Už dříve se mluvilo o tom, že materiál z prstenců kolem Saturnu postupně padá přitahován gravitací planety. Nyní o tomto jevu můžeme mluvit jako o prstencovém dešti a nyní již zaniklá sonda Cassini se na něj mohla podívat zblízka.
Odměníme každého! Vyplňte komunitní průzkum a získejte luxusní ceny
Kdo jste, na čem a co hrajete, jaký obsah konzumujete a jaký vztah máte k AI? Věnujte nám pár minut a jako dárek za vyplnění získáte slevu na nákup a šanci získat také další luxusní ceny.
Sonda Cassini se už před více než rokem ponořila do hlubin atmosféry Saturnu, ale ještě před tím se několikrát odvážila zavítat přímo mezi něj a jeho nejbližší prstence. Byly to odvážné manévry, které společně se smrtícím finále přinesly data pro pozdější zkoumání. Odhaleno bylo díky nim i to, že každou sekundu do atmosféry Saturnu spadne alespoň 10.000 kilogramů materiálu právě z prstenců v podobě jakéhosi "deště".
Deset tun samozřejmě není nic v porovnání s celkovým objemem materiálu, který je v prstencích obsažen, ale i díky tomu lze s konečnou platností říci, že tyto prstence opravdu časem zmizí. Ostatně deset tun za sekundu je dolní hranice odhadu založená na datech Cassini a ta horní je 45 tun za sekundu.
Sonda Cassini přiletěla k Saturnu v roce 2004 a nejdříve začala nesměle vzdálenými průlety kolem planety a až poté, co jí začalo docházet palivo, se NASA odhodlala k velice těsným průletům, při nichž se dokonce svým způsobem otřela o atmosféru Saturnu. To ji tedy nevyhnutelně zavedlo mezi něj a jeho nejbližší prstence a nakonec byla Cassini navedena přímo do planety a na této poslední cestě odvysílala poslední údaje především za svého INMS (Ion and Neutral Mass Spectrometer).
Díky tomu i víme, z čeho se skládá materiál, který neustále padá do atmosféry pod sebou. V drtivé většině jde o mix molekulárního vodíku H2 a atomárního helia a zbylá 3,4 procenta jsou tvořena organickými materiály (butan či propan), vodou, metanem a dalšími sloučeninami.
Je však možné, že tato data budou poněkud nepřesná, neboť Cassini je nasbírala při svých těsných průletech, kdy do ní ve velké rychlosti narážely částečky tohoto "prstencového deště" a rozbíjely se o anténu přístroje INMS použitou jako štít. Stejně tak bylo zdůrazněno, že složení deště se při jednotlivých průletech měnilo, což by zase ukazovalo na nerovnoměrné rozmístění chemických prvků a sloučenin v prstenci, což je celkem logické. A ostatně šlo také jen o jeden prstenec, a sice D, který Cassini takto zblízka mohla prozkoumat.
