Úvod do licencování softwaru
15.7.2008, Jiří Černý, článek
Paklíže zvažujete nákup lepšího operačního systému pro svůj domácí počítač, chcete vybavit firemní síť kvalitním softwarem, či vás jen zajímá, jak ušetřit za užitečné programy a nedostat se přitom do konfliktu se zákonem, pak právě pro vás je určen následující text, který současně představuje úvodní díl nové série článků.
Spolu se stále častějším výskytem poplašných zpráv o vypínání ilegálních operačních systémů Windows a postizích za instalování pirátského softwaru obecně vzato stoupá i zájem ze strany uživatelů o informace týkající se problematiky licencí a možností jejich nákupu. Co všechno si tedy vlastně dovolit lze a co naopak nelze? A jaký typ je právě pro mě ten nejvhodnější?
K zodpovězení těchto a dalších otázek si nejprve úvodem řekněme něco málo třebas o licencích EULA (End User License Agreement). S těmi byste měli přijít do styku de facto nejčastěji, když pořizujete nový a legální software (nejen) od Microsoftu. V zásadě jde o souhlasné vyjádření autora, kterým vás opravňuje k užívání svého díla. Dílem je zde pochopitelně míněno nikoliv vlastní médium typu CD, DVD apod, ale nehmotné duševní vlastnictví. Úplně laicky řečeno – nekupujete si obvykle produkt jako takový, pouze právo na práci s ním. Ve vetšině případů vám užívání ovšem bude povoleno jen za předpokladu dodržování jistých konkrétních podmínek, vymezených právě ve vlastním textu licenčního ujednání.
Příkladem takové podmínky může být třeba zákaz instalace programu či operačního systému na firemní počítače, což je přesně ten typ věci, která nás velmi často zajímá. Na první pohled jednoduché. Nicméně ještě někdy v roce 2003 jsem díky jednomu známému právníkovi a jeho analýze příslušných paragrafů občanského zákoníku přišel na to, že v drtivé většině případů k uzavření licenční smlouvy technicky vzato vlastně vůbec nedojde. V současnosti je naštěstí situace už znatelně lepší, každopádně na některé sporné otázky stále lze narazit (problematické jsou zcela obecně zejména cizojazyčné licence – pakliže pro vás totiž není splněna podmínka srozumitelnosti, potom je licence neplatná). Byť v reálném životě vás nejspíš opravdu nikdo nebude obviňovat z toho že nejste legálním uživatelem čistě kvůli složitě formulovaným zákonům, rozhodně nezaškodí velmi dobře uschovat i doklad o nabytí a vlastní instalační CD. Vyhnete se tak valné většině eventuálních potíží.
Ani licence samy o sobě pochopitelně neexistují jen v jediné verzi. Výše jsem vlastně již nakousnul problematiku pořizování software pro firmu. Nakupujete-li takový, můžete se velmi pravděpodobně setkat i s pojmy jako multilicence a jinými, ke kterým se dostaneme později. Prozatím se soustřeďme především na klíčový fakt, že u většiny produktů Microsoftu vám licenční smlouva standardně povoluje užívat jednu instalaci, respektive kopii, na jednom počítači. Pro úplný klid v duši doporučuji seznámit se blíže i s tím, co vlastně v praxi znamená ono „užívání“ (tedy instalování, spouštění, zobrazování...).
Především ale věnujte čas prostudování nabídky licenčních programů, neboť víte-li ještě před vlastní koupí, že kopií budete nezbytně potřebovat více, velmi pravděpodobně se tak i dozvíte jak ušetřit peníze díky různým výhodným „multipackům“. Pro úplnost dodávám, že licenci Microsoftu je možné také převést na někoho jiného, ovšem snadné je to jen v případě že jde o krabicový či OEM (dodávaný současně s hardwarem) software. U multilicence je situace poněkud složitější a doporučuji jí preventivně konzultovat. Nyní si již udělejme drobný souhrn jednotlivých typů licencí podle toho, pro koho má být pořizovaný software vlastně určen.
