes již nahrazují modernější LGA1156 a LGA1366. Spotřeba tento procesor řadí s 65 W mezi ty méně náročné, či lépe řečeno do střední třídy, takže není ani náročný, ani energeticky úsporný. To je z dvoujádrové nabídky Intelu vše.
Intel Core 2 Quad Q9400
Pokračovat budeme již výhradně čtyřjádry, mezi něž patří i Core 2 Quad Q9400, což je známý "slepenec" dvou procesorů Core 2 Duo na jedné procesorové destičce. Dlouho se tedy AMD chlubilo, že nabízí nativní čtyřjádrové procesory, tedy takové, které jsou vyrobeny z jednoho kusu křemíku, dokud Intel nepředstavil novou generaci procesorů Core i7 a později i Core i5.
Procesory Core 2 Quad jsou tedy starší generací, kterou nyní nahrazuje nová, ale to je obvykle proces velmi pozvolný. Zde to ještě ztěžuje nutnost (z hlediska uživatele průběžně obměňujícího svou sestavu) koupení nové desky s odpovídajícím socketem, a tím pádem také pořízení nových pamětí typu DDR3. To už je v podstatě skoro celý nový počítač.
Core 2 tedy zůstává živé a asi ještě nějaký čas vydrží, takže nad ním nebudeme lámat hůl. Ostatně Yorkfieldy si to ani nezaslouží, protože se svými až 3 GHz čtyřmi jádry dokáží poskytnout vysoký výkon. Tento je však Yorkfield-6M, což znamená, že jeho L2 cache není 2x 6MB, ale 2x 3MB. Jádra jinak tepají na frekvenci 2,66 GHz.
Intel Core 2 Quad Q9650
Tento procesor je z modelů Yorkfield tím nejvýkonnějším, co lze sehnat, takže pracovní frekvence se zastavila na 3 GHz a jádra mají k dispozici dvakrát 6 MB L2 cache. Přes vysokou pracovní frekvenci se TDP tohoto procesoru drží pod 100 W, konkrétně na 95.
Výše jsou již taktovány jen procesory Core 2 Extreme s jádrem Yorkfield XE, které mají však udávané TDP mnohem vyšší. Model QX9775 je má dokonce na hodnotě 150 W, což je mezi desktopovými procesory již skutečný extrém, takže my se poohlédneme jinde, přesněji u nové generace procesorů Core.
Intel Core i5-750
Zatím jediný vydaný model procesoru Intel Core i5 má označení 750 a pracuje na základní frekvenci 2,66 GHz, je určen pro socket LGA1156, skládá se ze čtyřech jader a ta mají k dispozici každé 256 kB L2 cache a dohromady 8 MB L3 cache.
S příchodem vícejádrových procesorů došlo k tomu, že počet jader do jisté míry nahradil spíše stagnující frekvenci, kterou plánoval Intel se svou architekturou využitou pro Pentia 4 vyhnat až někam k 8 GHz. Všechny aplikace však ani zdaleka nedokáží využít všechna nabízená jádra a zde nastupuje technologie Intel Turbo Boost, která přidává k základní frekvenci další megahertze podle počtu zatížených jader.
Zatímco tedy Core i5-750 má základní udávanou frekvenci 2,66 GHz, pak díky Turbo Boost pracuje reálně v rozmezí 2,8 GHz až 3,2 GHz. To záleží na konfiguraci turbomódu, kterou má každý typ procesoru jasně danou. Tato konfigurace se značí jednoduše pomocí čtyřech čísel a u Core i5-750 to je 1/1/4/4. Znamená to, že čtyři, tři, dvě či jedno zatížené jádro si procesor díky multiplikátoru zvyšuje o frekvenci x-krát 133 MHz. Pokud tedy tomuto procesoru vytížíme všechna nebo tři jádra, přidá si pouze jednou 133 MHz, a výsledek bude tedy 2800 MHz. Ovšem při jednom a dvěma zatížených jádrech je to již čtyřikrát 133 MHz navíc a výsledná frekvence 3,2 GHz (zde však CPU-Z i Core Temp ukazovaly místo 133 MHz frekvenci 136 MHz, čemuž násobky také odpovídaly, ale realitě toto zase neodpovídá vůbec).
