Zálohování a archivace dat: jaké jsou možnosti?
17.10.2016, Jan Vítek, návod
Téma zálohování a dlouhodobé archivace dat je stále aktuální. Podívejme se na to, jaké máme dnes možnosti, kolik co stojí a jaké jsou vyhlídky, že archivovaná data na zvolených nosičích přežijí.
Kapitoly článku:
- Zálohování a archivace dat: jaké jsou možnosti?
- Moderní možnosti ukládání dat pro běžné uživatele
- Ukládání dat vs. cena
- Spolehlivost a výdrž médií
Zálohování je zcela individuální věc, na kterou existuje mnoho pohledů. Někdo je nervózní, když nemá data uložena alespoň na dvou kontinentech a jiný zase nehne brvou, když mu havárie disku sebere vše. To jsou pochopitelně extrémní případy, ale dá se říci, že mnoho uživatelů zálohování moc neřeší, a to zvláště ti, kteří měli to štěstí, že nezažili havárii pevného disku. Zálohování tak více řeší spíše zkušenější uživatelé a my se podíváme na to, jaké mají možnosti.
Ty se ovšem odvíjejí také od toho, jaký objem dat potřebujeme uložit. Pokud jde o dokumenty a fotografie, mohou bohatě stačit stovky gigabajtů, k čemuž poslouží optická média a jiná nízkokapacitní úložiště, stejně jako cloud. Někdo si ale rád tvoří celé videoknihovny (pochopitelně z naprosto legálně šířeného materiálu) a v tomto případě nemá moc možností.
Jeden z nejstarších způsobů zálohování a archivace dat, který dal běžným uživatelům do ruky vysokokapacitní úložiště, alespoň ve své době. Vypalovačku CD jsme si mohli pořídit v době, kdy byly v prodeji pevné disky s jednotkami a přinejlepším desítkami gigabajtů úložného prostoru, takže nějakých 700 MB na optickém disku bylo velice lákavé. Od té doby se ale i přes nástup Blu-ray nůžky mezi optikou a magnetickými HDD rozšířily a k odsunutí optických mechanik na okraj zájmu přispěla i nutnost žonglovat s disky, rozvoj vysokorychlostního Internetu a jiných způsobů zálohování dat i ukládání hudby.
Klasická CD nám umožnila uložit až cca 700 MB dat, v případě DVD to je 4,7 GB v jedné vrstvě a 8,5 GB ve dvou vrstvách a Blu-ray nám umožní uložit 25 GB v jedné vrstvě, 50 GB ve dvou a BDXL až 128 GB. Jenomže dnes už je standardem to, že nové počítače ani nejsou vybaveny optickou mechanikou a pokud ano, může to být pouze DVD a ne dražší Blu-ray. To nás v případě zálohování dat pro vlastní účely nemusí moc zajímat, ovšem pak je tu také otázka ceny. Normální Blu-ray média s kapacitou 25 GB se dají pořídit za hubičku, ale pokud chceme ukládat na 50GB disky, nebo snad dokonce na 100GB BDXL, jde i o 500 Kč za 100GB médium.
Jako nejvýhodnější se tak dnes jeví 25GB Blu-ray s cenou kolem 20 Kč za kus a když si to vynásobíme, bez mechaniky za 1 TB zaplatíme 800 Kč, což už je poměr kapacity a ceny, kterou dnešní pevné disky dokáží bez problémů vyrovnat. S koupí výhodných sad médií třeba po 25 kusech můžeme cenu srazit i pod 600 Kč, ale přesto, chcete mít doma desítky Blu-ray disků, nebo jeden skladný pevný disk, na němž bude vše pohromadě ihned přístupné a mobilní - třeba na univerzálním USB s vyšší datovou propustností?
Z toho všeho vyplývá, že pokud má ukládání dat na optická média smysl, pak spíše pro čistou archivaci menších objemů dat, která máme uložena i jinde. Může jít především o fotografie a domácí videa, o něž skutečně nechceme přijít, takže nikomu pak nebude dělat problémy jednou za čas vypálit DVD či Blu-ray, a to nejlépe alespoň ve dvou identických kusech, aby to bylo pojištěno.