Primitivní. Na výběr bývá klasický krabicový software FPP, či OEM (vázaná na hardware) varianta téhož. Jelikož troufale vycházím z myšlenky, že většina čtenářů tohoto článku už nějaký ten počítač doma má, budu se věnovat spíše prvnímu uvedenému. Tady platí většina dříve zmiňovaných věcí (jedna kopie – jedna licence, možnost převodu), ale při detailnějším pohledu objevíme i výjimky. Třeba kancelářský balík MS Office lze instalovat i v druhé kopii, a to na vaše mobilní zařízení. Stejně tak si z něj ovšem pro tento účel můžete vybrat čistě samotný Word nebo Excel. Co se vám naopak zapovídá, je využívání downgrade, jinými slovy nižší verze softwaru. Alespoň na první pohled a jen co se týče právě FPP (Full Package Product) licence. Vista Ultimate i Vista Business získaly totiž v případě OEM verze další výjimku.
Tahle tématika je vůbec zajímavá, čili si ji pro lepší pochopení trochu rozvedeme nějakou konkrétní ukázkou. Uživatel – říkejme mu Novák - miluje přívětivé prostředí Windows XP, bohužel však má díky OEM po zakoupení zbrusu nového PC nyní pro něj nepřívětivé Vista Business. Novák chce nicméně nadále využívat svůj starý dobrý operační systém, a musí tedy projít procedurou sestávající z podání žádosti Microsoftu, plus přeinstalování vlastního OS. Nyní je ale vlivem nevhodného přetrvávajícího vztahu „původní klíč XP – zastaralý hardware“ ještě nezbytné i poprosit na zákaznické lince o vygenerování nového klíče a pak zvesela může downgradovat. Naopak upgradování na Visty provedete z XP či Windows 2000 jednoduchým zakoupením tzv. upgrade licence a posléze rovněž i správnou instalací, jejíž popis je ovšem nad rámec tohoto článku.
Čistě teoreticky (budu optimisticky předpokládat, že většina čtenářů má operační systém pořízený v souladu se zákonem) se lze ocitnout i v situaci, kdy z nějakého důvodu chcete dodatečně Windows legalizovat. Možné to samozřejmě je. A i tady si lze vybrat z možností pořízení krabicové licence, nebo dočasné OEM verze.
Na scénu se nám kromě známých pojmů OEM a FPP vrací i uživatel Novák, tentokrát v roli podnikatele. Firma pana Nováka potřebuje nutně pořídit některý z produktů Microsoft Business. Současně platí, že nezaměstnává příliš mnoho lidí a konečně preferuje rozdělování plateb/splátek. Jaký licenční program by pro něj mohl být asi tak nejvhodnější? V tomto případě požadavkům asi nejvíce odpovídá Microsoft Open Value. Nicméně variant naleznete celkově vzato opravdu hodně. Základní rozdělení tu máme na firmy s počtem maximálně 250 počítačů a pak nad 250 počítačů. To je současně asi tak poslední jednoduchá záležitost, protože další následující větvení obnáší celou řadu specifických názvů, které tu sice nakrásně mohu rozepsat, nicméně bez bližší specifikace vám stejně k ničemu dobré nebudou.
Je tedy několik věci, které si v případě pořizování firemního softwaru musíte nejprve dobře ujasnit. Budete-li současně chtít i nový hardware, zvolte určitě OEM verzi. Potom si prohlédněte přehled multilicencí. Už v úvodu jsme řekli, že u většiny produktů Microsoftu vám licenční smlouva standardně povoluje užívat jednu instalaci, respektive kopii, na jednom počítači. Pakliže chcete užívat více instalací na více počítačích, potřebujete k tomu právě multilicenci (pamatujte že multilicence je v zásadě pouze rozšíření již zakoupené OEM či FPP, žádná exotika). A každý její nabízený typ má nějaké své výhody i pravidla. Ty si teď zkusíme demonstrovat na alespoň několika konkrétních příkladech.
Příklad první: chcete používat software jako Microsoft Office bez výjimky na všech firemních počítačích a současně pořizovací cenu rozložit do splátek. Ideálním řešením je něco z programu Microsoft Open Value Company Wide, ale pozor. Tento vyžaduje i jakési vstupní podmínky – mimo jiné je určen pro minimálně pět počítačů, dále na alespoň pěti počítačích musí být jeden platformový produkt (řekněme 5x Microsoft Office Small Business) apod.
Příklad druhý: máte firmu s více než 250 počítači a licence nechcete kupovat, pouze předplatit. Ideálním řešením je Microsoft Enterprise Agreement. Kromě jiného dostanete velkou slevu oproti plné maloobchodní ceně a licence získáte na tříleté smluvní období.
Příklad třetí: disponujete alespoň pěti počítači (opět musí být pokryty nejméně jedním platformovým produktem) a současně máte zájem o pronájem licencí namísto jejich vlastnictví. Ideálním řešením je Microsoft Open Value Subscription.
