Videokamery II - snímání, stabilizace obrazu, LCD displeje...
19.3.2001, Emil Pavelka, zpráva
V tomto dílu se budeme věnovat jednak kvalitě snímacích prvků, ale také stabilizaci obrazu a především pak pomůžeme při výběru vhodné kamery. Ale kromě obrazu nás bude zajímat také zvuk - ten, kdo si zakládá na kvalitě zvuku, by se měl také přesvědčit, jestli má jím vybraný model možnost připojení externího mikrofonu...
CCD prvky (Charge Coupled Device) velkou měrou určují kvalitu zachyceného obrazu. Lepší kamery je mívají tři (pro každou barevnou složku jeden). Kamery pro domácí použití, většinou disponují jediným snímačem opatřeným barevným filtrem. Celková kvalita CCD prvku záleží na citlivosti a rozlišení snímače (320000 bodů asi nebude HQ;-) a na kvalitě použitých barevných filtrů. U elektronické stabilizace obrazu je část rozlišovacích bodů touto stabilizací použita. Kameře s optickou stabilizací, tedy stačí ke stejnému výslednému rozlišení obrazu menší rozlišení CCD prvku.
Některé kamery používají progresivní CCD snímač (progressive scan). To je v určitých případech velmi hezká věc. U klasického CCD snímače jsou sousední řádky kombinovány a zpracovávány současně. Probíhá to následovně: v lichém půlsnímku jsou řádky 1 a 2 sloučeny do výsledného řádku 1, řádky 3 a 4 do řádku 2 a tak dále, až se dojde nakonec půlsnímku. V následujícím sudém půlsnímku jsou řádky 2 a 3 sloučeny do řádku 1, řádky 4 a 5 do řádku 2 a tak dále a pořád dokola. Tady vidíme že dochází k citelné ztrátě detailů ve vertikálním směru. Naproti tomu progresivní snímač zpracovává řádky samostatně. Výsledný obraz je znatelně ostřejší. Kde je problém? Jde v podstatě o fotokulomet. Obraz je zachycován po celých snímcích - neprokládaně. 25 snímků je ovšem pro dokonalé ošálení našeho zraku málo (viděl jsem i dovezenou kameru Sony, která dělala v režimu progressive scan 15 snímků za sekundu). Navíc budeme-li mít natočen tak jemný detail, že nějaká jeho významná část ve vertikálním směru bude mít výšku jeden řádek, bude nám při přehrávání na klasické televizi s prokládaným řádkováním tento detail vždy v každém druhém půlsnímku mizet (bude blikat). Výsledný vizuální dojem tak bude horší, než u klasického prokládaného snímání. Progresivní sken je ovšem funkcí doplňkovou a dá se tedy použít tam, kde se vám to hodí a kde ne, tam zase vypnout. Rozfázování pohybu a zmrazení obrazu jsou v jeho podání excelentní. Rovněž pro převod do nějakého formátu určeného pro počítače, které zobrazují po celých snímcích je velmi vhodný.
LCD displej je věc užitečná. A to zvláště u kamery digitální, používané s levnou kartou, neumožňující náhled při záznamu na kameru. Ale také při točení vám dá možnost zachytit i to, co by jinak, naslepo, bylo jen stěží možné. Dost přitom záleží na tom jaké světelné podmínky a úhel pohledu na displej vám umožní ještě něco vidět.
Dálkové ovládání s velkým úhlem záběru se také často hodí. Někdy je to jediná možnost jak se sám dostat do záběru.
Optika je velmi důležitou součástí videokamery (zvláště digitální, kde jde i o její rozlišení). Když se na kameru podíváte čelně, můžete se na jejím objektivu dočíst něco jako tohle: f=4.1-73.8mm 1:1.4 37. První hodnota udává ohniskovou vzdálenost, respektive její rozsah (potom jde o objektiv s proměnnou ohniskovou vzdáleností). Budete-li točit ve stísněných prostorech, nebo chcete aby se vám například do záběru vešlo celé hřiště, sáhnete po objektivu s co nejmenší startovní hodnotou. Zjistíme li, kolikrát větší hodnota obsáhne menší, dostaneme optický zoom-přiblížení (tady 18). No a protože jsou k dostání kamery začínající třeba na 3.6, nebo i na pěti, je evidentní, že zoom 10x může u každé kamery znamenat ve výsledku jiný výřez obrazu (navíc skutečný výsledek ovlivňuje i velikost CCD snímačů). Druhá hodnota nám udává světelnost objektivu (největší relativní otvor objektivu). Čím nižší hodnota, tím vyšší světelnost a tedy schopnost pracovat při horších světelných podmínkách (velký vliv zde má i citlivost CCD snímače). Poslední je průměr objektivu. Shánět filtry nebo předsádku například na rozměr 40.5 (a takový existuje) není zrovna velká legrace. V souvislosti s optikou zavadíme znovu o stabilizátory obrazu. Dříve byly jasně lepší stabilizátory optické. V dnešní době už moderní elektronické stabilizátory obrazu dosahují velmi dobré kvality a neovlivňují přitom rozlišení snímaného videa (neukusují z rozlišení pro obraz). I tak ale často oceníte stativ.