Intel Core i7-860
Procesor Core i7-860 je sice vyšší řady, ale stále jde o jádro Lynnfield jako u předchozího Core i5. Jedná se o slabší z řady Core i7-800, kam patří zatím jen dva modely. Model 870 je sice výkonnější, ale také zatím pekelně drahý, takže za něj musíme na dřevo položit asi dvojnásobnou cenu než za tento. Intel evidentně našel ve svém Turbo Boost zalíbení, protože to mu umožňuje dále čarovat s výkonem procesorů a jednotlivé modely od sebe odlišovat.
Oproti Core i5-750 má tento procesor tedy nejen Hyper-Threading, takže se systému jeví jako procesor osmijádrový, ale také jeho konfigurace Turbo Boost je 1/1/4/5 (model 870 má dokonce 2/2/4/5). Tudíž jeho základní frekvence nebude 2800 MHz, ale minimálně 2933 MHz a maximálně 3466 MHz. Na druhou stranu ovšem pracuje i Enhanced Intel SpeedStep Technology, což je pravý opak Turbo Boost. Jádra jsou při nízkém zatížení pomocí násobiče naopak podtaktována, čímž se šetří energie a snižují nároky na chlazení, tedy potenciálně i hlučnost.
Intel Core i7-920
A nakonec tu máme plnokrevný procesor Core i7 určený pro socket LGA1366. Hlavním rozdílem mezi Core i7 "Lynnfield" a tímto Core i7 "Bloomfield" je tedy právě platforma. Zde se nevyužije čipová sada Intel P55, ale X58, místo starší DMI je tu zbrusu nová sběrnice Quick Path Interconnect s 4,8 GT/s (gigatransfers per second) a řadič pamětí DDR3 není dvoukanálový, ale tříkanálový.
Dále to ale již oproti procesorům Lynnfield nevypadá tak růžově, protože TDP se z 95 W zvýšilo na 130 W, frekvence se u všech Core i7 díky Turbo Boost upravuje pomocí konfigurace 1/1/1/2, což pro Core i7-920 znamená 2800 - 2933 MHz a cena je přitom podobná jako u Core i7-860. Jejich souboj bude tedy velmi zajímavé sledovat.
Procesory Intel Core i5 a i7 se díky své modulární architektuře také rozdělily na tzv. core část a uncore část, tedy takovou, která není samotní procesorové jádro. Tato uncore část obsahuje v podstatě northbridge, dále řadič pamětí a také L3 cache a její nastavení znamená při takování další vrásky na čele uživatelově, pokud ovšem nevlastní procesory Core i5 či Core i7 řady 800, kde frekvenci uncore stejně nezměníme - deska tuto volbu nezpřístupní.
Výsledná frekvence uncore se odvíjí od základních 133 MHz a násobiče, tedy stejně jako sběrnice QPI, takže s přetaktováním procesoru nutně stoupá i frekvence uncore a QPI, pokud tedy nenastavíme násobič jinak (kde to jde). To s sebou nese jistá úskalí, která však vzhledem k tomu, že tyto procesory zvládají uncore na nad 4000 MHz, rozhodně nejsou zcela zásadní. Přetaktování procesorů ale rozhodně nebude předmětem tohoto testu jednak kvůli tomu, že už tak je sám o sobě časově náročný a pak dosažené výsledky by stejně nic neřekly o tom, kam se až se svým vlastním kusem dostanete, když záleží na něm, jeho chlazení, ale i základní desce, použitých pamětech i uživatelově umu.
Testovací pole máme tedy popsáno, takže vzhůru k výsledkům.