Elektromagnetický motor známý prostě jako EmDrive v minulých letech vyvolal velké pozdvižení. Popírá totiž jeden z Newtonových zákonů, a přitom dle testů funguje, a tak se brzy dočká svého prvního ostrého testu ve vesmíru.
EmDrive si můžeme představit jako velkou mikrovlnnou trobu otevřenou na jedné straně. Označován je také jako radiofrekvenční rezonanční dutinová tryska. Funguje tak, že do měděné trychtýřovité dutiny jsou vysílány mikrovlny, které v ní neznámým způsobem vyvíjejí tah. To však porušuje zákon o zachování hybnosti, neboť EmDrive nemá žádné výfukové plyny či zplodiny, zkrátka nic. Jeho tah má přitom být ve srovnání s iontovým motorem vyšší, pokud je na vstupu stejná energie.
prototyp EmDrive
Za motorem EmDrive stojí Roger Shawyer, který s tímto nápadem přišel v roce 1999 a nyní si zamluvil místo v raketě vynášející do vesmíru zařízení CubeSat. Jde o malé satelity, jež v přepravním stavu nemají překračovat rozměry 100 x 100 x 113 mm a hmotnost 1,33 kg. Výsledný náklad se ale nyní může skládat až ze šesti takových kvádrů.
Motor byl již v roce 2010 vyzkoušen v čínských laboratořích, kde dokázal s příkonem 2,5 kW vyvinout tah 72 gramů, čili 720 mN (milinewtonů), zatímco iontový motor vytvořený americkou NASA potřebuje 39,3 kW pro tah 670 mN, přičemž k tomu ještě potřebuje jako palivo xenon. Poté motor v roce 2014 otestovala samotná NASA, která dosáhla při příkonu 17 W tahu 91,2 µN (mikronewtonů), takže musela chtě-nechtě uznat, že funguje. I tak ale nikdo v NASA nevysvětlil, jak je možné, že motor funguje. On totiž tvořil tah i v experimentu, který byl navržen přímo k tomu, aby žádný nevyvíjel. Jediná konkrétní myšlenka je taková, že jde o interakci s "quantum vacuum virtual plasma", čili s částicemi a antičásticemi, které se neustále objevují a mizí.
Do roka se snad dozvíme, zda je EmDrive vhodný kandidát pro pohon budoucích sond nebo snad i lodí pro lidskou posádku. Potřebuje totiž "jen" dostatek energie a pak by měl být schopen pracovat neustále bez potřeby paliva.
Zdroj:
,
,
