Technologie, které nepřežily desetiletí: 1.díl
14.1.2010, Petr Štefek, technologie
Dnes se podíváme na technologie a společnosti, které neuspěly v konkurenčním prostředí uplynulého desetiletí s staly se námětem na dnenšní článek. Pokud vašeho favorita na neúspěšnou technologii ve článku nenajdete nezoufejte, další díly budou následovat.
Kapitoly článku:
Společnost 3Dfx se na trhu s počítačovým hardware zjevila v roce 1994 a rok později nás překvapila prvním samostatným akcelerátorem Voodoo. Ten šel poměrně zajímavou cestou, neboť se jednalo o kartu přídavnou, kterou jste připojili na vaši stávající 2D grafickou kartu (tehdy nejčastěji S3 Trio) a mohli si vychutnávat akcelerované hry skrze rozhraní GLIDE společnosti 3Dfx. Přestože tehdejší výrobci usilovali spíše o vydaní 2/3D akcelerátoru s jediným monolitickým čipem, tak 3Dfx šlo zdánlivě cestou zcela opačnou. Vydání karty s děleným čipsetem se zdálo jako naprosté zpátečnictví. Nicméně na tehdejší poměry a možnosti výroby čipů o větším množství tranzistorů to byl krok naprosto logický.
Voodoo Graphics made by Diamond
Voodoo s děleným čipsetem v otázce výkonu zcela deklasovalo tehdejší čipy Rage od společnosti ATI. Nvidia byla zatím na houbách i se svou Rivou 128 a jediným dalším konkurentem se zdál být PowerVR. První karty Voodoo byly osazeny 4 MB paměti a vyrábělo je poměrně mnoho společností, z nichž nejznámější je pravděpodobně Diamond. 3Dfx adoptovala poměrně zdárně technologii z profesionální sféry v podobě SLI, kdy jste mohli zapojit dvojici karet Voodoo a užívat Scan Line Interleave (neplést se Scalable Link Interface společnosti Nvidia). Výkon do té doby nevídaný jsme si mohli užívat ve hrách jako Quake nebo Turok.
Nástupce legendárního Voodoo 1 byl velmi překvapivě Voodoo 2, jenž přinesl dvojici texturovacích jednotek a téměř trojnásobný výkon oproti svému předchůdci. Rovněž paměť doznala dvoj až trojnásobného navýšení dle modelu. SLI se stalo řešením pro náročného hráče, kdy poprvé bylo možno využít i tzv. multitexturingu (nanáší se více textur). Pokud by vás zajímalo, na jaké frekvenci tehdejší čipy pracovaly, pak vězte, že maximem pro Voodoo 2 bylo 95 MHz při 350nm výrobním procesu, což z dnešního pohledu vypadá více než úsměvně. Alternativou k přídavným akcelerátorům Voodoo 2 se stala samostatná 2/3D grafická karta Banshee, která i přes svou technologickou zajímavost nedokázala ani zdaleka dotáhnout prodeje Voodoo 1 a 2.
Další mezníkem pro 3Dfx byla v roce 1998 grafická karta Voodoo 3, která byla pokračovatelem kompletních 2/3D řešení. Kromě 250nm výrobního procesu se mohlo Voodoo 3 chlubit frekvencí grafického čipu až 200 MHz (model Voodoo 3 3500 SE). Z pohledu hráče neměla tato grafická karta příliš chyb, ale přišla na trh poměrně pozdě (zde začaly série zpoždění a odkládání). 3Dfx se nemuselo bát konkurence v podobě ATI, ale především Nvidia ukazovala své drápky s kartami Riva TNT2 Pro/Ultra, které ve většině tehdejších her dosahovaly stejným nebo lepších (verze Ultra) výsledků.
