Voyager 2 poskytl první údaje z mezihvězdného prostoru

Voyager 2 se tak již přibližně rok oficiálně pohybuje v mezihvězdném prostoru a nyní by měl být vzdálen od Slunce už nějakých 122 AU a vzdaluje se od něj rychlostí kolem 55 tisíc kilometrů za hodinu. Tato sonda má přitom ještě řadu funkčních přístrojů, které mohou měřit magnetická pole a částice v prostoru, který už není ovlivněn slunečním větrem. Respektive tento prostor není slunečním větrem ovládnut, neboť Voyager 2 se dosud pohybuje v oblasti, kde tento vítr naráží do nabitých částic přicházejících z hloubi vesmíru.

 

 

Na rozdíl od Voyageru 1 má Voyager 2 také ještě funkční přístroj pro měření energie okolního plazmatu, čili Plazmový spektrometr (PLS). Ten na palubě jedničky selhal už v roce 1980 a kvůli tomu bylo i obtížné zjistit, zda už v srpnu roku 2012 konečně překonal heliopauzu a vstoupil do mezihvězdného prostoru, nebo ještě ne. Očekávalo se totiž, že sonda vyletí z prostředí s horkým slunečním plazmatem do prostoru s mnohem chladnějším, ale hustším mezihvězdným plazmatem. Nicméně nakonec byla daná skutečnost potvrzena díky chování okolních elektronů a ze struktury magnetických polí. 

 Voyager 2 tak díky svému funkčnímu přístroji mohl hned a snadno potvrdit, že opustil sféru vlivu Slunce a NASA mohla zjistit, že hustota plazmatu je v novém prostředí dvacetkrát vyšší, což už je součást nově zveřejněných měření. 

 

Co se týče vzdálenosti od Slunce, v níž sondy překonaly bariéru mezihvězdného prostoru, pro Voyager 1 platilo 121,6 AU a Voyageru 2 stačilo 119 AU, což je důsledek toho, že tyto sondy letí jinými směry a nyní už je dělí vzdálenost kolem 150 AU. Velice podobná je i naměřená hustota plazmatu, kterou tedy bylo třeba v případě Voyageru 1 odvodit z vedlejších měření, ale dohromady to napovídá, že i přes výrazně odlišné směry a místa překročení heliopauzy se tamní prostředí v tomto ohledu moc neliší. 

 

Liší se ale v případě jiných věcí, jako je magnetismus. Voyager 2 na své cestě zaznamenal neustálé změny v orientaci magnetických polí, zatímco Voyager 1 nezjistil naopak žádné. Obě sondy také sice zaznamenaly náhlý vzrůst vysokonenergetického kosmického záření, ovšem pouze Voyager 2 dále detekoval i pokračující příval částic ze Slunce. Co si z toho vzít, to necháme na astronomech a astrofyzicích. 

 

Sondy Voyager mezitím stárnou a není daleko doba, kdy bude nutné začít důsledně šetřit jejich energií z termoelektrických generátorů. Rozhodně ale má smysl Voyagery dále udržovat při životě, abychom se více dozvěděli o tom, jak vypadá sféra vlivu Slunce, která má být v jeho "brázdě" pohybu protažená jako kapka či ohon komety, což je ale stále pouze teorie, kterou nikdo neověřil. Voyagery se přitom pohybují opačným směrem, takže ty k tomu poslouží jen obtížně, ovšem nic jiného není k dispozici a i kdyby i nějaká další podobná sonda nyní odstartovala, nezjistila by to dříve než za řadu desítek let. 

 

Zdroj: Gizmodo