3D obraz: budoucnost nebo slepá větev?

Námětem pro článek byla neustále se zvětšující nabídka produktů s prostorovým zobrazením na našem trhu. Může se zdát, že ono 3D je jen jedno, ale chyba lávky. Technologií je hned několik a my si dnes zkusíme popsat ty nejdůležitější. Stručně prolétneme nabídku výrobců a zastavíme se i u posledních her či filmů. Pokud budete mít na něco jiný názor, nenechte si jej pro sebe a podělte se o něj s ostatními v diskuzi pod článkem.

Historie

Ačkoliv se 3D zdá jako nová technologie, není tomu tak. Samotný objev lidského vnímání prostorových objektů se datuje do roku 1838, kdy jej popsal anglický vědec Sir Charles Wheatstone. Ten si všiml, že při střídavém zakrývání očí vidí nestejný posunutý obraz.
Popisovat celý systém vnímání prostoru by bylo zdlouhavé a možná i nudné. Stejně tak jako detailně vysvětlovat všemožné pojmy týkající se této oblasti. Ve stručnosti řečeno, dvojice lidských očí je od sebe umístěna přibližně 50-75 mm a tím se do mozku dostávají dva rozdílné obrazy, které mozek spojí a vyhodnotí. Zejména díky binokulární disparitě (prostorový vjem) a pohybové paralaxe (body blízko nás se pohybují rychleji a naopak) můžeme vnímat objekty v prostoru, vyhodnocovat jejich velikost, pozici či rychlost.
Objev pojmenovaný stereopse je základem, který dnes využívá každý výrobce v 3D průmyslu. Naprosto prvním 3D produktem byl stereoskop (stereoskopické brýle), které vymyslel vědec Wheatstone. Poměrně populární zařízení jistě znáte, jednalo se o ty plastové cvakací brýle s výměnnými kolečky. Kdo nezná, nechť navštíví některé z větších hračkářství.
Další poměrně známou metodou vyvolání prostorové iluze byl Anaglyf. Fotografie či film obsahoval ten samý obraz, avšak jeden snímek byl zabarven do modra (zelena) a druhý do červena. Bez brýlí nesledovatelné, ale po nasazení dvojice sklíček (modré a červené) došlo k odfiltrování (separování) jednoho obrazu pro jedno oko. 3D efekt byl na světě, avšak ztrácel barevnost.

Pirátům vstup zakázán

Teď se podíváme na problémy, které se stereoskopickým zobrazením přicházejí. Ne každý totiž dokáže vidět žraloka polykajícího vaše hlavy a zatímco vy jste bledí strachy, někdo se nechápavě rozhlíží po sále, či si otírá brýle.

Lidský organismus je neuvěřitelně komplikovaný „stroj“, a tak není divu, že se čas od času něco pokazí. Prostorový zážitek si proto neužijí lidé s amblyopií, strabismem či jen jedním zdravým okem. Jim se totiž v mozku obrazy skládají špatně, případně vůbec. Ohroženou skupinou jsou také epileptici, kterým může aktivní 3D vyvolat záchvat. Dřív než tedy vyhodíte desetitisíce za nové 3D produkty, je vhodné se zastavit v nejbližší prodejně elektra.
Dalším hojně diskutovaným problémem je náročnost 3D na mozek pozorovatele a možné zdravotní následky. Přeci jen klameme vlastní vnímací ústrojí a vytváříme umělou iluzi něčeho, na co naše hlava není zvyklá. Prozatím jsem neslyšel o žádné nezávislé studii dopadů na lidské zdraví, ale samotní výrobci jistě něco tuší, neboť nás všemožně informují o nutných přestávkách při sledování stereoskopického obsahu.

Jak by řekl klasik: „Pravda je tam někde venku“, a proto rozhodně neberte všechna ta varování na lehkou váhu. Stejně jako není zdravé sledovat klasický 2D obraz po dlouhou dobu, neměli byste pořizovat např. 3D televizor za účelem zcela nahradit ten současný. Zkrátka podívat se na film či dokument a poté se jít aspoň na 30 minut projít ven.

Pro více informací o vývoji 3D technologie zobrazování doporučujeme článek Dlouhá cesta k 3D televizi.