Následující počiny 3Dfx se staly začátkem jejího konce, když v roce 1999 vyslala na trh grafický čip VSA-100 s podporou 32-bitového referování a kompresemi textur. Tento čip byl využit na kartách Voodoo 4. Bohužel společnost, znaje výkon GeForce 256 DDR, musela sáhnout k řešení dvou čipů VSA-100 na jednom plošném spoji, což vše opět pozdrželo a účel (překonat GeForce 256) stejně nebyl dosažen. Ani Voodoo 5 s dvojicí čipů VSA-100 nebylo schopno porazit Nvidii a její GeForce 256. 3Dfx vydalo kartu, která měla technologie jako T-Buffer (DOF), hardwarové FSAA (nejlepší na trhu), 32-bitový rendering, ale díky menšímu množství texturovacích jednotek na pipeline nebyla schopna v běžných hrách konkurovat výkonu GeForce 256.
Voodoo 5 6000 - přepracovaná verze
Osud si nehezky s 3Dfx zahrával dál, aby svůj poslední heroický čin v roce 2000 - vydání Voodoo 5 6000 - obrátila v niveč. Čtveřice čipů VSA-100 měla poskytnout dostatečný výkon na rozdrcení libovolné grafické karty (GeForce 2), ale návrh karty byl natolik složitý, že společnost nedokázala docílit stability na vysokých frekvencích (chyba v návrhu PCB). 3Dfx musela Voodoo 5 6000 přepracovat od základu, aby vůbec splňovala požadavky na stabilitu v tehdejších hrách. Tato karta byla pro společnost totálním fiaskem a marným pokusem o navrácení se na trůn hardwarové akcelerace her.
Posledním záchvěvem 3Dfx byl přepracovaný čip VSA-100 s kódovým označením Daytona, který byl podstatně levnější na výrobu a mohl se tak stát součástí low-endových a mainstreamových grafických karet. Samotné karty se ale prodejních verzí nedočkaly a společnosti zůstala v rukávu poslední karta v rukávu v podobě projektu Rampage, který se táhl již od dob Voodoo 1. Rampage měl pracovat na frekvenci až 250 MHz a měl být vybaven technologiemi jako například adaptivní anizotropní filtr nebo Rotated-Grid MultiSampling (výrazně rychlejší než stávající FSAA).
Dále Rampage plně podporoval DirectX 8, 128-bitovou paměťovou sběrnici a až 128 MB paměti. Teoretický výkon karty se pohyboval na úrovni tehdejšího konkurenčního high-endu (Radeon 256 nebo GeForce 3). Bohužel pro společnost se investoři a věřitelé postavili proti další činnosti, protože již v další obchodní úspěchy společnosti po neustálém odkládání projektů nedoufali. Na začátku minulého desetiletí jsme tak přišli o jednoho z nejvýznamnějších hráčů na poli grafických karet.
Voodoo Graphics made by Diamond
Voodoo s děleným čipsetem v otázce výkonu zcela deklasovalo tehdejší čipy Rage od společnosti ATI. Nvidia byla zatím na houbách i se svou Rivou 128 a jediným dalším konkurentem se zdál být PowerVR. První karty Voodoo byly osazeny 4 MB paměti a vyrábělo je poměrně mnoho společností, z nichž nejznámější je pravděpodobně Diamond. 3Dfx adoptovala poměrně zdárně technologii z profesionální sféry v podobě SLI, kdy jste mohli zapojit dvojici karet Voodoo a užívat Scan Line Interleave (neplést se Scalable Link Interface společnosti Nvidia). Výkon do té doby nevídaný jsme si mohli užívat ve hrách jako Quake nebo Turok.
Nástupce legendárního Voodoo 1 byl velmi překvapivě Voodoo 2, jenž přinesl dvojici texturovacích jednotek a téměř trojnásobný výkon oproti svému předchůdci. Rovněž paměť doznala dvoj až trojnásobného navýšení dle modelu. SLI se stalo řešením pro náročného hráče, kdy poprvé bylo možno využít i tzv. multitexturingu (nanáší se více textur). Pokud by vás zajímalo, na jaké frekvenci tehdejší čipy pracovaly, pak vězte, že maximem pro Voodoo 2 bylo 95 MHz při 350nm výrobním procesu, což z dnešního pohledu vypadá více než úsměvně. Alternativou k přídavným akcelerátorům Voodoo 2 se stala samostatná 2/3D grafická karta Banshee, která i přes svou technologickou zajímavost nedokázala ani zdaleka dotáhnout prodeje Voodoo 1 a 2.