Příklad čtvrtý: chcete nakupovat trvalé licence se slevou, konkrétněji pět kusů v libovolné kombinaci produktů a tušíte, že tak do dalších dvou let navíc budete činit opakovaně. Ideálním řešením je Microsoft Open Licence ve variantě Open Business
Jak sami vidíte, tyto multilicenční programy se snaží vyjít vstříc co největšímu množství různorodých požadavků. Ať už je ve hře celkový počet počítačů, či preference nájmu před zakoupením. Investujte tedy čas do nalezení přesně té varianty, která nejvíce vyhovuje právě vašim potřebám. Rozhodně se to vyplatí.
Jelikož jsem se rozhodl věnovat nejvíce prostoru licencím pro běžné domací zákazníky a firmy, zbývající kategorie rozeberu spíše okrajově. Začneme u vývojářů, kteří obvykle potřebují se softwarem vyvádět různé psí kusy nad rámec běžného užívání. Microsoft jim nabízí hned několik typů licencí, rozdělených do různých kombinovaných sad jako Visual Studio (všechny vývojové nástroje Microsoftu), či Developer Network (balíček pro vytváření a testování aplikací). Pokud požadujete více licencí za méně peněz, vychází vám vstříc dvojice nabídkových programů Select a Open.
Další na řadě jsou poskytovatelé služeb. Těm nelze než doporučit model SPLA (Service Provider License Agreement) umožňující licencovat produkty Microsoftu měsíčně za účelem poskytování služeb i hostování aplikací jejím koncovým zákazníkům. Speciální licence dohledáte rovněž pro oblast školství. Zde lze volit mezi trvalými (doživotními) a netrvalými (něco na způsob pronájmu) variantami. Studujete-li ještě, máte nárok rovněž na speciální menu, ve kterém lze nalézt kromě jiného třeba zvláštní edici Office 2007. Ta skrývá pod kapotou asi nejpoužívanější programy Excel, Word, PowerPoint a OneNote, přičemž ji lze nainstalovat až na tři PC v rámci jediné domácnosti. Škola pak může získat zcela zdarma hned několik nástrojů, Visual Studio 2005 Express Edition (US) počínaje, u věcí jako Calculator Plus (US) a Windows Media Player (US) konče. Pro operační systémy musíte opět využít FPP či OEM variantu, tentokrát však platí, že OEM je finančně výhodnější.
Konečně nám zbývá ještě veřejná správa. Detaily kolem těchto licencí mi tu přijde zcela zbytečné řešit, neboť jde o dosti specifické téma, které upravuje hned několik smluv včetně rámcové multilicenční smlouvy Microsoft ENTERPRISE AGREEMENT a jiných, nám obyčejným smrtelníkům jen obtížně pochopitelných dohod.
Poslední věcí, která snad stojí za zmínku a kterou jsem zařadil až do této části, je Software Assurance. Zjednodušeně řečeno jde o doplněk multilicencí umožňující po čas trvání smlouvy užívat vždy nejaktuálnější verzi příslušného softwaru. Jako bonus navíc získáte nárok na různé typy školení nebo možnost používat některé licence i v domácím prostředí. Služba ale není zadarmo, a je proto třeba ji v případě zájmu dokoupit. Potíž tkví v tom, že k některým licencím (např krabicovým u operačních systémů či k serverovým) to jde a k některým (FPP u Office balíků) zase nejde. Pakliže tuto možnost ale jednou máte, záleží už jen na vašem rozhodnutí.
Až doposud jsem se (vyjma několika všeobecných poznámek) věnoval otázkám licencování pouze výrobků společnosti Microsoft, za což dozajista budu později veřejně pranýřován. Hlavním důvodem je prostý fakt, že většina běžných uživatelů i firem zkrátka jejich software preferuje navzdory relativně vysokým cenám. Často je to ovšem také jen proto, že zkrátka neznají jiné alternativy a rovněž s nimi související typy licencí. V následujících řádkách ovšem nenajdete jakékoliv zmínky o nelegálním softwaru (jak by se dle podnadpisu mohlo zdát), zato jejich účelem bude vás seznámit s pojmy jako CDDL licence a dalšími.