S kvalitou toho, co natočíme, také výrazně souvisí osvětlení scény. U světla nás zajímá jeho intenzita (udávaná v Luxech) a barevná teplota (udávaná v Kelvinech-denní světlo cca 5800K, žárovka cca 3200K). Nejlepší je samozřejmě kvalitní denní světlo. Přídavné světlo kamery, se v místnosti může často hodit, i když by mělo dosah jen do 4 m. Pokud na nás bude výsledek působit ploše, musíme použít více světelných zdrojů. Světlo totiž dokáže opravdové divy. Existují sice různé berličky (NightShot-Sony nebo Digital color NightScope-JVC), ale světlo je světlo. A nenechte se mýlit svým viděním. Oko se světelným podmínkám přizpůsobuje.
Při malém osvětlení si také můžeme pomoci zmenšením rychlosti uzávěrky. Ovšem pouze v případě, že nesnímáme rychlé pohyby, které by se nám tak rozmazaly.
A když jsme u světla a jeho barevné teploty, pak si připomeňme funkci vyvážení bílé (white balancing). Pokud ji vaše kamera má, tak se vyplatí používat nejen automatické, ale někdy i ruční. Kdo ji nemá, musí se často buďto smířit s barevným nádechem obrazu, nebo použít barevný filtr (alespoň modrý - na umělé osvětlení se hodí, ale ukrade nám ze světla).
Ten, kdo si zakládá na kvalitě zvuku, by se měl také přesvědčit, jestli má jím vybraný model možnost připojení externího mikrofonu. Lze to sice řešit nahráním na jiné zařízení a dodatečným ozvučením, ale může to být více práce (obraz a zvuk se musí zesynchronizovat v čase).
Baterie by měly mít dostatečnou výdrž. Výrobci ovšem s kamerami dodávají slabší typy, takže zvláště pokud používáte vestavěné světlo, si budete muset časem dokoupit rezervní kus.
Každý, kdo nákup videokamery teprve zvažuje a myslí si přitom na zpracování videa na svém počítači, by měl sáhnout pokud možno po kameře digitální, přičemž se mi jeví jako vhodnější volba formát miniDV (z důvodu standardizace). V každém případě by však u digitální kamery měl být možný zápis přes DV-in a nebo byste si měli být jisti, že jej lze odblokovat. Některé miniDV kamery mají i analogový vstup, takže pokud něco takového potřebujete, můžete se o ně zajímat (v případě, že je pass through umožní vám převod z analogového videa na DV v reálném čase).
Automatiky většinou fungují dobře, ale vždy je vhodné, dá-li se automatika vyřadit. Jsou totiž scény se kterými je se automatice těžko vyrovnat (ostření mimo střed záběru, skokově se měnící světelné podmínky, točení přes komunikaci, kdy vám do záběru každou chvíli něco vleze…).
Lepší než unáhlený kup, je počkat si, až na to budete mít a zatím si kameru na zvláštní příležitosti třeba půjčit.
U několika lidí jsem se již také setkal s tím, že natáčejí své video stále na tutéž kazetu a po té ji přepisují na velkou VHS kazetu do videorekordéru. Ztrácejí tak původní zdroj a uchovaný výsledek má kvalitu, jako by byl pořízen o třídu horší kamerou. To je z hlediska dalšího zpracování nevhodné. A když jsme u kazet, je dobré si uvědomit, že pásek je nejvíce namáhán na svém začátku. Je tedy dobré nechat na začátku kazety kousek volného místa (půl minuty až minutu). Před prvním použitím potom od úplného začátku nahrajeme time code (TC) při zakrytém objektivu, aby se nám s kazetou dále dobře pracovalo.