Pevné disky můžeme dnes považovat za cenově nejvýhodnější a univerzální způsob pro ukládání velkých objemů dat a jde o ideální způsob pro zálohování, ale otázka je dlouhodobá archivace. Zatímco v případě optických médií se výrobci předhání v tom, kolik desetiletí mají na nich data při správném uložení přežít, pevné disky nejsou určeny pro to, abychom je zaplnili a strčili do šuplíku. Na to se ale podíváme později.
HDD tak mají tu výhodu, že je můžeme snadno využít k naprosto základnímu zálohování prováděnému na externí pevný disk, abychom měli důležitá data alespoň na dvou samostatných úložištích. To může bohatě stačit většině uživatelů, zvláště když to zkombinují ještě s archivací dat na optických discích, přičemž si mohou vzít na pomoc software, který bude vybraná data automaticky zálohovat či synchronizovat. To však se dvěma předpoklady, a sice, že k takto uloženým datům jednak nepotřebujeme mít neustálý přístup z různých zařízení a potom že nám stačí kapacita disků jak v počítači, tak v externím zařízení.
Pokud tyto předpoklady neplatí, můžeme sáhnout po stále populárnějších systémech NAS (Network-Attached Storage), jež si můžeme koupit v hotové podobě, nebo sestavit sami. Jednoznačnou nevýhodou tohoto typu zálohování je vysoká počáteční investice. Ta je spojena i s tím, že pokud má takový NAS nést důležitá data, která nemáme uložena jinde, což je ostatně jeden z předpokladů, proč bychom takové zařízení měli potřebovat, budeme potřebovat využít redundanci dat. To znamená zapojením disků do jednoho z pole RAID, a to alespoň zrcadlícího RAID 1, které potřebuje jen dva disky, na něž ukládá to samé. Díky tomu o data nepřijdeme poté, co jeden z disků selže, ale také se připravíme o polovinu zakoupené kapacity.
Na druhou stranu může moderní NAS fungovat v podstatě jako samostatný počítač, který bude neustále v pozoru, aby poskytl uložená data, kdykoliv a kdekoliv je potřebujeme. I tato zařízení můžeme využít pro provádění automatických záloh z různých zdrojů, do čehož patří také synchronizace dat na dálku mezi více NAS servery či cloudem přes Internet. To se může hodit pro ty jedince, kteří se chtějí pojistit i pro případ, že by něco zničilo celý jeden NAS, což ostatně není tak nepravděpodobné. Stačí malá živelná či jiná katastrofa, která s sebou vezme celý NAS i s disky a je vymalováno.
NAS dále lze využít i jako multimediální centrum, které si může samo stahovat nejnovější materiály, centrální stanici domácího kamerového systému, atd. Závisí jen na softwarové výbavě, kterou mají modely od firem jako Asustor, QNAP, Synology či Netgear skutečně širokou.
Úložná zařízení SSD už jsou také spojena s NAS, ale spíše jen s takovými modely, které dokáží zužitkovat jejich největší přednost, čili vysokou datovou propustnost. To znamená, že jde spíše o profesionální zařízení s rozhraním Thunderbolt, vysokorychlostním Ethernetem nebo jiným. SSD se tak dnes využívají především v datových a cloudových centrech, kde je velice důležitý rychlý přístup k datům a dále se mohou hodit profesionálům pracujícím s videem.
Dnes se dá stále říci, že SSD se pro zálohování dat nehodí, a to nejen z důvodu vyšší ceny za gigabajt. Čím levnější SSD koupíme, tím méně kvalitní paměti bude mít, což znamená, že náboj udržovaný v buňkách se teoreticky může už během pár měsíců vytratit, což je nebezpečné především v pamětech TLC (nehledě na to, že se už chystají dokonce QLC). Zapnutá SSD se sama starají o oživování buněk, ale když takovéto SSD necháte ležet ladem, nemělo by vás pak překvapit, kdyby nešlo po delší době přečíst. Jenomže to jako obvykle záleží na mnoha faktorech.