Začít bychom mohli řekněme u balíku kancelářských programů, který u Microsoftu reprezentuje již zmiňovaný MS Office. Jako náhrada se tu vysloveně nabízí OpenOffice – umí většinu podstatných věcí stejně tak dobře a především nestojí ani korunu. Postaven je kolem dvou licencí, jednou pro zdrojový kód (GNU Lesser General Public License) a druhou pro dokumentaci (Public Document License). Tyto informace jsou ale relevantní de facto jen pro ty hodně pokročilé, kteří s oblibou po večerech podobné zdrojové kódy modifikují a vylepšují. LGPL jim totiž pak zkrátka jen říká, že jsou povinni všechny takové úpravy následně i uveřejňovat. V OpenOffice Writer mimochodem právě píšu i tento článek a jde mi to stejně dobře jako v klasickém Wordu.
A v čem že článek vlastně máte na svém PC otevřený? Že by rovněž ve Firefoxu? Kolem licence tohoto vynikajícího webového prohlížeče bylo nemálo zmatků. Dostáváme se tu totiž k případu programu, který je sice rovněž zdarma, nicméně šířen pod EULA. A současně jeho kód navíc začal využívat trojlístku MPL/GPL/LGPL. Nebudu situaci zbytečně komplikovat vysvětlováním jednotlivých zkratek, nám postačí vědět, že stahovat a instalovat bylo možné Firefox od začátku dle libosti. Ne však už modifikovat instalaci a vylepšenou jí někde zpřístupňovat i ostatním pod totožným názvem.
Každopádně pokud jste až do této chvíle stále netušili, co všechno vlastně taková licence může upravovat, jistě teď máte dobrou představu o celkové složitosti problematiky. Dá se tvrdit, že podmínky jednotlivých typů licenci závisejí primárně na představách autora o nakládání s jeho dílem - přičemž tyto představy se často zdaleka netýkají jen komerčních otázek. A o řadě z nich by pomalu šlo psát samostatné články. Vůbec tu nemusí jít o maximální povolený počet instalací a s tím související finační náklady na pořízení.
V předcházejících odstavcích jsem vám každopádně slíbil ještě CDDL. Tím se i dostáváme k alternativním operačním systémům a v tomto případě k Solarisu. CDDL rovná se open-source licence vycházející z MPL (Mozilla Public Licence). Pochopitelně u tak rozsáhlého projektu jako OS není použita coby jediná, nicméně je pod ní zveřejněna většina zdrojového kódu. Nejzajímavější jest na ní ovšem fakt, že vznikla právě kvůli Solarisu. Proč k tomu vůbec došlo? Jeho tvůrci nebyli úplně spokojení se žádnou stávající open-source licencí, a tak zkrátka přišli s novou. Výsledkem je kvalitní operační systém, který lze rovněž používat zdarma a to i komerčně.
Přesto u nás drtivá většina uživatelů (cca 98 %) stále preferuje Windows, byť na serverech začíná být stále oblíbenější také známý Linux. I u toho už však existují rovněž komerční distribuce obsahující jiný software, než jen ten šířený pod primární licencí GPL. Nemyslete si tedy, že úplně vše na OS tohoto typu vás automaticky nebude vůbec nic stát. Záleží na okolnostech a platit můžete například za služby typu Red Hat Network (podpora a údržba Red Hat Enterprise Linuxu). Na druhé straně se vesměs dá před vlastní koupí vše nejprve bezplatně vyzkoušet.
1. Promyslete dobře, zda opravdu potřebujete mít nejdražší dostupný software na trhu a pokud zjistíte že ne, věnujte čas hledání alternativy – možná budete nakonec příjemně překvapeni.
2. Seznamte se důkladně s textem licence softwaru, který jste si nakonec vybrali. Nezapomeňte ani to, že když je tento případně zdarma, tak to nemusí ještě současně znamenat, že je možné s ním i dělat cokoliv si zrovna zamanete.
3. Pakliže nakupujete software pro firmu, detailně si projděte nabídku jednotlivých multilicenčních variant a vybírejte tu nejvhodnější. Nemáte-li stále jistotu o správnosti volby, zkuste raději kontaktovat zákaznickou podporu.
4. Nevyhazujte nikdy do koše doklad o nabytí, ani originální instalační médium či certifikát autentičnosti. To platí dvojnásob pro produkty Microsoftu. V případě OEM pak musí být na faktuře i přesná specifikace software (název, verze apod).
