AMD vs. Intel: historický souboj zelených proti modrým

Intel měl vždy ve světě PC výhodu jako ta firma, která vymyslela a prosadila architekturu x86, jež dnes naprosto dominuje i serverům a Intel samotný je nezpochybnitelně nejúspěšnější firmou, která procesory x86 kdy vyráběla a vyrábí. Řada lidí tak procesory Intel vidí jako prostě to nejlepší, na čemž může své PC postavit, což bylo ještě podpořeno nedávnými hubenými lety firmy AMD. Dnes je ale už situace jiná a jiná byla i v první dekádě nového století. 

 

 

Intel byl založen v roce 1968, čili pouhý rok před společností AMD, ale přišel s velice důležitým produktem, a sice architekturou x86, kterou mu pomohla prosadit společnost IBM ve svých PC. Právě AMD nebo i jiné firmy jako Zilog mohly pro Intel v rámci licence vyrábět procesory 8086, 80286, a to jednoduše proto, že v té době nebylo moudré spoléhat se na jednu továrnu, neboť výroba v nich se často kvůli různým problémům pozastavovala.

Jenomže Intel s odstartovanou výrobou procesorů 386 začal provozovat 3 různě umístěné továrny v Oregonu, Arizoně a Kalifornii, díky čemuž už nepotřeboval další firmy. AMD mělo smůlu a muselo se zařídit jinak a z Intelu se stala společnost orientovaná především na výrobu procesorů, v čemž byla a stále je naprosto soběstačná. Započala pravá éra procesorů x86, počítačů PC a Intelu jako firmy, která v této oblasti udávala krok. 

 

Procesory 386 a 486 zvládlo AMD ještě okopírovat pomocí reverzního inženýrství, ovšem po nich už nastoupily daleko složitější procesory Pentium s miliony tranzistorů a AMD muselo jít vlastní cestou jako firma odsouzená ke stíhání Intelu, jenž si začal více než předtím chránit vlastní píseček. Tomu odpovídá i volba označení nových procesorů, které už nebylo číselné (čili nešlo o 586), neboť právě čísla nelze v USA registrovat jako ochrannou známku. 

 

 

Procesor, jak jej dnes již neznáme: slotové Pentium II (Slot 1)

Počínaje procesory Pentium tak Intel najel na opravdu samostatnou dráhu výrobce procesorů, a to s patřičnou výhodou. Ostatní se totiž museli přizpůsobit a začít vyvíjet vlastní procesorové architektury založené na x86, s čímž měl opravdové zkušenosti právě jen Intel a ten svou výhodu ještě podpořil kampaní "Intel Inside", která byla založena na jednoduché premise, že pouze s tímto označením dostáváme ten pravý procesor pro PC. Není také divu, že se AMD nebo Cyrix nejdříve snažili rozvíjet procesory 486 v době, kdy Intel už nabízel Pentia, ovšem AMD naštěstí vytrvalo a vedle něj také VIA, ale tato firma rychle ztratila dech a spokojila se s výrobou nízkovýkonných a úsporných procesorů.

 

Intel dále rozvíjel architekturu Pentií a přišel s procesory Pentium II, Pentium III (P5 a P6), z nichž si pamatujeme především velice dobře přetaktovatelné modely s jádry Coppermine či Tualatin. Oblíbené byly zvláště Celerony, jež bylo možné snadno přetaktovat třeba z 300 na 450 MHz, takže o plnou polovinu, na což dnes už můžeme zapomenout. 

 

AMD dokázalo Intelu co se týče nabídky procesorů dobře vzdorovat, ale ta pravá příležitost přišla s nástupem architektury Netburst a Pentií 4. Netburst představoval první velkou změnu od nástupu prvních Pentií a Intel si představoval, že úspěchu dosáhne s využitím velice hluboké instrukční pipeline, která umožní vyrobit procesory s taktem až 10 GHz. Jenomže éra prudkého zvyšování pracovního taktu už právě s procesory Pentium 4 skončila a jak je známo, na takty byť jen blížící se 10 GHz se procesory x86 nikdy nedostaly a už asi ani nedostanou. 

 

S Netburst je také spojena řada skandálů, které vycházejí prostě z toho, že AMD mělo v té době na trhu lepší procesory, ale Intel měl zase dominantní postavení. Toho se nerozpakoval využít, a tak jsme mohli číst o manipulaci s benchmarky či o protikonkurenčních snahách. 

 

 

Ve skutečnosti nás Pentia 4 dovedla k taktu 3,8 GHz (model s taktem 4 GHz už se na trh nedostal), a to s vážnými problémy týkajícími se lokálního přehřívání čipů, což bylo ale také spojeno i s tím, že v té době byly procesorové chladiče ještě slabé a často využívaly jen hliníkové základny, které na rozdíl od měděných nedokážou tak rychle odvádět teplo. Však TDP Pentií 4 bylo nanejvýš 115 W, a to není nic, co by dnešní chladiče nezvládly.

 

Zatímco se na Intel snášela kritika za přehřívající se Pentia 4, AMD na začátku nového století prodávalo velice úspěšné procesory jako Athlon XP, Opteron nebo levnější Sempron a Duron, které převzaly taktovací otěže od Pentií III. Intel se ale chystal opustit Netburst jako již očividnou slepou větev a představit procesory Core 2, z nichž se postupně vyvinula celá architektura Core. Je stále ještě aktuální, neboť se na nás chystá už její 8. generace a jak je dobře známo, vyměnila honbu za gigahertzy honbou za počtem jader. 

 

Podívejme se ale na tento vývoj spíše očima stíhačky Intelu, firmy AMD, z jejíhož pohledu to bude zajímavější.