Mějte na paměti, že čím lepší zdroj, tím větší ztrátovou kompresi si budete moci dovolit, při zachování solidní kvality výstupu (například při tvorbě videoCD je dán poměrně nízký datový tok videa 1150 kbit). Šum se komprimuje těžce a dodatečné čištění je dost problematické.
Nakonec ke kamerám ještě tolik, že je vhodné přemýšlet a v podstatě stříhat už při natáčení. Sám také vím, že po delší odmlce mne brní prsty na transfokátoru a navíc mám tendenci kamerou při točení pohybovat. Pokud se člověk neudrží, je výsledek neradostný. Naštěstí se to dá většinou dodatečně vystřihnout, ale lépe je na to pamatovat už při snímání.
Některé kamery používají progresivní CCD snímač (progressive scan). To je v určitých případech velmi hezká věc. U klasického CCD snímače jsou sousední řádky kombinovány a zpracovávány současně. Probíhá to následovně: v lichém půlsnímku jsou řádky 1 a 2 sloučeny do výsledného řádku 1, řádky 3 a 4 do řádku 2 a tak dále, až se dojde nakonec půlsnímku. V následujícím sudém půlsnímku jsou řádky 2 a 3 sloučeny do řádku 1, řádky 4 a 5 do řádku 2 a tak dále a pořád dokola. Tady vidíme že dochází k citelné ztrátě detailů ve vertikálním směru. Naproti tomu progresivní snímač zpracovává řádky samostatně. Výsledný obraz je znatelně ostřejší. Kde je problém? Jde v podstatě o fotokulomet. Obraz je zachycován po celých snímcích - neprokládaně. 25 snímků je ovšem pro dokonalé ošálení našeho zraku málo (viděl jsem i dovezenou kameru Sony, která dělala v režimu progressive scan 15 snímků za sekundu). Navíc budeme-li mít natočen tak jemný detail, že nějaká jeho významná část ve vertikálním směru bude mít výšku jeden řádek, bude nám při přehrávání na klasické televizi s prokládaným řádkováním tento detail vždy v každém druhém půlsnímku mizet (bude blikat). Výsledný vizuální dojem tak bude horší, než u klasického prokládaného snímání. Progresivní sken je ovšem funkcí doplňkovou a dá se tedy použít tam, kde se vám to hodí a kde ne, tam zase vypnout. Rozfázování pohybu a zmrazení obrazu jsou v jeho podání excelentní. Rovněž pro převod do nějakého formátu určeného pro počítače, které zobrazují po celých snímcích je velmi vhodný.
LCD displej je věc užitečná. A to zvláště u kamery digitální, používané s levnou kartou, neumožňující náhled při záznamu na kameru. Ale také při točení vám dá možnost zachytit i to, co by jinak, naslepo, bylo jen stěží možné. Dost přitom záleží na tom jaké světelné podmínky a úhel pohledu na displej vám umožní ještě něco vidět.
Dálkové ovládání s velkým úhlem záběru se také často hodí. Někdy je to jediná možnost jak se sám dostat do záběru.
Optika je velmi důležitou součástí videokamery (zvláště digitální, kde jde i o její rozlišení). Když se na kameru podíváte čelně, můžete se na jejím objektivu dočíst něco jako tohle: f=4.1-73.8mm 1:1.4 37. První hodnota udává ohniskovou vzdálenost, respektive její rozsah (potom jde o objektiv s proměnnou ohniskovou vzdáleností). Budete-li točit ve stísněných prostorech, nebo chcete aby se vám například do záběru vešlo celé hřiště, sáhnete po objektivu s co nejmenší startovní hodnotou. Zjistíme li, kolikrát větší hodnota obsáhne menší, dostaneme optický zoom-přiblížení (tady 18). No a protože jsou k dostání kamery začínající třeba na 3.6, nebo i na pěti, je evidentní, že zoom 10x může u každé kamery znamenat ve výsledku jiný výřez obrazu (navíc skutečný výsledek ovlivňuje i velikost CCD snímačů). Druhá hodnota nám udává světelnost objektivu (největší relativní otvor objektivu). Čím nižší hodnota, tím vyšší světelnost a tedy schopnost pracovat při horších světelných podmínkách (velký vliv zde má i citlivost CCD snímače). Poslední je průměr objektivu. Shánět filtry nebo předsádku například na rozměr 40.5 (a takový existuje) není zrovna velká legrace. V souvislosti s optikou zavadíme znovu o stabilizátory obrazu. Dříve byly jasně lepší stabilizátory optické. V dnešní době už moderní elektronické stabilizátory obrazu dosahují velmi dobré kvality a neovlivňují přitom rozlišení snímaného videa (neukusují z rozlišení pro obraz). I tak ale často oceníte stativ.S kvalitou toho, co natočíme, také výrazně souvisí osvětlení scény. U světla nás zajímá jeho intenzita (udávaná v Luxech) a barevná teplota (udávaná v Kelvinech-denní světlo cca 5800K, žárovka cca 3200K). Nejlepší je samozřejmě kvalitní denní světlo. Přídavné světlo kamery, se v místnosti může často hodit, i když by mělo dosah jen do 4 m. Pokud na nás bude výsledek působit ploše, musíme použít více světelných zdrojů. Světlo totiž dokáže opravdové divy. Existují sice různé berličky (NightShot-Sony nebo Digital color NightScope-JVC), ale světlo je světlo. A nenechte se mýlit svým viděním. Oko se světelným podmínkám přizpůsobuje.