5. Nenechte se případně zmást některými zahraničními licencemi. Žijete na území ČR a platí pro vás zdejší zákony. S těmi nesmí být jejich text v rozporu a některých práv vás zkrátka nemohou zbavit, ať už se snaží jakkoliv. Právě podle našich zákonů je případně postupováno i pokud zkrátka nepřeložíte, co se po vás chce a přesto smlouvu uzavřete. Na druhé straně pamatujte že i náš zákon je v těchto ohledech poměrně striktní a z právě uvedeného rozhodně neplyne, že snad můžete jen tak porušovat autorská práva.
Případné dotazy ke konkrétním problémům s licencováním rád uvítam a pokud budu vědět, zodpovím je buď v diskusi pod tímto článkem, nebo v rámci možného doplňujícího FAQ článku při větším počtu tazatelů. Licencím a legálnímu softwaru zdar.
K zodpovězení těchto a dalších otázek si nejprve úvodem řekněme něco málo třebas o licencích EULA (End User License Agreement). S těmi byste měli přijít do styku de facto nejčastěji, když pořizujete nový a legální software (nejen) od Microsoftu. V zásadě jde o souhlasné vyjádření autora, kterým vás opravňuje k užívání svého díla. Dílem je zde pochopitelně míněno nikoliv vlastní médium typu CD, DVD apod, ale nehmotné duševní vlastnictví. Úplně laicky řečeno – nekupujete si obvykle produkt jako takový, pouze právo na práci s ním. Ve vetšině případů vám užívání ovšem bude povoleno jen za předpokladu dodržování jistých konkrétních podmínek, vymezených právě ve vlastním textu licenčního ujednání.
Příkladem takové podmínky může být třeba zákaz instalace programu či operačního systému na firemní počítače, což je přesně ten typ věci, která nás velmi často zajímá. Na první pohled jednoduché. Nicméně ještě někdy v roce 2003 jsem díky jednomu známému právníkovi a jeho analýze příslušných paragrafů občanského zákoníku přišel na to, že v drtivé většině případů k uzavření licenční smlouvy technicky vzato vlastně vůbec nedojde. V současnosti je naštěstí situace už znatelně lepší, každopádně na některé sporné otázky stále lze narazit (problematické jsou zcela obecně zejména cizojazyčné licence – pakliže pro vás totiž není splněna podmínka srozumitelnosti, potom je licence neplatná). Byť v reálném životě vás nejspíš opravdu nikdo nebude obviňovat z toho že nejste legálním uživatelem čistě kvůli složitě formulovaným zákonům, rozhodně nezaškodí velmi dobře uschovat i doklad o nabytí a vlastní instalační CD. Vyhnete se tak valné většině eventuálních potíží.
Ani licence samy o sobě pochopitelně neexistují jen v jediné verzi. Výše jsem vlastně již nakousnul problematiku pořizování software pro firmu. Nakupujete-li takový, můžete se velmi pravděpodobně setkat i s pojmy jako multilicence a jinými, ke kterým se dostaneme později. Prozatím se soustřeďme především na klíčový fakt, že u většiny produktů Microsoftu vám licenční smlouva standardně povoluje užívat jednu instalaci, respektive kopii, na jednom počítači. Pro úplný klid v duši doporučuji seznámit se blíže i s tím, co vlastně v praxi znamená ono „užívání“ (tedy instalování, spouštění, zobrazování...).
Především ale věnujte čas prostudování nabídky licenčních programů, neboť víte-li ještě před vlastní koupí, že kopií budete nezbytně potřebovat více, velmi pravděpodobně se tak i dozvíte jak ušetřit peníze díky různým výhodným „multipackům“. Pro úplnost dodávám, že licenci Microsoftu je možné také převést na někoho jiného, ovšem snadné je to jen v případě že jde o krabicový či OEM (dodávaný současně s hardwarem) software. U multilicence je situace poněkud složitější a doporučuji jí preventivně konzultovat. Nyní si již udělejme drobný souhrn jednotlivých typů licencí podle toho, pro koho má být pořizovaný software vlastně určen.
Domácí uživatel vs. produkty Microsoftu
Primitivní. Na výběr bývá klasický krabicový software FPP, či OEM (vázaná na hardware) varianta téhož. Jelikož troufale vycházím z myšlenky, že většina čtenářů tohoto článku už nějaký ten počítač doma má, budu se věnovat spíše prvnímu uvedenému. Tady platí většina dříve zmiňovaných věcí (jedna kopie – jedna licence, možnost převodu), ale při detailnějším pohledu objevíme i výjimky. Třeba kancelářský balík MS Office lze instalovat i v druhé kopii, a to na vaše mobilní zařízení. Stejně tak si z něj ovšem pro tento účel můžete vybrat čistě samotný Word nebo Excel. Co se vám naopak zapovídá, je využívání downgrade, jinými slovy nižší verze softwaru. Alespoň na první pohled a jen co se týče právě FPP (Full Package Product) licence. Vista Ultimate i Vista Business získaly totiž v případě OEM verze další výjimku.
