Perovskitové solární články jsou obvykle známy svou nízkou životností. Nové laboratorní pokusy ale vypadají dost slibně.
Pervoskity jsou slibnou koncepcí pro solární články budoucnosti, a to zejména v tandemové (kombinované) formě. Účinností jsou na tom už dobře, drtivá většina pokusů má ale mizernou životnost, řádově horší, než co by bylo potřeba pro komerční nasazení. Jeden z nejnovějších vědeckých pokusů ale vypadá docela slibně.
Konkrétně jde o materiál FAPI (forma iodidu olovnatého), jehož verze 3C-FAPI má vhodné vlastnosti pro solární nasazení, je ale strukturálně nestálá a mění se na neperovskitovou formu 2H-FAPI. Jsou metody, jak tomu zabránit, třeba přidáním methylamonia nebo cesia, to ale přináší nové problémy s nestabilitou v jiných ohledech. Cílem tak bylo zajistit stabilitu 3C-FAPI bez ohrožení termální stálosti a současně vyřešit jeho strukturální nestabilitu.
Nakonec se to vyřešilo přidáním dalších perovskitových materiálů FaCl a BA2PbI4. Výsledkem byl perovskitový solární článek, který dosahoval nejvyšší účinnosti 25,1 % a 40 testovacích vzorků se v průměru dostalo na 24,1 %. To je hodnota lehce nad úrovní běžně dostupných solárních článků na bázi křemíku.
Zásadní je ale především to, že se tato hodnota nijak zásadně nesnížila používáním článku. Po 1200 hodinách svícení a teplotách 80-90 °C se totiž snížila o pouhá 2 % (nikoli 2 procentní body). Jinak řečeno, účinnost zůstala na 98 % původní hodnoty. Pro průměr 24,1 % by to tedy znamenalo pokles na 23,6% účinnost. 1200 hodin v našich podmínkách odpovídá zhruba jednomu roku.
