Uprostřed dubna předchozího roku prošlo skrz naši soustavu rentgenové a gama záření, které zachytily senzory jak na Zemi, ale také na sondách u Slunce a Marsu. Pocházelo z 11,5 mil. světelných let vzdáleného zdroje.
Magnetary známe jako magneticky vysoce aktivní neutronové hvězdy, čili pozůstatky dávných velkých hvězd, které už ukončily svou existenci v hlavní posloupnosti. A zhruba před 11,5 miliony let jeden takový vyslal do vesmíru obrovskou erupci, jež se projevila i silným zářením v rentgenovém a gama spektru. To dorazilo k nám 15. dubna roku 2020 a signál trval pouhý zlomek sekundy, než zase zmizel. Ale i díky tomu, že jej zachytila různá zařízení umístěná u Slunce, u Marsu i u nás na Zemi (či nad ní), získali astronomové cenná data o jeho zdroji.
Že je zdrojem zachyceného záření magnetar, to bylo ohlášeno až nyní, čili jde o velice cenná data, i když magnetary mají být ve vesmíru relativně běžné. Astronomové však o nich dosud ví jen málo, takže každá taková událost přináší hodnotné informace, díky nimž jednou zjistíme třeba to, proč se vůbec zhruba jedna z deseti neutronových hvězd stane magnetarem. Jak uvádí autor studie Oliver Roberts (Universities Space Research Association) dosud víme o zhruba 30 magnetarech nacházejících se v naší vlastní Galaxii, takže jejich existence je potvrzena, ovšem to málo, co se o nich ví, je založeno právě na občasných signálech v rentgenovém či gama spektru a takové, jaký byl ten loňský, můžeme dosud spočítat na prstech jedné ruky.
Tento magnetar ale pochopitelně v naší Galaxii nesídlí, což je zřejmé už z uvedené vzdálenosti 11,5 milionu světelných let. Nachází se v galaxii NGC 253, která je na obloze umístěna v souhvězdí Sochaře, čili dle toho se označuje i jako Sculptor Galaxy. Na obloze (avšak jižní) jde o nejjasnější galaxii hned po Andromedě.
Signál od magnetaru byl tentokrát velice silný, ale naštěstí ne až tak silný, aby přístroje rovnou oslepil, jako to udělaly jiné záblesky od magnetarů z naší galaxie a ani tak slabý jako ty, které v podstatě neustále detekují vesmírné teleskopy Swift a Fermi, ale nedokáží určit jejich zdroje. A jak bylo řečeno, navíc byl nový signál zachycen v rámci InterPlanetary Network i sondami u Slunce a Marsu, což umožnilo triangulací relativně přesně určit jeho zdroj a vzdálenost.
Právě na základě tohoto nového signálu se nyní astronomové odvažují říci, že právě i všudypřítomné slabé gamazáblesky detekované teleskopy Swift a Fermi pocházejí od mnohých velice vzdálených magnetarů. K tomu můžeme poznamenat, že právě v minulém roce byly magnetary označeny za velice pravděpodobný zdroj i opakujících se záblesků Fast Radio Burst (FRB).