Co znamenají ony zkratky SLC, MLC, TLC a QLC? Jde jednoduše o počet bitů, který lze do jedné jediné buňky uložit, čili jeden až čtyři. V případě SLC je to jednoduše jeden bit, čili dvě úrovně náboje, které musí kontroler SSD rozeznat a především jimi buňku pro zápis "naprogramovat". Pokud jde o MLC a dva bity, pak je třeba už rozeznat čtyři úrovně náboje (00, 01, 10, nebo 11), takže u TLC je to opět dvojnásobek - 8 úrovní a v případě QLC už 16. Problém je v tom, že buňky jsou čím dál menší a mezi náboji tak existují čím dál menší rozdíly, což s sebou nutně přináší větší prostor pro chyby a nutnost využívat sofistikované nástroje pro odhalování chyb. I kvůli tomu je třeba brát běžná spotřebitelská SSD spíše jen jako zařízení pro uložení systémových a jiných dat, u nichž oceníme rychlost a pro spolehlivé uložení dat si vybereme něco jiného. Třeba i cloud.
Cloudové technologie nám slibují dvě velké výhody, a sice bezstarostnost a dostupnost dat všude tam, kde je k dispozici internetové připojení. S tím je spojen ale nevyhnutelný fakt, že za cloudové úložiště s použitelnou kapacitou budeme muset platit, data budou k dispozici pouze takovou rychlostí, jakou zvládne naše internetové připojení a také se musíme smířit s tím, že je svěřujeme třetí osobě a právě té přenecháváme odpovědnost za jejich případnou nedostupnost, nebo snad dokonce ztrátu.
Dnes máme možnost vybrat si mezi mnoha poskytovateli cloudových úložišť, přičemž mezi ty nejznámější patří Dropbox, Google Drive, Microsoft OneDrive, Mega, Apple iCloud, Amazon Drive či Trezorit. Řadu z nich využíváme tak nějak automaticky s tím, jaké máme zařízeny účty a jaká zařízení vlastníme. Uživatel moderních Windows 10 s účtem u Microsoftu tak automaticky získá možnost využití OneDrive, pokud máte telefon s Androidem, patří k tomu Google Drive a pokud s iOS, tak zase iCloud od Apple. Jiné firmy jako Dropbox se ale orientují čistě na cloudové služby.
Podívejme se nyní na to, na jakou cenu nás dnes může vyjít ukládání dat různými způsoby.
Ty se ovšem odvíjejí také od toho, jaký objem dat potřebujeme uložit. Pokud jde o dokumenty a fotografie, mohou bohatě stačit stovky gigabajtů, k čemuž poslouží optická média a jiná nízkokapacitní úložiště, stejně jako cloud. Někdo si ale rád tvoří celé videoknihovny (pochopitelně z naprosto legálně šířeného materiálu) a v tomto případě nemá moc možností.
CD/DVD/Blu-ray
Jeden z nejstarších způsobů zálohování a archivace dat, který dal běžným uživatelům do ruky vysokokapacitní úložiště, alespoň ve své době. Vypalovačku CD jsme si mohli pořídit v době, kdy byly v prodeji pevné disky s jednotkami a přinejlepším desítkami gigabajtů úložného prostoru, takže nějakých 700 MB na optickém disku bylo velice lákavé. Od té doby se ale i přes nástup Blu-ray nůžky mezi optikou a magnetickými HDD rozšířily a k odsunutí optických mechanik na okraj zájmu přispěla i nutnost žonglovat s disky, rozvoj vysokorychlostního Internetu a jiných způsobů zálohování dat i ukládání hudby.
