Astronomové vzhlížejí k superzemím jako k velice nadějným kolébkám mimozemského života, ovšem také to mohou být světy, jež se pro své obyvatele stanou vězením, které nelze opustit na cestě ke hvězdám. Důvod je prostý: gravitace.
Superzemě, jak už jejich název napovídá, mají být planety s pevným povrchem, jež jsou několikrát, a to až desetkrát hmotnější než naše Země. Právě díky tomu jsou viděny jako velice vhodné místo pro vznik života, neboť s masou planety roste i její přitažlivá síla, díky čemuž si může snadno udržet hustou atmosféru jako základní předpoklad vzniku života, jaký známe. Atmosféra nás chrání před vesmírným počasím, udržuje na povrchu vodu a obecně poskytuje vhodné prostředí pro život.
Ten se tak teoreticky může na superzemi s vhodnou atmosférou, vzdáleností od svého slunce a dalšími předpoklady vyvinout, ovšem inteligentní tvorové by pak mohli zjistit, že jejich veškeré pokusy jak dosáhnout vesmírného prostoru jsou marné. V takovém případě samozřejmě vycházíme z toho, co sami známe a víme o svých možnostech pro dosažení vesmíru a je to logické, neboť nic jiného nám nezbývá. Vždy bude možné namítnout, že si ve své aroganci nedokážeme představit nějaký exotický způsob pohonu, ovšem ve vědě je třeba vycházet z faktů či teorií a ne z námitek, že určitě bude existovat ještě něco jiného, námi dosud neobjeveného.
Pokud by se lidé vyvinuli na superzemi, pak by v prvé řadě vypadali kvůli vyšší gravitaci zcela jinak, ale především by zjistili, že chemickým pohonem, čili pomocí dnes běžně používaných raket, se na oběžnou dráhu těžko dostanou. Pokud by šlo skutečně o planetu s desetinásobně silnější gravitací ve srovnání se Zemí, vypuštění rakety formátu Falcon Heavy s příslušným nákladem by si vyžádalo na 60.000 tun paliva. Samotná raketa má přitom pouze 1.420 tun, takže tento nepoměr je zřejmý. A pokud bychom chtěli na takové superzemi vypravit misi formátu Apolla, bylo by zapotřebí už rovnou 440.000 tun paliva, zatímco hmotnost Saturnu V byla 3.270 tun. Výsledné rakety by tak musely být nepředstavitelně velké.
Země, superzemě COROT-7b, Neptun
Tomu všemu se věnuje ve své studii Michael Hippke z německé Sonneberg Observatory. Dle něj by mimozemská rasa vyvinutá na superzemi musela před výletem do vesmíru dospět ve svém technickém vývoji mnohem dále než my, nebo by musela být daleko odvážnější.
V prvním případě by mohla postupně postavit vesmírný výtah vypouštěním malých nákladů, ovšem ani naše nejlepší teoretické návrhy nedokáží nabídnout pro takové zařízení lano, jež by dokázalo na svůj úkol stačit. Nestačily by tak ani uhlíkové nanotrubičky spletené do jednoho stovky kilometrů dlouhého provazce.
V druhém případě by mohli mimozemšťané zkusit nahradit chemický pohon něčím jiným, mnohem silnějším a zde se nabízí jaderný pulzní pohon. Jde v podstatě o postupné odpálení malých atomových bomb, jež by katapultovaly plavidlo vzhůru. Asi není třeba vysvětlovat, proč nejde o zrovna vhodný způsob, jak běžně vypouštět náklad do vesmíru z povrchu planety.
My si tak alespoň můžeme ke šťastným náhodám naší existence připočíst i to, že naše planeta není až tak moc velká. I tak je ale dosažení vesmíru velká výzva, zvláště pokud jde o vyslání nákladu pryč z vlivu přitažlivosti Země.
