Megatest 250GB disků: 2. část
Prostě a jednoduše testovat pouze syntetickými testy jako je HD Tach již není u nových disků možné, protože to nevystihuje realitu. Firmware a velikost bufferu dnes ovlivňují výkon mnohem více než kdy dříve. Více jsem se o faktorech ovlivňujících reálný výkon zmínil již v minulém megatestu, proto pokud chcete o problematice vědět víc, odkazuji vás právě tam.
Testovací sestava
Nejlepší řadič Serial ATA a zároveň Ultra ATA disků dnes sice obsahuje VIA VT8251, bohužel ale tento čip je stále dodáván ve velmi omezeném množství. Protože ho má jen několik málo základních desek a ty navíc není jednoduché sehnat, posloužil druhý nejlepší čip - Intel ICH7R. Testovací sestava byla následující:
Intel Pentium 4 eXtreme Edition 3.40 GHz (Gallatin, 2MB L3 cache)
Gigabyte GA-8I955X Royal, čipset i955X + ICH7R, BIOS F8
2x 512MB DDR2-533
Windows XP SP2 se všemi aktualizacemi, DirectX 9.0c
Intel INF Update Utility verze 7.2.2.1006
Intel Matrix Storage Manager verze 5.1.0.1022
Disky pro Ultra ATA byly testovány na integrovaném Ultra ATA 100 kanálu čipsetu ICH7R, disky pro Serial ATA pak na integrovaném Serial ATA 3.0 Gb/s, NCQ, Staggered Spin-Up řadiči, který běžel v režimu AHCI (pokud není uvedeno jinak).
Čip ICH7R se od staršího ICH6R liší pouze podporou 3.0 Gb/s přenosů. Ve všech ostatních parametrech jsou identické. Jednou z nevýhod je pak podpora pouze jediného kanálu Ultra ATA, který je tak fakticky určen pro optické mechaniky. Jinými slovy čipy ICH6 a ICH7 nepočítají s tím, že by se používaly jiné pevné disky než ty pro Serial ATA. Pokud hodláte použít nějaký Ultra ATA disk, nevyhnete se (při zapojení CD-ROM mechaniky) poklesu výkonu plynoucího z toho, že rozhraní Ultra ATA, přestože podporuje připojení dvou zařízení, umožňuje v jednom okamžiku komunikaci pouze s jedním z nich.
Menší nevýhodou ICH7 je také to, že Ultra ATA řadič podporuje pouze režim UDMA5 (Ultra ATA 100). Většina ostatních čipových sad přitom zvládá režimu UDMA 6 (Ultra ATA 133). Toto může ve srovnání s konkurencí mírně snížit výkon, ale jinak to nemá žádné další dopady.
Někteří uživatelé se domnívají, že pro podporu disků větších než 128 GB je zapotřebí řadiče s podporou Ultra ATA 133. To je naprostý nesmysl, přenosová rychlost totiž jinak s podporovanou velikostí nesouvisí. Problém se 128 GB disky spočívá v tom, že řadič a BIOS používají 28 bitový Logical Block Addessing (lineární adresování sektorů pevného disku). Protože typický sektor má 512 byte, pak tedy 268435456 sektorů o velikosti 512byte činí přesně oněch 128 GB. Pevné disky, které chtějí překročit tuto hranici, musí používat 48 bitové LBA adresování. Tím se podporovaná velikost zvyšuje na prakticky nepředstavitelnou velikost 134217728 GB, tedy 128 Petabytů. Aby bylo možné zapnout 48 bitové LBA, musí na to být BIOS základní desky připraven - v praxi jsou schopné po update BIOSu podpory velkých disků i základní desky staré pět let.
K testu byly opět použity programy HD Tach (tentokrát ve verzi 3.0), H2benchw (ve verzi 3.6) a nově PCMark 2005. Oproti minule jsem vypustil WinBench 99, který je dnes již notně starý a který má občas problémy se spolehlivostí výsledků. Testy PCMarkem 2005 probíhaly na souborovém systému NTFS, který je dnes již patrně nejzastoupenějším. FAT32 přeci jenom ustupuje ze slávy s tím, jak se na většině počítačů objevují Windows XP a zároveň mizí Windows 98.
Pro srovnání výkonu jsem do testu zařadil také pevný disk Hitachi 7K250, který v minulém megatestu společně se Samsungem SpinPoint P80 dosahoval nejvyšších rychlostí. Protože se jedná o starší generaci (na kapacitu 250 GB obsahuje tři plotny po 80 GB), bude v grafech odlišen šedou barvou. Máte tak možnost porovnat, jak si vedou nové generace disků ve srovnání s minule nejrychlejším modelem.