Tahle tématika je vůbec zajímavá, čili si ji pro lepší pochopení trochu rozvedeme nějakou konkrétní ukázkou. Uživatel – říkejme mu Novák - miluje přívětivé prostředí Windows XP, bohužel však má díky OEM po zakoupení zbrusu nového PC nyní pro něj nepřívětivé Vista Business. Novák chce nicméně nadále využívat svůj starý dobrý operační systém, a musí tedy projít procedurou sestávající z podání žádosti Microsoftu, plus přeinstalování vlastního OS. Nyní je ale vlivem nevhodného přetrvávajícího vztahu „původní klíč XP – zastaralý hardware“ ještě nezbytné i poprosit na zákaznické lince o vygenerování nového klíče a pak zvesela může downgradovat. Naopak upgradování na Visty provedete z XP či Windows 2000 jednoduchým zakoupením tzv. upgrade licence a posléze rovněž i správnou instalací, jejíž popis je ovšem nad rámec tohoto článku.
Čistě teoreticky (budu optimisticky předpokládat, že většina čtenářů má operační systém pořízený v souladu se zákonem) se lze ocitnout i v situaci, kdy z nějakého důvodu chcete dodatečně Windows legalizovat. Možné to samozřejmě je. A i tady si lze vybrat z možností pořízení krabicové licence, nebo dočasné OEM verze.
Firma vs. produkty Microsoftu
Na scénu se nám kromě známých pojmů OEM a FPP vrací i uživatel Novák, tentokrát v roli podnikatele. Firma pana Nováka potřebuje nutně pořídit některý z produktů Microsoft Business. Současně platí, že nezaměstnává příliš mnoho lidí a konečně preferuje rozdělování plateb/splátek. Jaký licenční program by pro něj mohl být asi tak nejvhodnější? V tomto případě požadavkům asi nejvíce odpovídá Microsoft Open Value. Nicméně variant naleznete celkově vzato opravdu hodně. Základní rozdělení tu máme na firmy s počtem maximálně 250 počítačů a pak nad 250 počítačů. To je současně asi tak poslední jednoduchá záležitost, protože další následující větvení obnáší celou řadu specifických názvů, které tu sice nakrásně mohu rozepsat, nicméně bez bližší specifikace vám stejně k ničemu dobré nebudou.
Je tedy několik věci, které si v případě pořizování firemního softwaru musíte nejprve dobře ujasnit. Budete-li současně chtít i nový hardware, zvolte určitě OEM verzi. Potom si prohlédněte přehled multilicencí. Už v úvodu jsme řekli, že u většiny produktů Microsoftu vám licenční smlouva standardně povoluje užívat jednu instalaci, respektive kopii, na jednom počítači. Pakliže chcete užívat více instalací na více počítačích, potřebujete k tomu právě multilicenci (pamatujte že multilicence je v zásadě pouze rozšíření již zakoupené OEM či FPP, žádná exotika). A každý její nabízený typ má nějaké své výhody i pravidla. Ty si teď zkusíme demonstrovat na alespoň několika konkrétních příkladech.
Příklad první: chcete používat software jako Microsoft Office bez výjimky na všech firemních počítačích a současně pořizovací cenu rozložit do splátek. Ideálním řešením je něco z programu Microsoft Open Value Company Wide, ale pozor. Tento vyžaduje i jakési vstupní podmínky – mimo jiné je určen pro minimálně pět počítačů, dále na alespoň pěti počítačích musí být jeden platformový produkt (řekněme 5x Microsoft Office Small Business) apod.
Příklad druhý: máte firmu s více než 250 počítači a licence nechcete kupovat, pouze předplatit. Ideálním řešením je Microsoft Enterprise Agreement. Kromě jiného dostanete velkou slevu oproti plné maloobchodní ceně a licence získáte na tříleté smluvní období.
Příklad třetí: disponujete alespoň pěti počítači (opět musí být pokryty nejméně jedním platformovým produktem) a současně máte zájem o pronájem licencí namísto jejich vlastnictví. Ideálním řešením je Microsoft Open Value Subscription.
