Jeden výkonný teleskop dokáže vytvořit obrovské množství dat, která se mohou zpracovávat na místě. Co ale když potřebujeme data rovnou z osmi teleskopů rozesetých po celém světě? Může se uplatnit Internet, nebo starý dobrý způsob?
Během představení prvního snímku černé díry jsme se dozvěděli, že bylo nutno zpracovat asi 5 petabajtů dat, které byly v podstatě redukovány na několik výsledných obrázků zachycujících samotný střed galaxie Messier 87.
Celkem osm teleskopů tvořilo výsledné zařízení zvané Event Horizon Telescope (EHT), který díky interferometrii představoval teleskop, jenž má efektivní průměr srovnatelný s celou planetou. Podívat se tak mohl na černou díru s odhadovaným průměrem 38 miliard kilometrů, čili asi 27tisíckrát větším, než je průměr Slunce. Do tohoto prostoru se ale soustředí hmota asi 4 miliard Sluncí a my jej můžeme sledovat ze vzdálenosti 54 milionů světelných let. Jak je to možné?
Právě díky tomu, že máme teleskopy rozesety po celém světě, díky čemuž je úhlové rozlišení téměř rovno teleskopu o průměru Země. Problém je však ten, že tento virtuální teleskop může zachytávat obraz jen v několika málo místech či bodech, kde jsou umístěny ony teleskopy. Výhoda je však ta, že sledujeme objekt, který se nemění zrovna rapidně, a tak můžeme použít opravdu dlouhou "expozici".
Jak ukazuje tento obrázek, díky dlouhému sledování jednoho objektu a otáčení Země se pozice teleskopů na pomyslné celosvětové anténě mění, čímž se celkový obraz postupně zaplňuje a zvyšuje se jeho detail. K tomu se však musí sledování přesně synchronizovat v čase a využity k tomu byly u každého z osmi teleskopů EHT atomové hodiny a je také jasné, že výsledných dat nebude zrovna málo. Bylo to tak zmíněných 5 petabajtů, čili 5000 terabajtů, takže i kdyby se využily nejmodernější 16TB pevné disky, potřebovali bychom jich 313, a to ještě mluvíme o terabajtech v podání výrobců disků, kteří v tomto případě nevyužívají násobky 1024, ale 1000 (TB vs TiB), takže by to asi chtělo ještě o několik disků více, kdybychom brali do důsledku, že dat bylo opravdu 5 PiB, čili pět pebibajtů, ale v tom se nebudeme šťourat.
Dle Dana Marroneho z týmu EHT to tak jednak vyžadovalo, aby byl u každého teleskopu instalován specializovaný vysokorychlostní systém pro záznam dat na pevné disky. Můžeme si představit nějaké masivně paralelizované stripingové RAID pole. Data pokrývala sledování v období sedmi dní a odpovídala celkově půl tuně pevných disků. Jen z Mauna Kea na Havaji to byl objem 700 TB dat, která bylo celkově lepší dovézt 8000 kilometrů do cílové destinace v Bostonu letadlem, což dle serveru Sixcolors vzhledem kestrávenému času při transportu bylo stejné, jako by putovala přes Internet stabilní propustností 14 Gb/s.
A pak že jsou pevné disky mrtvé.