Klasická CD nám umožnila uložit až cca 700 MB dat, v případě DVD to je 4,7 GB v jedné vrstvě a 8,5 GB ve dvou vrstvách a Blu-ray nám umožní uložit 25 GB v jedné vrstvě, 50 GB ve dvou a BDXL až 128 GB. Jenomže dnes už je standardem to, že nové počítače ani nejsou vybaveny optickou mechanikou a pokud ano, může to být pouze DVD a ne dražší Blu-ray. To nás v případě zálohování dat pro vlastní účely nemusí moc zajímat, ovšem pak je tu také otázka ceny. Normální Blu-ray média s kapacitou 25 GB se dají pořídit za hubičku, ale pokud chceme ukládat na 50GB disky, nebo snad dokonce na 100GB BDXL, jde i o 500 Kč za 100GB médium.
Jako nejvýhodnější se tak dnes jeví 25GB Blu-ray s cenou kolem 20 Kč za kus a když si to vynásobíme, bez mechaniky za 1 TB zaplatíme 800 Kč, což už je poměr kapacity a ceny, kterou dnešní pevné disky dokáží bez problémů vyrovnat. S koupí výhodných sad médií třeba po 25 kusech můžeme cenu srazit i pod 600 Kč, ale přesto, chcete mít doma desítky Blu-ray disků, nebo jeden skladný pevný disk, na němž bude vše pohromadě ihned přístupné a mobilní - třeba na univerzálním USB s vyšší datovou propustností?
Z toho všeho vyplývá, že pokud má ukládání dat na optická média smysl, pak spíše pro čistou archivaci menších objemů dat, která máme uložena i jinde. Může jít především o fotografie a domácí videa, o něž skutečně nechceme přijít, takže nikomu pak nebude dělat problémy jednou za čas vypálit DVD či Blu-ray, a to nejlépe alespoň ve dvou identických kusech, aby to bylo pojištěno.
HDD
Pevné disky můžeme dnes považovat za cenově nejvýhodnější a univerzální způsob pro ukládání velkých objemů dat a jde o ideální způsob pro zálohování, ale otázka je dlouhodobá archivace. Zatímco v případě optických médií se výrobci předhání v tom, kolik desetiletí mají na nich data při správném uložení přežít, pevné disky nejsou určeny pro to, abychom je zaplnili a strčili do šuplíku. Na to se ale podíváme později.
HDD tak mají tu výhodu, že je můžeme snadno využít k naprosto základnímu zálohování prováděnému na externí pevný disk, abychom měli důležitá data alespoň na dvou samostatných úložištích. To může bohatě stačit většině uživatelů, zvláště když to zkombinují ještě s archivací dat na optických discích, přičemž si mohou vzít na pomoc software, který bude vybraná data automaticky zálohovat či synchronizovat. To však se dvěma předpoklady, a sice, že k takto uloženým datům jednak nepotřebujeme mít neustálý přístup z různých zařízení a potom že nám stačí kapacita disků jak v počítači, tak v externím zařízení.
Pokud tyto předpoklady neplatí, můžeme sáhnout po stále populárnějších systémech NAS (Network-Attached Storage), jež si můžeme koupit v hotové podobě, nebo sestavit sami. Jednoznačnou nevýhodou tohoto typu zálohování je vysoká počáteční investice. Ta je spojena i s tím, že pokud má takový NAS nést důležitá data, která nemáme uložena jinde, což je ostatně jeden z předpokladů, proč bychom takové zařízení měli potřebovat, budeme potřebovat využít redundanci dat. To znamená zapojením disků do jednoho z pole RAID, a to alespoň zrcadlícího RAID 1, které potřebuje jen dva disky, na něž ukládá to samé. Díky tomu o data nepřijdeme poté, co jeden z disků selže, ale také se připravíme o polovinu zakoupené kapacity.
Na druhou stranu může moderní NAS fungovat v podstatě jako samostatný počítač, který bude neustále v pozoru, aby poskytl uložená data, kdykoliv a kdekoliv je potřebujeme. I tato zařízení můžeme využít pro provádění automatických záloh z různých zdrojů, do čehož patří také synchronizace dat na dálku mezi více NAS servery či cloudem přes Internet. To se může hodit pro ty jedince, kteří se chtějí pojistit i pro případ, že by něco zničilo celý jeden NAS, což ostatně není tak nepravděpodobné. Stačí malá živelná či jiná katastrofa, která s sebou vezme celý NAS i s disky a je vymalováno.