Příklad čtvrtý: chcete nakupovat trvalé licence se slevou, konkrétněji pět kusů v libovolné kombinaci produktů a tušíte, že tak do dalších dvou let navíc budete činit opakovaně. Ideálním řešením je Microsoft Open Licence ve variantě Open Business
Jak sami vidíte, tyto multilicenční programy se snaží vyjít vstříc co největšímu množství různorodých požadavků. Ať už je ve hře celkový počet počítačů, či preference nájmu před zakoupením. Investujte tedy čas do nalezení přesně té varianty, která nejvíce vyhovuje právě vašim potřebám. Rozhodně se to vyplatí.
Ostatní uživatelé vs. produkty Microsoftu
Jelikož jsem se rozhodl věnovat nejvíce prostoru licencím pro běžné domací zákazníky a firmy, zbývající kategorie rozeberu spíše okrajově. Začneme u vývojářů, kteří obvykle potřebují se softwarem vyvádět různé psí kusy nad rámec běžného užívání. Microsoft jim nabízí hned několik typů licencí, rozdělených do různých kombinovaných sad jako Visual Studio (všechny vývojové nástroje Microsoftu), či Developer Network (balíček pro vytváření a testování aplikací). Pokud požadujete více licencí za méně peněz, vychází vám vstříc dvojice nabídkových programů Select a Open.
Další na řadě jsou poskytovatelé služeb. Těm nelze než doporučit model SPLA (Service Provider License Agreement) umožňující licencovat produkty Microsoftu měsíčně za účelem poskytování služeb i hostování aplikací jejím koncovým zákazníkům. Speciální licence dohledáte rovněž pro oblast školství. Zde lze volit mezi trvalými (doživotními) a netrvalými (něco na způsob pronájmu) variantami. Studujete-li ještě, máte nárok rovněž na speciální menu, ve kterém lze nalézt kromě jiného třeba zvláštní edici Office 2007. Ta skrývá pod kapotou asi nejpoužívanější programy Excel, Word, PowerPoint a OneNote, přičemž ji lze nainstalovat až na tři PC v rámci jediné domácnosti. Škola pak může získat zcela zdarma hned několik nástrojů, Visual Studio 2005 Express Edition (US) počínaje, u věcí jako Calculator Plus (US) a Windows Media Player (US) konče. Pro operační systémy musíte opět využít FPP či OEM variantu, tentokrát však platí, že OEM je finančně výhodnější.
Konečně nám zbývá ještě veřejná správa. Detaily kolem těchto licencí mi tu přijde zcela zbytečné řešit, neboť jde o dosti specifické téma, které upravuje hned několik smluv včetně rámcové multilicenční smlouvy Microsoft ENTERPRISE AGREEMENT a jiných, nám obyčejným smrtelníkům jen obtížně pochopitelných dohod.
Poslední věcí, která snad stojí za zmínku a kterou jsem zařadil až do této části, je Software Assurance. Zjednodušeně řečeno jde o doplněk multilicencí umožňující po čas trvání smlouvy užívat vždy nejaktuálnější verzi příslušného softwaru. Jako bonus navíc získáte nárok na různé typy školení nebo možnost používat některé licence i v domácím prostředí. Služba ale není zadarmo, a je proto třeba ji v případě zájmu dokoupit. Potíž tkví v tom, že k některým licencím (např krabicovým u operačních systémů či k serverovým) to jde a k některým (FPP u Office balíků) zase nejde. Pakliže tuto možnost ale jednou máte, záleží už jen na vašem rozhodnutí.
Chudý uživatel vs. drahé licence
Až doposud jsem se (vyjma několika všeobecných poznámek) věnoval otázkám licencování pouze výrobků společnosti Microsoft, za což dozajista budu později veřejně pranýřován. Hlavním důvodem je prostý fakt, že většina běžných uživatelů i firem zkrátka jejich software preferuje navzdory relativně vysokým cenám. Často je to ovšem také jen proto, že zkrátka neznají jiné alternativy a rovněž s nimi související typy licencí. V následujících řádkách ovšem nenajdete jakékoliv zmínky o nelegálním softwaru (jak by se dle podnadpisu mohlo zdát), zato jejich účelem bude vás seznámit s pojmy jako CDDL licence a dalšími.