Další mezníkem pro 3Dfx byla v roce 1998 grafická karta Voodoo 3, která byla pokračovatelem kompletních 2/3D řešení. Kromě 250nm výrobního procesu se mohlo Voodoo 3 chlubit frekvencí grafického čipu až 200 MHz (model Voodoo 3 3500 SE). Z pohledu hráče neměla tato grafická karta příliš chyb, ale přišla na trh poměrně pozdě (zde začaly série zpoždění a odkládání). 3Dfx se nemuselo bát konkurence v podobě ATI, ale především Nvidia ukazovala své drápky s kartami Riva TNT2 Pro/Ultra, které ve většině tehdejších her dosahovaly stejným nebo lepších (verze Ultra) výsledků.
Následující počiny 3Dfx se staly začátkem jejího konce, když v roce 1999 vyslala na trh grafický čip VSA-100 s podporou 32-bitového referování a kompresemi textur. Tento čip byl využit na kartách Voodoo 4. Bohužel společnost, znaje výkon GeForce 256 DDR, musela sáhnout k řešení dvou čipů VSA-100 na jednom plošném spoji, což vše opět pozdrželo a účel (překonat GeForce 256) stejně nebyl dosažen. Ani Voodoo 5 s dvojicí čipů VSA-100 nebylo schopno porazit Nvidii a její GeForce 256. 3Dfx vydalo kartu, která měla technologie jako T-Buffer (DOF), hardwarové FSAA (nejlepší na trhu), 32-bitový rendering, ale díky menšímu množství texturovacích jednotek na pipeline nebyla schopna v běžných hrách konkurovat výkonu GeForce 256.
Voodoo 5 6000 - přepracovaná verze
Osud si nehezky s 3Dfx zahrával dál, aby svůj poslední heroický čin v roce 2000 - vydání Voodoo 5 6000 - obrátila v niveč. Čtveřice čipů VSA-100 měla poskytnout dostatečný výkon na rozdrcení libovolné grafické karty (GeForce 2), ale návrh karty byl natolik složitý, že společnost nedokázala docílit stability na vysokých frekvencích (chyba v návrhu PCB). 3Dfx musela Voodoo 5 6000 přepracovat od základu, aby vůbec splňovala požadavky na stabilitu v tehdejších hrách. Tato karta byla pro společnost totálním fiaskem a marným pokusem o navrácení se na trůn hardwarové akcelerace her.
Posledním záchvěvem 3Dfx byl přepracovaný čip VSA-100 s kódovým označením Daytona, který byl podstatně levnější na výrobu a mohl se tak stát součástí low-endových a mainstreamových grafických karet. Samotné karty se ale prodejních verzí nedočkaly a společnosti zůstala v rukávu poslední karta v rukávu v podobě projektu Rampage, který se táhl již od dob Voodoo 1. Rampage měl pracovat na frekvenci až 250 MHz a měl být vybaven technologiemi jako například adaptivní anizotropní filtr nebo Rotated-Grid MultiSampling (výrazně rychlejší než stávající FSAA).
Dále Rampage plně podporoval DirectX 8, 128-bitovou paměťovou sběrnici a až 128 MB paměti. Teoretický výkon karty se pohyboval na úrovni tehdejšího konkurenčního high-endu (Radeon 256 nebo GeForce 3). Bohužel pro společnost se investoři a věřitelé postavili proti další činnosti, protože již v další obchodní úspěchy společnosti po neustálém odkládání projektů nedoufali. Na začátku minulého desetiletí jsme tak přišli o jednoho z nejvýznamnějších hráčů na poli grafických karet.