NAS dále lze využít i jako multimediální centrum, které si může samo stahovat nejnovější materiály, centrální stanici domácího kamerového systému, atd. Závisí jen na softwarové výbavě, kterou mají modely od firem jako Asustor, QNAP, Synology či Netgear skutečně širokou.
SSD
Úložná zařízení SSD už jsou také spojena s NAS, ale spíše jen s takovými modely, které dokáží zužitkovat jejich největší přednost, čili vysokou datovou propustnost. To znamená, že jde spíše o profesionální zařízení s rozhraním Thunderbolt, vysokorychlostním Ethernetem nebo jiným. SSD se tak dnes využívají především v datových a cloudových centrech, kde je velice důležitý rychlý přístup k datům a dále se mohou hodit profesionálům pracujícím s videem.
Dnes se dá stále říci, že SSD se pro zálohování dat nehodí, a to nejen z důvodu vyšší ceny za gigabajt. Čím levnější SSD koupíme, tím méně kvalitní paměti bude mít, což znamená, že náboj udržovaný v buňkách se teoreticky může už během pár měsíců vytratit, což je nebezpečné především v pamětech TLC (nehledě na to, že se už chystají dokonce QLC). Zapnutá SSD se sama starají o oživování buněk, ale když takovéto SSD necháte ležet ladem, nemělo by vás pak překvapit, kdyby nešlo po delší době přečíst. Jenomže to jako obvykle záleží na mnoha faktorech.
Co znamenají ony zkratky SLC, MLC, TLC a QLC? Jde jednoduše o počet bitů, který lze do jedné jediné buňky uložit, čili jeden až čtyři. V případě SLC je to jednoduše jeden bit, čili dvě úrovně náboje, které musí kontroler SSD rozeznat a především jimi buňku pro zápis "naprogramovat". Pokud jde o MLC a dva bity, pak je třeba už rozeznat čtyři úrovně náboje (00, 01, 10, nebo 11), takže u TLC je to opět dvojnásobek - 8 úrovní a v případě QLC už 16. Problém je v tom, že buňky jsou čím dál menší a mezi náboji tak existují čím dál menší rozdíly, což s sebou nutně přináší větší prostor pro chyby a nutnost využívat sofistikované nástroje pro odhalování chyb. I kvůli tomu je třeba brát běžná spotřebitelská SSD spíše jen jako zařízení pro uložení systémových a jiných dat, u nichž oceníme rychlost a pro spolehlivé uložení dat si vybereme něco jiného. Třeba i cloud.
Cloud
Cloudové technologie nám slibují dvě velké výhody, a sice bezstarostnost a dostupnost dat všude tam, kde je k dispozici internetové připojení. S tím je spojen ale nevyhnutelný fakt, že za cloudové úložiště s použitelnou kapacitou budeme muset platit, data budou k dispozici pouze takovou rychlostí, jakou zvládne naše internetové připojení a také se musíme smířit s tím, že je svěřujeme třetí osobě a právě té přenecháváme odpovědnost za jejich případnou nedostupnost, nebo snad dokonce ztrátu.
Dnes máme možnost vybrat si mezi mnoha poskytovateli cloudových úložišť, přičemž mezi ty nejznámější patří Dropbox, Google Drive, Microsoft OneDrive, Mega, Apple iCloud, Amazon Drive či Trezorit. Řadu z nich využíváme tak nějak automaticky s tím, jaké máme zařízeny účty a jaká zařízení vlastníme. Uživatel moderních Windows 10 s účtem u Microsoftu tak automaticky získá možnost využití OneDrive, pokud máte telefon s Androidem, patří k tomu Google Drive a pokud s iOS, tak zase iCloud od Apple. Jiné firmy jako Dropbox se ale orientují čistě na cloudové služby.
Podívejme se nyní na to, na jakou cenu nás dnes může vyjít ukládání dat různými způsoby.
