Zajímalo by vás, jaký pohled se nejspíše naskytne člověku, který se podívá na noční oblohu z povrchu Marsu? Jistě jej nebude trápit umělé světelné znečištění jako na Zemi, ale na druhou stranu jsou tu jiné problémy.
Nedávno jsme se podívali na nově sestavenou celosvětovou
, která ukázala, že opravdu tmavých míst už na pevné půdě moc nenajdeme a taková jsou logicky daleko od civilizace. Patří mezi ně i pouště na jihozápadě Spojených států, které tak trochu připomínají povrch na Marsu, a tak by jednoho napadlo, zda je i noční pohled na nebe z povrchu červené planety stejný, nebo snad ještě lepší. Však na Marsu se o světelném znečištění vůbec nedá mluvit a navíc je tamní atmosféra daleko řidší a nehrozí, že by výhled zakryly mraky zkondenzované vody či ledu. Dle toho bychom očekávali, že hvězdy budou ještě jasnější a jejich světlo se nebude mihotat.
umělecké ztvárnění oblohy Marsu s meteorickým rojem
Mars ale připravuje jiné komplikace, a to především prach, který i při pohledu přímo vzhůru dokáže snížit jas hvězd o celou jednu magnitudu. To se pochopitelně drasticky horší při sledování objektů blíže k horizontu, neboť tak musíme pochopitelně prohlédnout skrz tlustší vrstvu prachu, a ten tak dokáže zastínit hvězdy velikosti 4. magnitudy. Na Zemi je přitom za ideálních podmínek možno pouhým okem pozorovat hvězdy velikosti 8. magnitudy, ale takové podmínky už v naší republice nejsou.
západ slunce na Marsu zachycený vozítkem Curiosity
Marsovská vozítka mají dnes kamery, které jsou víceméně stejně citlivé jako lidské oko a pokud tam panují ideální podmínky, dokáže Opportunity vidět hvězdy velikosti 6. magnitudy, což je zhruba stejné, co dokážeme pouhýma očima v tmavších oblastech České republiky. Čili z povrchu Marsu lze dobře sledovat i různá zatmění nebo průlety komet. Například v roce 2014 sledovalo Curiosity průlet komety Siding Spring (C/2013 A1), která má původ v Oortově oblaku a ta byla skutečně dobře pozorovatelná, neboť kolem Marsu prosvištěla ve vzdálenosti pouze 140.000 kilometrů. Tato kometa s sebou přinesla meteorickou smršť, která vyvrcholila sprškou tisíců až desetitisíců za hodinu, což by byla u nás na Zemi skutečně spektakulární podívaná.
Dalším problémem při sledování hvězd z Marsu jsou až několikahodinové západy slunce, které ale na druhou stranu dokáží připravit nevšední zážitek, kdy mění barvu oblohy do modré a postupně až karamelové barvy. Pak tu jsou ale také dva známé přirozené satelity Marsu: Phobos a Deimos.
srovnání zdánlivých velikostí Deimosu a Phobosu s Měsícem
Oba jsou při vhodných podmínkách viditelné z povrchu planety, a především pak větší bramborovitý Phobos se svými krátery. Ten vychází na západě, a to i vícekrát za noc, neboť jeho doba oběhu je 0,3 dní. Menší Deimos je podstatně více vzdálen, a tak se na obloze jeví spíše jako jasná hvězda.
Zdroj:
