V oceánu Enceladu jsou stavební prvky života, ale co život samotný?

Už Voyager 2 ukázal povrch měsíce Enceladus, který je zvrásněný neustále probíhajícím kryovulkanismem, ovšem na podrobnosti jsme si museli počkat až do roku 2005, kdy k měsíci dorazila sonda Cassini. Ta zjistila, že z prasklin v jeho ledové krustě uniká vodní pára ukazující na přítomnost vody v tekutém stavu a od té doby se vědci zaměřují na studium složení této vodní páry a pokouší se zjistit, odkud se bere. Víme ale, že tento materiál končí v podobě saturnova prstence E. Cassini samotná přitom už dávno neexistuje, ale její data stále přináší nové výsledky. 

 

 

O Enceladu víme, že si udržuje pod zvrásněnou krustou tekutý oceán, a to díky svému měkkému jádru, v němž měl dle starších informací probíhat teplo tvořící rozpad radioaktivních materiálů a další příděl tepla tvoří silné slapové síly vlivem gravitace Saturnu. To tak má poskytovat dost tepla na udržování vody v tekutém stavu, ačkoliv teploty na povrchu desítky kilometrů tlusté ledové krusty klesají i pod -200 °C. Rozpad radioaktivního materiálu ale prý máme z této rovnice vyloučit.

 

Výzkumníci loni přitom přišli s tím, že vodní pára unikající z prasklin u jižního pólu obsahuje komplexní organické makromolekuly. Ty mají pocházet právě z tekutého vnitřku měsíce, spíše než aby šlo o kontaminaci vody unikající skrz tlustou krustu. 

 

gejzíry na Enceladu

 

Do popředí se tak dostává teorie abiogeneze, čili samozplození, čili jednoduše vznik života z neživého materiálu. Na Enceladu se přitom může dít něco podobného jako u nás na Zemi, pokud jde o hlubiny oceánu, kde byly objevení tzv. černí kuřáci, čili hydrotermální průduchu, skrz něž přehřátá voda z vnitra země vynáší minerály a především pak síru. Právě zde se objevil život zcela nezávislý na světle, který si vytvořil uzavřený ekosystém. Namísto světla zde funguje jako hlavní zdroj energie právě síra a jde o známý důkaz toho, že život si může najít různé cestičky, o nichž nemusíme mít ani ponětí. Vedle toho tu ještě máme Ztracené město v Atlantickém oceánu. Nejde pochopitelně o bájnou Atlantidu, ale o zcela reálný geologický útvar, kde je život zase závislý na abioticky vznikajícím metanu a vodíku.

 

 

V materiálu vyvrhovaném nad povrch Enceladu se přitom našly molekuly založené na dusíku a kyslíku, jež naznačují, že v podpovrchovém oceánu jsou potřebné stavební kameny pro vznik života, respektive pro vznik aminokyselin a následně života. 

 

My se můžeme ještě vrátit k tomu, kde má Enceladus brát potřebnou energii pro udržení podpovrchového oceánu v tekutém stavu. Slapové síly by totiž měly samy o sobě stačit jen asi na čtvrtinu potřebné energie a pokud jde o rozpad radioaktivního materiálu, ten sice prý dříve mohl probíhat, ale v současné době by už v jádru měsíce nemělo zbýt nic, co by jej takto mohlo zahřívat. Aktuálně tak není jasné, kde se bere potřebná energie, nicméně důkazy o tekutém oceánu pod povrchem jsou už dostatečně průkazné, takže někde se brát musí. 

 

Zdroj: Extremetech