Jim Keller je ve světě procesorů mimořádně důležitou postavou, která stála u zrodu řady úspěšných architektur. Pracoval pro AMD, Apple a nedávno také pro Intel. Nyní se ovšem objevil v podcastu, kde mluvil o Mooreově zákonu i designu procesorů.
Jim Keller se tak loni rozloučil s Intelem, a to po více než dvou letech práce, ale o tom mluvit nechceme. Zaměříme se na podcast Lexe Fridmana, kde Keller v hodinu a půl trvajícím rozhovoru hovořil především o tom, jak probíhá designování nových procesorových architektur.
Jim Keller a Raja Koduri
Jak Keller uvádí, po vytvoření nové architektury přichází obvykle na řadu její vylepšování a v takovém případě může být dosažení slušného 10% nárůstu výkonu (IPC) poměrně snadno. Stačí přidat pár výpočetních jednotek, zvětšit buffer či cache, ovšem takový přístup nevyhnutelně vede k tomu, že se někde jinde objeví úzké hrdlo, které způsobí, že další podobné úpravy přestanou mít smysl a pouze učiní výsledný čip zbytečně složitější, větší a žravější.
Pak už je na zodpovědnosti výrobce a jeho týmů inženýrů, aby se rozhodli vytvořit zbrusu novou architekturu a to by dle Kellera obvykle mělo s ohledem na zajištění slušného tempa pokroku proběhnout s tří až pětiletým intervalem. Ostatně právě Keller je znám svým zaměřením na vývoj nových architektur a zmínit můžeme především Zen firmy AMD, ale také A4 a A5 firmy Apple nebo předchozí architekturu K7 opět od AMD.
Co se týče Intelu, ten má dle Kellera poněkud jiný přístup a snaží se spíše o architektury udržované při životě kolem 10 let, což sám nezavrhuje, právě naopak. Mluví samozřejmě o architektuře Core a o tom, že její neustálé vylepšování v malých krocích je z hlediska rizik naopak velice vhodné a to platí i pro vynaložené prostředky na vývoj, i když je na druhé straně vidina postupně se snižujících výdělků.
Jde tak celkově o zvážení toho, zda riskovat "krátkodobou, či dlouhodobou katastrofu". Ta první krátkodobá postihla AMD v případě procesorů Bulldozer, respektive AMD se rozhodlo ji podstoupit. Jak dobře víme, procesory Bulldozer byly po dvou generacích v podstatě zaříznuty a AMD se rozhodlo další generace vypustit a nerozvíjet jejich neúspěšnou architekturu (až na APU). Přístup Intelu byl po nástupu procesorů Zen jiný, ten se snažil dále mačkat z architektury Core, co se dalo a nyní je už zřejmé, že proti nové generaci Vermeer s největší pravděpodobností nenajde konkurenci. Nicméně je třeba také poznamenat, že problémy Intelu jsou daleko širší a netýkají se pouze architektury, respektive jsou provázané s neúspěšným přechodem na 10nm proces, na což se nabalily další potíže.
A jak Keller komentuje, manažeři, kteří neuvažují pouze s výhledem na příští kvartál, ale v delším měřítku, ti ví, že je lepší riskovat onu krátkodobou katastrofu, než dlouhodobou.
