Seznam kapitol
V dnešní recenzi jsme si pro vás připravili test nejnovější generace herní konzole Sony a herního titulu The Last Guardian. Proč zrovna tato kombinace? Oba pocházejí z Japonska, měli legendární předchůdce a provázely je velká očekávání.
The Last Guardian
Herních titulů pro konzole je na trhu dost, ale jen málokteré vás dokážou usadit do křesla svým propracovaným světem a poutavým příběhem. Zvládne to The Last Guardian, který se chystal téměř 10 let?
Řada projektů se dlouhodobě odsouvá, ruší a nebo naopak prochází uspěchaným vývojem. Výsledkem jsou nezřídka nedodělky s trvanlivostí na jeden víkend, nedotaženou grafikou a chybami, které „moderní“ vývojáři řeší neustálým vydáváním oprav.
The Last Guardian to na své cestě k vydání také neměl vůbec jednoduché. Na projektu se pracovalo od roku 2007 a k prvnímu představení došlo na herní výstavě E3 v červnu roku 2009, nicméně do konce roku 2016 se o finálním datu vypuštění vedly spíše nekonečné debaty. Projekt nabíral zdržení prakticky v každé oblasti. Byly to jednak personální změny, ale také zaměřením na generaci herní konzole.
První trailer na The Last Guardian
Celý projekt totiž od počátku drželo pod ochrannými křídly Sony, a tak bylo nad slunce jasné, že titul dorazí exkluzivně na konzoli PlayStation. Nicméně během takto dlouhého vývoje došlo k obměně hardwaru a bohužel pro vývojáře tím nejhorším možným způsobem. Jak jsme si již popsali v předchozí kapitole, PS3 běžel na proprietární architektuře Cell od IBM, zatímco v nitru moderního PS4 pracuje x86 od AMD.
Hra se tedy po mnoha odkladech dostala na pulty obchodů až koncem minulého roku, což z ní dělá rekordmana v délce vývoje. Sony mělo velké štěstí v bezmezné trpělivosti fanoušků, neboť se na vývoji podíleli lidé, kteří stáli za Shadow of the Colossus, což je pro majitele PlayStationu jedna z nejvíce oceňovaných her.
Nejnovější trailer na The Last Guardian
Očekávání tak byla nesmírně vysoká, což se projevilo již při spuštění předobjednávek. Sony se přesným číslem nepochlubilo, ale dle produktového manažera bylo množstvím zákazníků příjemně překvapeno. Otázkou však zůstává, zda hra příjemně překvapila i hráče, na což se podíváme v dalších odstavcích.
Upozornění: V článku se budu snažit co nejméně vyzrazovat samotný děj hry, nicméně některé části budou popisovat dění ve hře.
Příběh
Úplný začátek hry připomíná druhý den po vydařeném večírku. Probudíte se na neznámém místě, prakticky celé tělo máte pokryté symboly, kterým nerozumíte a nedaleko od vás leží někdo další, kdo je na tom ještě možná hůře než vy.
Hra začíná s mnoha otázkami, které postupně objasňujete
Dotyčný tvor je navíc výrazně větší a alespoň z počátku není vůbec přátelský, neboť jej kdosi zranil. Naštěstí je uvázaný na řetězu a každý soudný člověk by jej obešel velkým obloukem. Nicméně po ohledání okolí zjistíte, že se bez cizí pomoci nikam nedostanete.
Hra k vám promlouvá skrze hlas a titulky, kterými vám radí, jak se posunout dále. Nebyli by to japonští vývojáři, kdyby vše následující nebylo do značné míry bizarní. Zraněný tvor před vámi je totiž jakýsi hybrid kočky a opeřence, který nejraději pojídá dřevěné barely s neznámým obsahem.
Hra vám napovídá, ale řadu rébusů nechá na vás
Musíte jich tedy přinést dostatek, získat si jeho přízeň, napravit jeho zranění a následně se vydáte na společnou cestu světem, kde se jeden bez druhého neobejdete. Proti vám totiž stojí silný protivník, který si podmanil prakticky vše a vy jej z pozice malého kluka rozhodně nemáte šanci porazit.
Hratelnost
Jestli byl něčím PlayStation a konzole obecně výjimečné, byla to špičková hratelnost. Velká obrazovka a ergonomický ovladač se postaraly o hodiny skvělé zábavy a často jste tak konzoli vypínali až těsně nad ránem. The Last Guardian v tomto ohledu na své předchůdce nenavazuje úplně nejlépe.
Do příchodu prvních ovladačů s joysticky si hry definovaly úhel pohledu samy, bylo to limitující, ale zároveň museli vývojáři hru několikrát projít a vše patřičně odladit. Poté přišla éra, která trvá dodnes a tedy, že si úhel pohledu můžete měnit sami. Respektive funguje automatická kamera, kterou můžete a nemusíte upravovat po svém.
Váš společník Trico je velký pomocník, ale občas dokáže zazlobit (klikněte pro zvětšení)
V případě The Last Guardian si kameru musíte upravovat prakticky neustále, jinak byste neviděli prakticky nic. Záměrně jsem si prošel několik recenzí z jiných serverů a v tomto ohledu panuje naprostá shoda. Nevím, jestli v tom nebyl záměr tvůrců, abyste si prohlédli dechberoucí svět okolo vás, ale po chvilce vás kormidlování kamery začne spíše obtěžovat.
V rámci hry jste tedy odkázáni na svého společníka, bez něhož se daleko nedostanete. Zajímavá myšlenka přináší místy parádní momenty, kdy se vrháte do hlubin a na poslední chvíli se chytáte opeřeného ocasu nového přítele. Pak ale přichází místa, kdy byste jej nejraději do oněch hlubin nasměřovali, protože neposlouchá vaše volání a stoupá si tak, že není možné využít jeho postavu jako žebřík a dostat se dále.
Grafika
Hraní na konzolích nikdy nebylo o špičkové grafice s jemnými detaily, od toho byly herní počítače za desítky tisíc. Nicméně to, co nám Sony prezentuje v rámci The Last Guardian, nepovažuji za grafiku, která by patřila do roku 2017. Možná jde o cílenou stylizaci, ale na 4K televizoru vše působí, jako byste ze šuplíku vytáhli svou oblíbenou hru z dětství.
Interiéry i exteriéry jsou úchvatné, ale grafika zaostává (klikněte pro zvětšení)
Je to obrovská škoda, protože okolní svět je neuvěřitelně velký a velmi propracovaný. Přesuny vzduchem ve vás budí závratě a zpracování peří na vašem parťákovi se opravdu povedlo. Jenže vzápětí přijde detailní scéna a vzduchem začnou létat kostičky (pixely). Nutno dodat, že ani paleta barev zdaleka nevyužívá možnosti současných obrazovek.
Zvuk
Co se japonským herním titulům nedá dlouhodobě upřít, je podmanivá zvuková kulisa. Některé části dokonce nahrávají orchestry, v případě The Last Guardian se o hudbu postaral Takeshi Furukawa, dlouhodobý spolupracovník vývojářů tohoto titulu. Melodie jsou velmi exotické, ale zároveň příjemné na poslech a dokáží vybudovat tu správnou atmosféru.
Je to jedna z nejpovedenějších částí celé hry a opět dokazuje, že hudební podkres u her v Japonsku zkrátka umí.