Začít bychom mohli řekněme u balíku kancelářských programů, který u Microsoftu reprezentuje již zmiňovaný MS Office. Jako náhrada se tu vysloveně nabízí OpenOffice – umí většinu podstatných věcí stejně tak dobře a především nestojí ani korunu. Postaven je kolem dvou licencí, jednou pro zdrojový kód (GNU Lesser General Public License) a druhou pro dokumentaci (Public Document License). Tyto informace jsou ale relevantní de facto jen pro ty hodně pokročilé, kteří s oblibou po večerech podobné zdrojové kódy modifikují a vylepšují. LGPL jim totiž pak zkrátka jen říká, že jsou povinni všechny takové úpravy následně i uveřejňovat. V OpenOffice Writer mimochodem právě píšu i tento článek a jde mi to stejně dobře jako v klasickém Wordu.
A v čem že článek vlastně máte na svém PC otevřený? Že by rovněž ve Firefoxu? Kolem licence tohoto vynikajícího webového prohlížeče bylo nemálo zmatků. Dostáváme se tu totiž k případu programu, který je sice rovněž zdarma, nicméně šířen pod EULA. A současně jeho kód navíc začal využívat trojlístku MPL/GPL/LGPL. Nebudu situaci zbytečně komplikovat vysvětlováním jednotlivých zkratek, nám postačí vědět, že stahovat a instalovat bylo možné Firefox od začátku dle libosti. Ne však už modifikovat instalaci a vylepšenou jí někde zpřístupňovat i ostatním pod totožným názvem.
Každopádně pokud jste až do této chvíle stále netušili, co všechno vlastně taková licence může upravovat, jistě teď máte dobrou představu o celkové složitosti problematiky. Dá se tvrdit, že podmínky jednotlivých typů licenci závisejí primárně na představách autora o nakládání s jeho dílem - přičemž tyto představy se často zdaleka netýkají jen komerčních otázek. A o řadě z nich by pomalu šlo psát samostatné články. Vůbec tu nemusí jít o maximální povolený počet instalací a s tím související finační náklady na pořízení.
V předcházejících odstavcích jsem vám každopádně slíbil ještě CDDL. Tím se i dostáváme k alternativním operačním systémům a v tomto případě k Solarisu. CDDL rovná se open-source licence vycházející z MPL (Mozilla Public Licence). Pochopitelně u tak rozsáhlého projektu jako OS není použita coby jediná, nicméně je pod ní zveřejněna většina zdrojového kódu. Nejzajímavější jest na ní ovšem fakt, že vznikla právě kvůli Solarisu. Proč k tomu vůbec došlo? Jeho tvůrci nebyli úplně spokojení se žádnou stávající open-source licencí, a tak zkrátka přišli s novou. Výsledkem je kvalitní operační systém, který lze rovněž používat zdarma a to i komerčně.
Závěrečná rekapitulace aneb pět rad jak na licence
1. Promyslete dobře, zda opravdu potřebujete mít nejdražší dostupný software na trhu a pokud zjistíte že ne, věnujte čas hledání alternativy – možná budete nakonec příjemně překvapeni.
2. Seznamte se důkladně s textem licence softwaru, který jste si nakonec vybrali. Nezapomeňte ani to, že když je tento případně zdarma, tak to nemusí ještě současně znamenat, že je možné s ním i dělat cokoliv si zrovna zamanete.
3. Pakliže nakupujete software pro firmu, detailně si projděte nabídku jednotlivých multilicenčních variant a vybírejte tu nejvhodnější. Nemáte-li stále jistotu o správnosti volby, zkuste raději kontaktovat zákaznickou podporu.
4. Nevyhazujte nikdy do koše doklad o nabytí, ani originální instalační médium či certifikát autentičnosti. To platí dvojnásob pro produkty Microsoftu. V případě OEM pak musí být na faktuře i přesná specifikace software (název, verze apod).
5. Nenechte se případně zmást některými zahraničními licencemi. Žijete na území ČR a platí pro vás zdejší zákony. S těmi nesmí být jejich text v rozporu a některých práv vás zkrátka nemohou zbavit, ať už se snaží jakkoliv. Právě podle našich zákonů je případně postupováno i pokud zkrátka nepřeložíte, co se po vás chce a přesto smlouvu uzavřete. Na druhé straně pamatujte že i náš zákon je v těchto ohledech poměrně striktní a z právě uvedeného rozhodně neplyne, že snad můžete jen tak porušovat autorská práva.
Případné dotazy ke konkrétním problémům s licencováním rád uvítam a pokud budu vědět, zodpovím je buď v diskusi pod tímto článkem, nebo v rámci možného doplňujícího FAQ článku při větším počtu tazatelů. Licencím a legálnímu softwaru zdar.
