Teorie velkého impaktu je pod palbou řetězových kolizí

Teorie velkého impaktu je dobře známá a zahrnuje stále ještě hypotetickou planetu zvanou Theia, která kdysi měla dosáhnout velikosti dnešního Marsu a poté srážkou se Zemí vytvořit počáteční podobu našeho světa a sousedního Měsíce. Tuto teorii se snaží napadnout autoři dvou prací zveřejněných v The Planetary Science Journal, kteří se věnují i vývoji Venuše. 

 

 

Hlavní argument těchto autorů je ten, že velké srážky těles o velikosti planet nemohou mít za následek jejich spojení, pokud nedojde k potřebnému zpomalení těchto kolizí. Pokud je tedy dle Erika Asphauga (Lunar and Planetary Laboratory, University of Arizona) rychlost srážky příliš vysoká, tělesa se od sebe spíše odrazí a pokračují dále. Prvotní srážkou se ale zpomalí, a tak se tu mluví o výsledném řetězci alespoň dvou srážek, který vyústí v konečné spojení a právě i vytvoření Měsíce. 

 

Autoři se také zaměřují na vztah Země a Venuše, přičemž Alexandre Emsenhuber ze stejného týmu uvádí, že mladá Země mohla Venuši posloužit jako "nárazový štít" chránící ji před tělesy, která do středu Sluneční soustavy přicestovala z jejích vnějších částí. To je právě spojeno s myšlenkou, že při vysoké rychlosti se od sebe tělesa spíše odrazí, ale zároveň přitom ztratí svou energii, takže již zůstanou uprostřed Sluneční soustavy, kde dříve či později dojde k další kolizi, a to buď s některou z planet, nebo se samotným Sluncem. Nejde ostatně o neznámou věc, neboť  samotné Zemi má jako "bodyguard" sloužit především Jupiter, díky jehož ochraně byla pravděpodobnost srážky s velkými tělesy v minulosti nižší, což umožnilo rozvoj života. Jen dinosaurům to jaksi nevyšlo, ale jejichž zánik zase posloužil savcům. Rozdíl je ale ten, že od Jupiteru se jen těžko něco odrazí. 

 

V rámci druhé práce byly s využitím strojového učení využity prediktivní modely učící se na 3D simulacích velkých impaktů. Tyto modely pak posloužily jako základ dalších simulací sledujících různé scénáře vývoje během periody 100 milionů let. 

 

Hlavním argumentem je pak to, že standardní model umožňující vznik Měsíce vyžaduje relativně řečeno velice pomalou kolizi a i pak vytvoří Měsíc, jenž je vytvořen hlavně z cizí planety a ne z mladé Země. A to je problém, když vzorky ukázaly, že dle izotopů má Měsíc téměř identické složení jako Země. 

 

Jak tedy vidí stvoření Měsíce autoři této teorie? I v tomto případě mělo jít o srážku Země s planetou proporcí Marsu, čili s Theiou. Ale při prvotním střetu nedošlo k jejich spojení a promíchání, namísto čehož se Theia odrazila, aby si střet opakovala někdy později, a to již s mnohem menším rozdílem rychlostí obou těles. Po dvojnásobném střetu se dle autorů mohl materiál obou těles mnohem více promíchat, neboť ani Země pochopitelně z prvního střetu nevyvázla bez škrábance, čili už byla značně narušená. A tak uvidíme, zda Teorie velkého impaktu nebude nakonec upravena na Teorii velkých impaktů.