Volvo testuje vodíkový truck s 1000km dojezdem a 15minutovým tankováním

Elektrická energie je obrovským tématem pro budoucnost. Ať už se jedná o napájení našich počítačů a spotřebičů, ukládání energie našich mobilních zařízení nebo způsob pohonu budoucích dopravních prostředků. Potenciálních řešení je mnoho, žádné ale nevypadá být bezproblémové. Syntetická paliva jsou jakousi recyklací CO₂, nicméně energeticky stále dost náročnou a je otázkou, kolik se vlastně ušetří. Elektrická akumulátorová vozidla mají problém především v akumulátorech. I když se postupně zlehčují, stále jsou velmi těžké, většina z nich vyžaduje spoustu problematických prvků (i když to částečně řeší např. LFP nebo přechod od lithia k jiným prvkům), cena je nadále dost vysoká, bezpečnost při poškození je zatím problém (i zde je částečným řešením LFP a hodně se očekává také od pevných elektrolytů, baterií typu solid-state), otázkou je také recyklace a její náročnost. U některých akumulátorových řešení je problémem také životnost. A pak tu máme vodík.

 

 

Některé firmy jej chtějí spalovat ve spalovacích motorech, jiné zase převádět na elektřinu v palivových článcích. K těm patří i společnost Volvo. Ta vyvíjí a prodává elektrické nákladní vozy "na baterky", ale zkouší to nově i s vodíkovými. Zde připomeňme, že to zkoušela i konkurenční Scania, která vodík shledala jako horším řešením a větší smysl vidí v baterkách (a to i v nákladních vozech). Výhodou vodíkového Volva má být větší dojezd 1000 km (akumulátorová Tesla Semi např. slibuje 500 nebo 800 km dle verze) a rychlejší tankování za 15 min (Semi 80% nabití za 30 minut). Dva palivové články od společnosti cellcentric (joint venture Volvo Group a Daimler Truck AG) dokážou dodat elektřinu s 300 kW. Z výfuku pak jde jen vodní pára.

 

 

Pilotní testy se zákazníky začnou za několik let a budou-li testy úspěšné, předpokládá se prodej vodíkových nákladních vozů Volvo koncem tohoto desetiletí. A zde se dostáváme k dalšímu problému vodíku. Jestli mají akumulátorová elektrická vozidla nedostatečnou nabíjecí infrastrukturu, s vodíkem to není o nic lepší, spíše naopak. Otázkou je i jeho výroba. Dnes je to především z fosilních paliv a i zelený vodík z obnovitelných zdrojů má problém. Zde je totiž na místě ptát se, zda není lepší vyrobenou elektřinu použít ke ztrátovému nabití akumulátoru a pak ji použít v elektromotoru, než těch ztrát mít hned několik a elektřinu použít ke ztrátové výrobě vodíku, ztráty vzniknou i nutností jeho stlačení, a pak z něj opět ztrátově vyrobíme elektřinu v palivovém článku (která se navíc částečně může využít přes akumulátor jako u klasického elektromobilu kvůli nestálosti odebíraného výkonu). Zase ale nemusíme tahat tuny navíc v těžkých akumulátorech, což je zejména u nákladní dopravy problém. Takže co je vlastně lepší?

 

 

Zdroj: techspot.com, volvotrucks.com