Při malém osvětlení si také můžeme pomoci zmenšením rychlosti uzávěrky. Ovšem pouze v případě, že nesnímáme rychlé pohyby, které by se nám tak rozmazaly.
A když jsme u světla a jeho barevné teploty, pak si připomeňme funkci vyvážení bílé (white balancing). Pokud ji vaše kamera má, tak se vyplatí používat nejen automatické, ale někdy i ruční. Kdo ji nemá, musí se často buďto smířit s barevným nádechem obrazu, nebo použít barevný filtr (alespoň modrý - na umělé osvětlení se hodí, ale ukrade nám ze světla).
Ten, kdo si zakládá na kvalitě zvuku, by se měl také přesvědčit, jestli má jím vybraný model možnost připojení externího mikrofonu. Lze to sice řešit nahráním na jiné zařízení a dodatečným ozvučením, ale může to být více práce (obraz a zvuk se musí zesynchronizovat v čase).
Baterie by měly mít dostatečnou výdrž. Výrobci ovšem s kamerami dodávají slabší typy, takže zvláště pokud používáte vestavěné světlo, si budete muset časem dokoupit rezervní kus.
Každý, kdo nákup videokamery teprve zvažuje a myslí si přitom na zpracování videa na svém počítači, by měl sáhnout pokud možno po kameře digitální, přičemž se mi jeví jako vhodnější volba formát miniDV (z důvodu standardizace). V každém případě by však u digitální kamery měl být možný zápis přes DV-in a nebo byste si měli být jisti, že jej lze odblokovat. Některé miniDV kamery mají i analogový vstup, takže pokud něco takového potřebujete, můžete se o ně zajímat (v případě, že je pass through umožní vám převod z analogového videa na DV v reálném čase).
Automatiky většinou fungují dobře, ale vždy je vhodné, dá-li se automatika vyřadit. Jsou totiž scény se kterými je se automatice těžko vyrovnat (ostření mimo střed záběru, skokově se měnící světelné podmínky, točení přes komunikaci, kdy vám do záběru každou chvíli něco vleze…).
Lepší než unáhlený kup, je počkat si, až na to budete mít a zatím si kameru na zvláštní příležitosti třeba půjčit.
U několika lidí jsem se již také setkal s tím, že natáčejí své video stále na tutéž kazetu a po té ji přepisují na velkou VHS kazetu do videorekordéru. Ztrácejí tak původní zdroj a uchovaný výsledek má kvalitu, jako by byl pořízen o třídu horší kamerou. To je z hlediska dalšího zpracování nevhodné. A když jsme u kazet, je dobré si uvědomit, že pásek je nejvíce namáhán na svém začátku. Je tedy dobré nechat na začátku kazety kousek volného místa (půl minuty až minutu). Před prvním použitím potom od úplného začátku nahrajeme time code (TC) při zakrytém objektivu, aby se nám s kazetou dále dobře pracovalo.
Mějte na paměti, že čím lepší zdroj, tím větší ztrátovou kompresi si budete moci dovolit, při zachování solidní kvality výstupu (například při tvorbě videoCD je dán poměrně nízký datový tok videa 1150 kbit). Šum se komprimuje těžce a dodatečné čištění je dost problematické.
Nakonec ke kamerám ještě tolik, že je vhodné přemýšlet a v podstatě stříhat už při natáčení. Sám také vím, že po delší odmlce mne brní prsty na transfokátoru a navíc mám tendenci kamerou při točení pohybovat. Pokud se člověk neudrží, je výsledek neradostný. Naštěstí se to dá většinou dodatečně vystřihnout, ale lépe je na to pamatovat už při snímání.
